Pane prezidente...

Nevíme, zda se ve skutečnosti ptají žáci, nebo jestli má otázky na jazyku sama paní učitelka. Jedno je ale velmi pravděpodobné - všichni dotyční nejspíše každý den koukají v učebně na portrét, z něhož na ně pan prezident se sepjatýma rukama shlíží. Je to nezbytné? Jsou portréty prezidenta ve školách povinné?

Dobrá, povinné to není. Je to účelné? Jaké cíle tím sledujeme a vybrali jsme si na to ten nejvhodnější prostředek odpovídající době? Nejčastějším důvodem bude, odhaduji, budování vztahu ke svému státu u našich žáků. Pěstovat vztah dětí ke „své“ České republice je jistě chvályhodné. Nejtypičtěji se státní příslušnost demonstruje skrze vlajku. Vztah občanů ke své vlajce se stát od státu různí. Jsou země, kde je samozřejmé vyvěšovat si hrdě státní vlajky u svých domů (např. Švýcarsko), někde na to mají přímo svůj národní vlajkový den, jako ve Švédsku Sveriges Nationaldag. Češi patří v tomto ohledu rozhodně k těm vlažnějším (srovnej například se sousedními Poláky), ale přicházejí historické chvíle národního vzepětí (třeba květen až září 1938) i chvíle „historické“ (jako například návrat hokejistů z Nagana), kdy vlajka svůj účel plní dokonale.

Formování vztahu ke státu skrze čelního představitele je jistě možné, ale v různých typech státního zřízení přináší odlišné výsledky. Tradičně nejlépe jsou na tom monarchie těžící ze zásadní výhody doživotního mandátu panovníka a dědičnosti koruny v rodové linii. Lidé potřebují symbol. Když se rozhlédneme kolem sebe po Evropě, v podstatě ve všech evropských monarchiích si tuto symboliku dokážou užívat a panovnické rodiny jsou miláčkem davů. U republik je situace složitější především díky časové omezenosti mandátu a zapojením institutu voleb. Časté střídání symbolů jejich významu nepřidává. Ještě relativně dobře jsou na tom z pohledu symboliky republiky prezidentské (např. USA, Ruská federace), kde je hlava státu v čele výkonné moci. Česká republika je příkladem republiky parlamentní, kde výkonnou moc má především vláda. Prezidenti požívali v naší zemi vysoké vážnosti nastavené autoritou T. G. Masaryka. Dvacáté století však připravilo této funkci mnoho nástrah a zkoušek a například ne všichni „dělničtí“ prezidenti tím dokázali prokličkovat bez ztráty bodů. Nejde však pouze o komunistickou éru. Co se asi honí hlavou žákům, kteří koukali střídavě na prezidentský portrét na zdi a na slavná videa z YouTube s Klausovým protokolárním perem v Chile nebo Zemanovou „virózou“ u korunovačních klenotů? Etika a majestát dostávají na frak, ostatně oběma těmto videím se posmíval celý svět. Skrze přímou volbu je do budoucna principiálně otevřena cesta na hrad kandidátům, kteří budou disponovat penězi, vlastnictvím sdělovacích prostředků, populismem, případně jejich kombinací. Reálnou každodenní zodpovědnost za politické řízení státu bude i nadále s ohledem na ústavní pravomoci držet vláda, takže nůžky se budou jenom rozevírat. K neprospěchu všech a s růstem pnutí ve společnosti.

Závěr č. 1: Budovat loajalitu ke státu skrze vrcholného představitele je v parlamentní republice mnohem obtížnější. Ve velké nadsázce si to představme, jako by Britové namísto své královny začali uctívat svého premiéra. Druhé riziko se skrývá v tom, že nevíme, kdo se v portrétním rámu ocitne, zda si to zaslouží po celou dobu svého mandátu a jak ho budeme hodnotit v budoucnu. Někdo má pocit, že po éře Václava Havla je v prezidentském úřadu už jen hůř a hůř, existuje samozřejmě i podstatná skupina s přesně opačným vkusem, podle níž je to konečně nyní to pravé. To je v demokracii pochopitelné, na rozdílné politické názory má každý právo. Co se ale odehrává v hlavách dětí? Zejména pokud sledují ty rošády po prezidentské volbě. Najednou se kvapně vyměňují podobizny, co bylo včera svaté, dnes patří na smetiště dějin. Copak provedl špatného ten milý pán (ano, zatím bohužel stále jen páni), že musí tak rychle dolů? A čím si najednou zasloužil ten druhý pán, že se ode dneška bude usmívat z desetitisíců portrétů v celé zemi?

V dřívějších dobách se skrze portréty demonstrovala slepá loajalita k režimu, ať byl jakýkoliv. Za druhé světové války patřilo k bontonu kolaborujících rodin kdekoliv v okupované části Evropy věšet si portrét Vůdce na zeď poblíž okna, a pak jakoby náhodou nezatáhnout záclony přes den až ke kraji, aby byl obraz viditelný z ulice a nikdo o postoji rodiny nepochyboval. Můžeme pokračovat -kult osobnosti Stalina a následný problém, jak se zbavit na pražské Letné obří žulové „fronty na maso“, jak se Stalinovu pomníku lidově přezdívalo. Třímetrové podobizny Lenina a Marxe vezené každý rok v době reálného socialismu v čele pražských prvomájových průvodu. Tahle cynická manifestace loajality je zachycena i v kinematografii - vybavuje se vám vlaječková povinnost vynucovaná a kontrolovaná shora ve filmech Báječná léta pod psa nebo Kolja?

