Rodiče i děti, které jsou už v 15 letech postaveny před zásadní volbu své budoucnosti, se často musejí cítit zmateně, když uvažují o tom, jakým směrem se vydat. Mají poslechnout výzvy ministra školství a doporučit svému potomkovi, aby získal technické vzdělání na učilišti nebo střední odborné škole? Nebo mají dát na trend a podporovat dítě v tom, aby získalo co nejlepší všeobecné vzdělání?
Na čem lze stavět sny o budoucnosti
Mgr.
Bohumil
Kartous
Ph. D.
vedoucí komunikace EDUin, o. p. s.
Doporučení z různých stran si často zcela protiřečí, statistiky o uplatnitelnosti také. Do toho vstupuje zkušenost samotných rodičů a nepochybně také představy samotného dítěte. Čím se tedy při rozhodování řídit, aby cesta, kterou nakonec zvolí, skutečně vedla do oblasti budoucí „práce snů“?
Předně je dobré znát vlastní dítě, jeho předpoklady, talent, zájmy a tužby. Zejména tužby nemusejí být vždy reálné, nicméně naznačují hodně o snech, které formuje do konkrétních podob nějaká jejich vnitřní motivace. Být slavným hokejistou nebo modelkou je pravděpodobně jen odrazem nejsilnější stimulace prostředí, nemusí být ale jedinou představou o budoucnosti. K tomu, aby si dítě mohlo nějakou představu učinit, však potřebuje poznat alternativy a vzory, které ji reprezentují.
Máme-li tedy jakousi představu, je jistě dobré dbát na rozvoj. Jsou kvality, ať už se jedná o znalosti, dovednosti, nebo osobnostní rysy, které vedou k úspěchu. Pokud začneme u znalostí a dovedností, pak je to nepochybně cizí jazyk, čtenářská a matematická gramotnost a nově také informační gramotnost. Pokud se týká dovedností, pak jsou to práce s ostatními, schopnost řešit problémy, kriticky uvažovat, hledat nové cesty. A pokud se týká osobnostních rysů, zcela jednoznačným prediktorem úspěchu je vůle, ale také otevřenost novým věcem, zdravé sebevědomí, schopnost naslouchat a poučit se, podstoupit přiměřené riziko, vstřícnost a ochota něco udělat.
Tohle všechno jsou vlastnosti a předpoklady, které vám vysypou z rukávu „na první dobrou“ manažeři rozhodující o přijetí do zaměstnání, podnikatelé, kteří budou uvažovat, co je vlastně dovedlo k úspěchu, vědci i inovátoři. Jistě to není všechno, ale na tom se dá stavět jakýkoliv sen o budoucnosti.
Nyní je nutné si odpovědět na otázku, jak k takovým základům vlastně nejlépe dojít. Obávám se, že pro rodiče neexistuje jednodušší rada, než že se musejí o rozvoj svého dítěte, zejména po stránce osobnostní a dovednostní, zasadit hlavně sami. A je i na škole, aby rodičům představila reálné limity toho, kde její role končí. Škola může (a měla by!) pomáhat dětem v rozvoji gramotností. O tom není sporu. Měla by také pomáhat v oblasti výše uvedených dovedností z řádu „soft skills“. Nicméně je k tomu skutečně každá škola dostatečně připravena? Nemyslím si. V takovém případě by ale ani ředitelé, ani učitelé neměli váhat rodiče upozornit, že v něčem jim prostě nepomůžou. Upřímnost je vždy lepší než alibismus. A v případě rozvoje dětí dvojnásob. Ono i přiznání si takových nedostatků je totiž nejlepší katarzí vedoucí ke zdokonalení.
Ovšem v osobnostním rozvoji nemá škola téměř žádnou moc. Vanderbiltova univerzita uveřejnila v roce 2014 studii, podle níž je pevná vůle významně lepším předpokladem budoucího úspěchu než vzdělávací testy. Jenže k tomu, aby dítě mělo silnou vůli, je třeba vzoru, který ukáže, že stojí za to překonávat sebe sama, a to i když se právě nedaří. Neexistuje přitom lepší adept než rodič. I v tomto ohledu by měla škola najít dostatek odvahy a vhodným způsobem rodiče upozornit, že oni jsou pro své děti největšími „idoly“ a že jít jim příkladem nejen v otázce vůle, ale i všech výše uvedených vlastností je to nejlepší, co mohou pro jejich budoucnost udělat.