Škola základ života?

Je tomu bezmála třicet let, kdy takřka beze zbytku platilo, že učitel přináší do třídy nové informace, žáci si tyto informace osvojují a získávají tak své vzdělání. To bylo. Dnes je situace podstatně složitější a pro učitele podstatně náročnější. Informace jsou k dispozici doslova na každém kroku nebo spíše na každém kliku. Učitel není jako zdroj informací nezbytný. Pro mnohého pedagoga to může být zklamáním: vždyť jsme se připravovali na to, jak budeme svým žákům přinášet moudrost, a oni pak díky nám budou vzdělaní. Je úsměvné, jak se očekávání rozcházejí s realitou. Jestliže tvrdím, že učitel není nezbytný, rozhodně to neznamená, že je zbytečný. Jsou nepochybně obory, kde samostatné studium nelze vůbec aplikovat, pak jsou obory, kde nelze dosáhnout dobrých výsledků bez organizace studia, a nakonec je nutné zmínit, že v mnoha oborech nelze dosáhnout výborných výsledků, pokud zůstane pouze u přenosu informací. Už antický filozof Seneka říkal, že „špatnostem se lze naučit i bez učitele“. Toho jsme ostatně svědky každý den, ale... o to nám nejde.

Dlužno podotknout, že v 90. letech s rozvojem informačních technologií začaly vznikat mýty o zbytečnosti vstřebávání informací. Ono dnes už okřídlené „není důležité to znát, ale je důležité vědět, kde to najdu“ se postupem času stalo zaklínadlem. Je podmanivé tomu uvěřit, a když je vám 14-17 let a vaším programem není nic jiného než sebestředný vzdor, je to model chování, který snadno přijmete. A já dodávám, že je to program pro nepříliš úspěšného studenta a posléze člena společnosti. I zde však platí, že pravda je někde uprostřed. A tady vnímám úlohu učitele jako velmi důležitou. Je třeba dát žákům právě tolik informací, aby na nich mohli stavět, ale zároveň se v nich neutopili nebo kvůli nim neztratili směr. To vyžaduje velkou dávku odborné fundovanosti a pedagogické i rodičovské pokory. Jsem hluboce přesvědčená, že právě tato záležitost je nebo by měla být nejčastějším námětem k přemýšlení o tom, jak lze předávat vzdělání.

Jsem pedagogem již dost dlouho, a tak mohu směle uvažovat o pedagogické práci v kontextu minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Ne vše, co se ve výuce užívalo v minulosti, je špatné, ne vše, co přináší přítomnost a na co láká budoucnost, je automaticky dobré. Často se setkávám s velkým nepochopením, když se žáci mají naučit něco zpaměti. A nic si nenalhávejme! Také v běžném světě jsou situace, kdy znát něco zpaměti (třeba telefonní číslo) je více než žádoucí. Memorování ve stylu „učených mloků“, jak o tom trefně píše Jaroslav Žák ve svých textech, které většinou známe z filmu Škola základ života, je dnes již dávno přežité, ale odmítání cvičení paměti je na druhou stranu krajně nebezpečné. Jde o míru, kterou zvolíme. Já osobně mám nejraději, když umím věc vysvětlit či podat tak, aby ji žák pochopil a tím se ji naučil. Který učitel ne? Ale je možné takto naučit vše? Obávám se, že ne. Byly doby, kdy jsem chtěla věřit, že to možné je. Pokud by věc byla jen na mně, možná by to šlo. Budu nad tím přemýšlet, vymyslím skvělý postup, předložím ho žákům a ono to zafunguje. Ale já v tom systému nejsem sama a žádný učitel není a nemůže být kouzelník, který tohle umí. Jsou v tom s námi naši žáci se svými možnostmi, jejich rodiče, kteří je mohou, ale nemusejí inspirovat ke vzdělání, a je tady také společnost se svými médii a vlivem, který žádný učitel nemá a nikdy mít nebude. A z toho všeho by možná měla plynout jak pedagogická, tak rodičovská pokora. Jako učitelka si nutně musím klást otázku: Jaká je moje úloha? Někdy se řídím právními normami, někdy využiji svou odbornou způsobilost, jindy pomůže intuice a někdy prostě musím jít do rizika, protože návod neexistuje.

Velmi mě oslovuje výrok amerického humoristy A. Warda: „Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje.“ V tomto tvrzení vidím princip pedagogického zrání, a to jak u sebe, tak v obecné rovině. Také mi to připomíná každodenní realitu, kdy hledám cesty, jak žákům zprostředkovat určitá témata. Některým studentům samozřejmě vyhovuje styl výuky „nalej-vylej“, ale domnívám se, že je třeba vytrvat a opakovaně žádat formulace vlastních závěrů. Svět je stále komplikovanější a vstupovat do něj jako někdo, kdo přebírá názory jiných, je krajně nebezpečné.

Často slýchám, že škola by měla fungovat v kontextu s realitou života. S tím se dá bezesporu souhlasit, ale nikoliv bez výhrad, i zde platí ona správná míra. Přizpůsobímeli se totiž bez výhrad společenské realitě, může se nám docela dobře stát, že půjdeme špatným směrem. Společenská realita je totiž někdy nejen neinspirativní, ale dokonce může být i škodlivá, až nebezpečná. Pokud se rozhodneme takovou realitu kopírovat ve škole, troufám si říci, že je to cesta do pekel. V této souvislosti, a snad to nevyzní příliš pateticky, se mi vybavuje příklad z naší literatury - pan profesor zvaný Vyšší princip ze stejnojmenné Drdovy povídky, který navzdory nebezpečí prohlásil před třídou svých studentů onu známou větu, že „vražda na tyranu není zločinem“.

