Již zhruba 15 let se oficiálně ve školách řeší problémy ve vztazích mezi žáky, tedy to, co nazýváme oním nehezkým slovem šikana. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nás za tu dobu „zasypalo“ několika metodickými pokyny a doporučeními, jak šikanu rozpoznat, jinými slovy diagnostikovat, a jak ji správně a efektivně řešit. Zejména MD MŠMT č. j. 21291/2010 bylo svého času velmi vyčerpávající. Člověk by řekl, že po tak dlouhé době již nemůže být se šikanou na školách žádný problém. Chyba lávky. Opak je pravdou.
Už zase šikana?
Bc.
Tomáš
Velička,
ředitel Poradny pro primární prevenci Ostrava
Problematice šikany se věnuji již zhruba 16 let. Za tu dobu jsem se setkal s řadou ředitelů a ředitelek škol, kteří ji mají zájem řešit, opravdu ji řeší - správně a skvěle. Pokud si nejsou jisti, zvednou telefon a požádají o radu příslušnou pedagogicko-psychologickou poradnu, kde mají svého metodika prevence, nebo kontaktují jiné odborné pracoviště. Nám do naší poradny takto volají již třetím rokem. Každý rok pomáháme řešit v Moravskoslezském kraji řadu případů šikany. A většinou poměrně úspěšně. Stále se však najdou ředitelé, mnohdy oněch „elitních“ škol, kteří ji tak nějak nepovažují za důležitou k řešení. Někdy reflektujeme jejich obavu, že pokud se začne v regionu říkat, že na „jejich“ škole řešili šikanu, přijdou o kredit před rodiči či před zřizovatelem. Jindy zase nejsou ochotni věnovat svůj čas řešení dalšího problému. A někdy je to možná jen neznalost adekvátního východiska.
Vybavuji si jednoho ředitele školy, který za řešení šikany považoval to, že dal zjištěným agresorům dvojky a trojky z chování. Jinak nic. A velmi se pak divil, když si na něj rodiče agresorů stěžovali. Nebo jiného ředitele, který mi do telefonu bohorovně tvrdil, že začne něco řešit, až mu rodiče oběti přinesou nějaké důkazy o psychické šikaně jejich dítěte. Poměrně často se pak setkáváme se strategií: Pokud vašemu dítěti někdo ubližuje, dejte si ho na jinou školu.
Další problém nastává, když řešíme závažnost šikany. Její třetí a zejména čtvrté stadium školy již většinou řeší. Ale druhé stadium jim činí mnohdy určité obtíže. Někdy ředitelům těžce vysvětlujeme, „že by fakt mohli něco dělat“, dokud ještě není pozdě. Vzpomínám si na ředitele školy, který mi u kávy říkal: „Ale pane řediteli, co to tak prožíváte, vzpomeňte si na nás, co jsme si v dětství vzájemně dělali, a vy tady na mne se šikanou.“ Tehdy jsem ho nepřesvědčil. O půl roku později jsme mu v oné třídě diagnostikovali brutální fyzickou šikanu čtvrtého stadia. Samozřejmě, adekvátní vrstevnický tlak je v pořádku, ale když překročí určitou hranici a je z něj šikana...
Někdy není problém jenom na straně škol. Občas se setkáváme s velmi ošidnou diagnostikou šikany ze strany dětských psychologů. Nejčastější průběh: Dítě v psychické nepohodě přijde k poradenskému nebo klinickému psychologovi. Ten poměrně rychle rozpozná, že dítě není v pořádku. Položí mu otázku, co se s ním děje, a dozví se od něj samotného nebo od rodiče, že mu ve škole ubližují. A psycholog, aniž by školní třídu kdy viděl, vydá zprávu určenou škole, že je jeho klient nebo klientka obětí šikany. Když pak provedeme seriózní diagnostiku a zejména když pak začneme pracovat s celou třídou, zjišťujeme, že ona oběť je vlastně agresor, že nemá problém ve škole se spolužáky, ale doma s rodiči a že je vše úplně jinak.
Když jsem si dal kdysi v podobné situaci schůzku s jednou klinickou psycholožkou a snažil se jí vše v klidu vysvětlit, uzemnila mě tím, že ona má doktorát (já ho nemám) a že jí nemám co radit.
I přes výše uvedené kritické názory jsem optimista. A to vcelku velký optimista. Je čím dál více škol a čím dál více jejich ředitelů, kteří šikanu řeší správně a snaží se jí rovněž předcházet. Věřím, že i velká část psychologů již pochopila, že z tepla své pracovny či ordinace budou šikanu ve škole diagnostikovat jen velmi obtížně.