Stát nerovná se prezident a nikdy nevíme, jak ho budeme zanedlouho hodnotit politicky. I TGM se velmi brzy po své smrti poroučel z piedestalů dolů, do dneška přetrvává velmi nejednotné hodnocení poválečné úlohy Beneše nebo vzpomeňme Klausovu poslední amnestii. Nezapomínejme, že děti souvislosti příliš nevnímají a nerozumějí jim, vidí v tom především symboly, jejichž časté střídání jim způsobuje v hlavě zmatek. Což neznamená, že bychom s nimi o věcech neměli mluvit. Ale preventivně je lepší nesázet vše na jednoho koně, když na něj může později vyplout něco kriminálního (viz aktuální kauza Panama Papers, kde má vroubek nejeden světový státník), ušetříme si mnoho trapných chvil. A díky institutu svobodných voleb bude vždy mnoho těch, pro které to nebude ten zasloužený vítěz. Soutěž plodí závist a nevraživost.

Závěr č. 2: Zhmotňovat ideu státu jednou konkrétní volenou osobností může být značně problematické.

A do třetice je tu otázka, zda se stále máme cítit jako poddaní, kteří se musí nutně klanět směrem nahoru. A máme zrovna toto učit své děti? Jsme rovnoprávní občané svobodného státu a jsme si rovni ve svých lidských právech. Platíme řádně daně a máme plné právo si užívat výhod společného státu a jeho servisu. Jak vnímáte svého starostu? Jako vašeho malého krále, jehož jste poddaní? Nebo jako svého „zaměstnance“, kterého jste společně vybrali (byť zatím stále nepřímo skrze zastupitelstvo) a platíte ho ze svých daní, aby vám udržoval místo vašeho bydliště? Věřím, že většina z vás jako to druhé. A je to u prezidenta principiálně jinak?

Čím dále proti proudu času, tím více byli lidé zvyklí neptat se proč?, ale slepě vykonávat příkazy. Ostatně takto koncipovala Marie Terezie své školství při zavádění povinné školní docházky. Objednávkou byl loajální poddaný občan, který si poslechne shora pravdu, uvěří jí a bude si to myslet po zbytek života. K tomu přispívaly i symboly monarchie, jako například portréty císaře. Utahoval si z nich i Jaroslav Hašek v notoricky známé pasáži Švejka: „visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu...“ Jiným produktem byly mohutné manifestace věrnosti při oslavách narozenin císaře Františka Josefa. Mimochodem symptomatické je, že nejpompéznější byly během první světové války v dobách všeobecného strádání a bídy. A to se nebavíme o propagandě, která poté přišla s Goebbelsem nebo s komunistickou totalitou.

Generace dnešních žáků je jiná, reflektujme to. Jiná je už generace jejich rodičů. Obě vyrůstají ve svobodě slova, v demokracii, přihlížejí zároveň, jak se celý svět navzájem ředí, propojuje, ale i znepřehledňuje. Namísto války černí proti bílým máme delokalizované konflikty, kde se situace často mění velmi rychle a je těžké se vyznat v motivech jednotlivých účastníků. Celé to navíc překrývá zcela protrollovaná debata na sociálních sítích.

Očekávaným důsledkem je, že dnešní mladí berou jinak i výraz stát, vlast, národ. Dědové umírali za svůj stát ve válkách. Byli by stejně ochotní k nasazování životů i jejich dnešní vnuci a pravnuci? A věděli by, pro koho umírají? Vysoká politika se míjela s každodenností v místě bydliště odjakživa, vzpomeňme například u zmíněných dědů a pradědů guláš v hlavách českých vojáků během první světové války, kde nejprve poslušně v zákopech hájili svoji monarchii, poté v houfech přebíhali do zahraničních legií, aby na konci války vyhlásili československou samostatnost.

Nemá smysl zakazovat nebo centrálně omezovat vyvěšování portrétů. Každý to cítí jinak a je zbytečné používat sílu. Dobré je otevřít nad tématem ve sborovně své školy debatu. Rizika totiž existují. Je třeba mít na paměti, že prezident je volená funkce a nikdy nebude zvolen všemi. Jistě, máme demokracii a jde o volbu většiny. Jmenoval jsem podle mne tři zásadní důvody, proč je vyvěšování portrétů prezidentů bez ohledu na to, kdo jím zrovna je, nešťastné, problematické a kontraproduktivní. Namísto toho vychovávejme děti k tomu, že demokracie není samozřejmost a je třeba o ni pečovat, a to třeba i v rámci obce a samotné školy. Pěstujme v nich vztah se svým státem skrze plnění povinností, jako je dodržování zákonů (které v dětském světě začínají školním řádem), ale i přes sebevědomé využívání svých práv. Je žádoucí mít občany odpovědné, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí. Ukazujme jim třeba radost a sílu dávat skrze dobrovolnictví, udělat něco jen tak, protože chci, ne protože musím. To jsou metody mnohem efektivnější a trvalejší než rámeček s fotkou visící nad tabulí.