Jako učitelka druhého stupně základní školy, kde učím český jazyk a především dějepis od 6. do 9. třídy, se každý rok potýkám s otázkou, zda zadávat, či nezadávat povinnou četbu, a každý rok docházím k přesvědčení, že ano. Knihy s žáky vybíráme společně, ale určité tituly zadávám i bez ohledu na jejich názor.
Povinná četba v dějepise
Mgr.
Dominika
Holubová
učitelka, 2. stupeň ZŠ,
aprobace
český jazyk a dějepisRáda je „trápím“ knihou Lovci mamutů,netradiční češtinou Boženy Němcové či Erbenovými baladami. Spíš než obsah knihy, který, jak všichni víme, jednoduše mohou stáhnout na internetu, mě zajímá
jejich vlastní názor na knížku
a povzbuzuji je i při negativním hodnocení typu:
„některým slovům jsem nerozuměl“, „nudily mě dlouhé popisy přírody“
apod. V takovém případě doporučuji mít při ruce slovník nebo internet a neznámá slova si vyhledat. U dlouhých popisů si zase snažíme vysvětlit, proč se k nim nejspíš autor uchýlil, k čemu je někdy dobrý atd.S přečtenou knihou poté pracujeme různými způsoby. U
Lovců mamutů
si například sedneme do kroužku, hrajeme si na pány profesory a docenty a máme za úkol ostatní zúčastněné „kapacity“ přesvědčit, zda tuto knihu zadat jako povinnou četbu žákům šestých tříd, či nikoliv. U pohádek Boženy Němcové zase žáci musí přinést do školy předmět, který má napovědět, o jaké pohádce si chtějí povídat, protože se jim nejvíce líbila. V případě
Dvanácti měsíčků
to mohou být jahody, jablka či fialky (pokud tedy zrovna čteme knihu v příhodném období), u
Hrnečku, vař
hrneček či instantní kaše. Čím je předmět originálnější, vtipnější a dá našim mozkovým buňkám víc zabrat, tím lépe.Když čteme knížku, která je i zfilmovaná (např. Fimfárum), říkáme si, jak jsme si hrdiny představovali při četbě, co se nám víc líbilo, zda kniha, či film. Domnívám se, že velmi důležitou částí při povinné četbě je zpětná kontrola a zajímavá práce s přečtenou knihou. Děti přestane brzy bavit jen tak nezúčastněně sedět v lavici a nemoci se zapojit do žhavé debaty, místo toho vypracovávat otázky k článku v čítance, protože přeci ten, kdo nečetl, nemá právo diskutovat...
O nutnosti předchozí
motivace k četbě
jistě netřeba hovořit. Dětem mnohdy úplně stačí ukázat můj stoletý čtenářský deník nabitý výpisky o knížkách a pohovořit o nutnosti čtení k maturitě. Vždyť nám přeci ve třídě sedí velké procento žáků, jejichž cílem je dostat se v budoucnosti na střední školu.V článku bych se ovšem chtěla zaměřit především na svou každoroční oblíbenou činnost, a tou je zadávání povinné četby v dějepise v devátém ročníku. Český jazyk většinou učím jen v několika třídách a zbylé třídy často s povinnou četbou nepracují, nebo ji vůbec nemají, a proto je pro ně mnohdy zajímavým úkolem přečíst knihu a napsat o ní. A také asi proto nejsou ojedinělá hodnocení typu:
„Nikdy jsem žádnou knihu nepřečetl celou, ale v případě Útěku z Terezína mi to nedalo, protože jsem se za každou cenu chtěl dozvědět, komu a jak se to podařilo.“
Jak již z výše uvedené citace vyplývá, žáci mají za povinnost přečíst titul s tematikou holocaustu. Všimla jsem si totiž, že děti jsou tomuto tématu velmi nakloněny, zajímá je a se zvídavostí se o něm učí. A když jsem si zmapovala náš knižní trh, zjistila jsem, že je plný zajímavých titulů z tohoto období.
