Někdy se ze vzpomínání stane zpověď

Jako rozhlasový redaktor jsem se mimo jiné věnoval vojenské tematice a jednou ke mně doputoval dopis několika válečných veteránů, ve kterém psali, že se již cítí staří, unavení a nemají sílu zaznamenat své paměti, a jestli by rozhlas neměl zájem jejich vzpomínky nahrát. Spolu s kamarády historiky a novináři jsme se tehdy shodli, že je strašně smutné, když se tito lidé musí doprošovat o zájem o jejich vzpomínky. A hned jsme si řekli, že se to jistě nebude týkat jen autorů dopisu, ale že to může být obecnější problém nejen veteránů, ale pamětníků obecně.

Dnes to jsou zhruba dvě stovky lidí, kteří jezdí za vytipovanými pamětníky a shromažďují jejich svědectví o 20. století. Už nejde jen o výlety ve volném čase, pracujeme na daleko profesionálnější úrovni. A tím nemám na mysli jen technické záležitosti, jako je kvalita záznamu, archivace, prezentace naší práce na internetu atd., ale také publikační činnost, projekty na školách, výstavy, mobilní aplikace a podobně. Náš archiv v současné době obsahuje svědectví kolem tří tisíc lidí, kopie fotografií, spousty dokumentů. V roce 2006 jsme se společně s historiky a novináři dohodli na vzniku digitálního archivu obsahujícího vzpomínky tisíců pamětníků. O dva roky později jsme pak tuto internetovou sbírku nazvanou spustili spolu s našimi partnery – Ústavem pro studium totalitních režimů a Českým rozhlasem.

Naopak, je to skvělá alternativa ke standardní výuce historie na základních a středních školách. Koneckonců loňským vítězem v hlasování veřejnosti se stal teprve šestnáctiletý Aleš Kubíček, který objevil příběh Františka Lesáka, jenž zachránil mnoho životů ve své polní nemocnici v průběhu pražského povstání v roce 1945. Mimochodem hlasování veřejnosti se v loňském ročníku soutěže zúčastnilo více než 26 000 lidí. Zájem o soutěž je ohromný. Lidé si uvědomují, že je potřeba příběhy pamětníků zachytit a předat dál, než zmizí navždy, a to je skvělé, stejně jako fakt, že polovina soutěžících byla loni mladší osmnácti let.

Soutěžit může každý, kdo do 5. října 2014 natočí autorskou audio- nebo videonahrávku příběhu pamětníka a uloží ji na www.pribehy20stoleti.cz. Účastníci soutěží ve třech věkových kategoriích: 13–15 let, 16–18 let a 19+ let. Pamětníky a jejich příběhy mohou hledat kdekoli – ve své rodině, mezi známými a kamarády nebo v okolí svého bydliště. Soutěžní nahrávku pamětnického příběhu musí doprovázet textově zpracovaný příběh pamětníka doplněný fotografiemi. Účastnit se mohou týmy vícero soutěžících a lidé mohou také využít profesionálního dokumentaristického školení, které pořádá Post Bellum. Odborná porota složená z historiků, novinářů a dokumentaristů bude u nahrávek i doprovodných textů hodnotit zejména poutavost a zajímavost příběhu a jeho historickou relevanci, stejně jako dokumentaristické zpracování, tzn. výběr a způsob kladení otázek a vedení rozhovoru tazatelem. V průběhu října a listopadu vyberou porotci deset vítězů. Soutěžní příspěvky budou zároveň zveřejněny na webu a lidé budou moci hlasovat, který příběh získá cenu veřejnosti.

Sbírku navštíví na internetu stovky lidí denně, využívají ji ale také historici a novináři. Především ale chceme příběhy a osudy ve sbírce obsažené vyprávět dál. Již sedm let vysíláme dokumentární cyklus Příběhy 20. století, který má nyní už více než 450 dílů a patří mezi nejstahovanější pořady na internetu Českého rozhlasu. Vyvinuli jsme aplikaci pro chytré telefony, kde si lidé vyhledávají příběhy, které se vážou ke konkrétnímu místu v Česku i světě. Vydali jsme jeden z prvních českých dokumentaristických komiksů o 20. století Ještě jsme ve válce, v němž najdete třináct příběhů zpracovaných nejlepšími českými a slovenskými komiksovými tvůrci.

Pořádáme výstavy, tou nejúspěšnější byla replika části koncentračního tábora, postavená na pražském Karlově náměstí při příležitosti 70. výročí atentátu na Reinharda Heydricha, v jejímž nitru návštěvníci nalezli sedmdesát příběhů z doby heydrichiády.

Zaměřujeme se také na spolupráci se školami. V projektu děti se svými učiteli samy vyhledají osudy pamětníků, zaznamenají je a vytvářejí zvukovou či obrazovou prezentaci. Odborná porota složená z historiků, režisérů a různých zajímavých osobností pak hodnotí, jak děti příběh zpracovaly a především jak mu rozumějí.

Taková ocenění nás pochopitelně těší. Od roku 2010 jsme udělili dvaceti statečným pamětníkům – politickým vězňům, řádovým sestrám, válečným veteránům, přeživším holokaust nebo disidentům. U příležitosti čtvrtstoletí pádu komunismu budou mít letošní poprvé mezinárodní rozměr, protože oceníme také statečné osobnosti z Polska, Slovenska, Německa a Maďarska. Jednáme o přímém přenosu z Národního divadla také s veřejnoprávními televizemi z těchto zemí, stejně jako s celou řadou světových hudebních hvězd, jako je Suzanne Vega nebo Michael Stipe z R. E. M., které spojuje přátelství s Václavem Havlem a které chceme do Národního divadla pozvat.

Nikdy jsme se vlastně nedostali do otevřeného konfliktu. Nesnažíme se ty, jejichž svědectví zaznamenáváme, nějak tlačit do nepříjemné polohy, ponižovat či urážet. Jde nám o to naslouchat, zachytit jejich životní příběhy, jejich vlastní reflexi. Takže kdo chce vyprávět, nalezne u nás posluchače, kteří pak chodí do archivu a ptají se na detaily. Jsme prostě sběratelé příběhů, nikoliv soudci. Někdy se stává, že se vzpomínání stane zpovědí. Jindy se zase pamětníci přehnaně heroizují nebo bagatelizují. Většinou však porozumí, že jde o jedinečnou příležitost podat skrze svůj příběh svědectví, a získají k nám důvěru.

Je to i tím, že přicházíme za nimi s tím, že máme tolik času, kolik pro své vyprávění potřebují. Že projdeme archivy, zajímají nás detaily. To vše je pro ně něco neobvyklého. Máme tedy u pamětníků porozumění a věnují se nám, a to i když vyprávějí o svých chybách, slabostech a pádech.

Často platí, že čím vyhrocenější příběh je, tím je těžší zaujmout jednoznačné stanovisko. Zdeněk Mikš nám vyprávěl svůj životní příběh, kdy se s několika kamarády pokusili odletět ilegálně na Západ.