Vždy na začátku září tedy žákům rozdám seznam doporučené literatury, z kterého si mají vybrat jeden titul, a o něm podrobně napsat. Děti nejčastěji vybírají
Hanin kufřík, Deník Anny Frankové
či Perličky dětství. Občas se musí potýkat se složitějšími tituly, neboť přicházejí za mnou do kabinetu, že nesehnaly žádnou knihu, tudíž jim vyberu nějakou ze své bohaté sbírky.Velmi se mi vyplácí, ukázat jim hned na počátku díla zpracovaná od starších ročníků, aby žáci viděli délku referátu, design (jak vypadá zpracování ruční, jak počítačové, kam se dají vkládat fotky a obrázky), a především to, že již před nimi to někdo dělal, dal si záležet a mohl sám sebe otestovat, co všechno dokáže. Čtu jim ukázky z hodnocení, ukazuji fotografie, vybírám různé tituly. Taktéž vidí, že v každé práci mají žáci mnou vepsané delší hodnocení, kde je chválím, jak se jim referát povedl, či upozorňuji, nač by si mohli dát příště větší pozor.
Při zpracování vyžaduji přirozeně název knihy, autora, případně ilustrátora, rok vydání, nakladatele a počet stran - tím se je snažím připravit na seminární práce, které jsou často zadávány na středních školách. Následuje vylíčení obsahu - zde se žáci rozepisují nejobšírněji, zároveň to bývá část nejčastěji opisovaná z internetu, kterou lze ovšem snadno odhalit. Přestože jsem byla přesvědčená, že opisování budu nemilosrdně trestat, zaujala mě omluva:
„No, tenhle kousek jsem opravdu opsal, ale když já už jsem nevěděl, jak dál, aby to bylo dobře vystižené. Ale fakt jsem to četl celé.“
Co na to říct?Po obsahu by měla následovat ukázka z knihy, která žáka nejvíce zaujala, dojala, či naopak znechutila. A poté mě již čeká nejoblíbenější, pro žáky jistě naopak nejtěžší část, a tou je vlastní hodnocení díla. Pokaždé se nemohu dočkat, jak žáci knihy vnímali, jak je přijímali, co jim daly či proč je třeba nezaujaly. Mnozí píšou svá hodnocení poměrně stručně, ale téměř pokaždé se ve třídě najdou žáci, kteří mě svým hodnocením na několik stran zcela dojmou. A jelikož mi práce odevzdávají nejčastěji kolem Vánoc, mám o jeden dárek navíc - o pocit, že máme stále mládež citlivou, s chutí pomáhat, nevzdávat se, zamýšlet se nad událostmi a nebýt neteční.
To mi vždy potvrdí i jejich reflexe z povinné četby, které vypadají tak, že jim po odevzdání práce rozdám papíry, kde mi odpovídají na dotazy typu:
„Kde sis knihu vybíral? Poučila tě kniha o dějinách holocaustu, nebo ti stačila výuka? Zdála se ti kniha přiměřená tvému věku, nebo byla spíš pro starší čtenáře?“
Potěšila mě odpověď na otázku
„Hovořil jsi během četby s někým o knize?“ „Když jsem knihu četla, byla jsem jí tak plná, že jsem nutila všechny z rodiny, aby si ji taky přečetli.“
Nebo:
„Když jsem o knize vyprávěl mamince, také si ji přečetla a říkala, že se jí líbila.“
Přirozeně se též objevují názory:
„Už nikdy bych takovou knihu číst nechtěla, bylo to moc smutné téma.“
A samozřejmě se vždy najdou žáci, kteří žádnou knihu nepřečtou.Musím ještě zmínit, že při zadávání úkolu myslím i na dyslektiky, kteří mohou místo četby zhlédnout film a zpracovat referát o něm. A stejně jako u knihy mi jde především o vlastní názor.
Na závěr bych ráda citovala z několika zmiňovaných žákovských hodnocení, která jsou pro mě pravým pohonem do další kantorské práce:
ANNA LACÍKOVÁ (Bez štěstí nepřežiješ, Thomas Buergenthal), 2014:
„Ale po Thomasově příjezdu do Osvětimi mě tento příběh pohltil. Vždy jsem se zavřela v pokoji, rozsvítila si jen světýlka na okně, zapálila si svíčky, lehla si na postel a ponořila se do čtení. Vnímala jsem to neuvěřitelným způsobem a každé slovo, které Thomas napsal, jsem obdivovala. Byla jsem do toho,zažraná’ tak, že mě z toho dokonce začínala bolet hlava. Thomas je pro mě neuvěřitelný hrdina a člověk, kterého velice obdivuji a respektuji, i když ho neznám. My si v dnešní době nedokážeme ani z 1 % představit, čím vším si prošel. Kdybych to samé zažila já, nikdy bych to nepobrala a nesnesla bych tu bolest, jak fyzickou, tak psychickou, že jsem ztratila všechny, na kom mi záleželo.“
MARTIN BARTONÍČEK (Terezín, tři roky v předpeklí, Carlo Ross), 2014:
„Po přečtení knížky si budu více považovat všeho, co mám - rodiny, svobody, jídla, vlastní měkké postele, čistého oblečení i možnosti učit se ve škole.“
LINDA NOVOTNÁ (Deník Anny Frankové), 2014:
„Jak jsem již zmínila, v jedné z prvních kapitol Anna popisuje svou třídu. To mi přišlo velice zábavné, protože v každém dítěti, které popisovala, jsem našla alespoň kousek osobnosti někoho z naší třídy. ... Anna často popisuje, že se hádá se svou maminkou. Mrzelo mě to za ni. Matka Annu skutečně miluje, ale Anna si to neuvědomuje a je na ni zbytečně drzá. Chápu to, protože v tu chvíli člověk na nic nemyslí a je si stoprocentně jistý, že pravda je na jeho straně. Ale to bohužel není vždy pravda. Se svou matkou má často odlišné názory a dává jí za vzor Margot. To Annu naštve vždy ještě víc... Když to tak shrnu, Deník Anny Frankové je jedna z nejhezčích knih, kterou jsem četla. Nejen proto, že to napsala dívka zhruba v mém věku, ale i proto, že se to skutečně stalo, všichni lidé, které tam popisovala, skutečně žili, prožívali věci, které si my v dnešní době neumíme ani představit. Anna mi svým jednání a názory často připomínala mě samotnou. Nedokážu to přímo vysvětlit.“
DENISA DITTRICHOVÁ (Perličky dětství, Věra Gissingová), 2014:
„Když Věra přijela po válce do Československa, byla to hrůza. Věděla jsem, že to bylo zlé, ale netušila jsem, že až tak moc. Tisíce lidí neměly kde bydlet, prakticky žily na ulici. Tohle bych nikdy nechtěla zažít! Ale dojaly mě dopisy od rodičů i celé rodiny, jak si je navzájem posílali. Jako ukázku z knihy jsem si vybrala právě tatínkův poslední dopis, co od něj Věra dostala, je dojemné, jak může i muž něco takového napsat.“
ANETA DVOŘÁKOVÁ (Hanin kufřík, Karen Levine), 2014:
„Pokud jde o samotný život Hany a Jiřího, je kniha jen dalším z důkazů, jak byla tato doba hrozná. Ještě horší je pomyšlení na to, že Hana byla pouze jedním z tisíců jiných lidí a dětí, které potkal stejný osud. Knížka také velmi dobře vykresluje těžký život židů v této době. Mně osobně to přijde strašné: lidé ze stejného masa, krve a kostí na vás mohou plivnout, když jdou kolem, kopat do vás, urážet vás bez postihu. A to jen proto, že jste označeni Davidovou hvězdou. Je to tak nespravedlivé, velmi potupné, trapné, ponižující a urážlivé."