My nežijeme za okupace, máme demokracii a jsme svobodní. Mnozí si pamatujeme komunistickou totalitu a její praktiky před rokem 1989. A snad právě proto byl od počátku 90. let vyvíjen tlak na to, aby škola byla apolitická. To je naprosto v pořádku, jakákoliv propagace politických názorů a proklamace jakýchkoliv politických subjektů je ve škole v zásadě nemravná. Pokud bude totiž kdokoliv hlásat své názory na ulici, mohu si ho poslechnout nebo odejít, ale žák ve třídě se stává rukojmím, protože odejít nemůže. Na druhou stranu... Není naše touha po apolitičnosti vedena naším strachem hovořit se žáky o společenských tématech, která se jich bytostně dotýkají? Nevím, jestli znám správnou odpověď, ale rozhodně vím, že se s žáky nebojím vést diskuse o současných problémech, přičemž jim nabízím historické paralely, aby si mohli vytvořit vlastní názor. Ze zkušenosti vím, že v řadě rodin neumějí pracovat s tématy, která přináší soudobá realita. Žáci mnohdy přicházejí ze svých rodin s takovými předsudky, s nimiž ani nepočítám. Proto je občas velmi důležité projevit pedagogickou statečnost a umožnit jim diskutovat, ptát se, kriticky myslet a vytvářet si názor. Pokud totiž nějaké téma zasahuje společnost jako celek, je velmi nepravděpodobné, že by nezasáhlo naše žáky. Učitel by ale měl být k potřebám svých žáků citlivý a téma pro diskusi by nemělo být pouze jeho tématem. Jak kdysi řekl Bruce Lee: „Dobrý učitel chrání žáky i před svým vlastním vlivem.“

Má slova možná vyznívají tak, že mám ve všem jasno. Nemám a vlastně ani mít nechci, znamenalo by to totiž, že jsem na konci svého profesního a osobního rozvoje. Byla bych moc ráda, kdyby si tuto potřebu permanentního rozvoje odnášeli ze školy též mí žáci. Někdy je mi smutno z honby za dobrými známkami a společensky podporovanou potřebou nějakého konečného certifikátu coby výsledku studia. Situace se snad trochu mění díky neslavným mediálním kauzám, ale v běžném životě to moc vidět není. Možná je to výzva pro nás, kteří spoluvytváříme onen vzdělávací systém, abychom hledali cesty k naplnění i těch nejnáročnějších vizí.

Zmiňovala jsem demokracii a demokracie je hlavně diskuse. Tuto parafrázi citátu T. G. Masaryka doplním citátem jeho syna Jana, který k tomu dodává: „Demokracie - to je především výchova.“ Chci věřit, že my všichni, kteří participujeme na výchově a vzdělání, máme stejný cíl, a sice prosperitu „našich dětí“. Věřím také, že budeme schopni do budoucna vést diskusi o úloze školy a úloze učitele, aniž bychom od sebe oddělovali výchovu a vzdělání, byla by to totiž velká chyba. Minulost nám již přinesla řadu inteligentních a vzdělaných lidí bez etických norem a to pro budoucí generace jistě nechceme. Možná by se na tomto místě hodila výzva pro politiky, a to na všech úrovních: Moc bych si přála, kdyby ve své veřejné službě dokázali být tou pravou inspirací pro občany, které zastupují. To by pak i práce pedagogů byla snazší.

A na závěr snad už jen G. B. Shaw: „Nejsem učitelem, jsem jen ukazatelem směru. Ukázal jsem cestu sobě i jiným.“

V dějepise měli žáci za úkol vytvořit krátkou úvahu na téma Může dnes T. G. Masaryk inspirovat mladého člověka? (věk žáků 17 let)

Já osobně Masaryka obdivuji za jeho angažovanost v případě kauzy Hilsner. V té době vědomě ohrozil své postavení a možná i svou budoucnost, když se rozhodl, že nebude jen nečinně přihlížet. Mohl „držet hubu a krok“, nedělat nic a nestal by se tak terčem spousty nepříjemných výpadů ze strany těch, kdo kritizovali jeho „prožidovskou“ snahu. Jak víme, Hilsner byl i za přispění Masaryka očištěn, a jakkoliv to v dané situaci mohlo Masarykovi uškodit, s odstupem a ve větším historickém kontextu je právě jeho neústupnost a angažovanost v této události jednou z jeho hlavních předností.

Podle mého názoru je Masaryk zajímavou osobností pro historiky, ale i všeobecně velmi inspirativní postavou, která svými činy prokazovala svůj jedinečný charakter. Pro mladé lidi je určitě vzorem ve smyslu, že mají šanci něco změnit a že téměř všeho lze dosáhnout, když nepřestanou tvrdě pracovat a věřit, a to hlavně ve spravedlnost a čest.

„Kouření, pití a nestřídmost, to nejsou potřeby, ale jen návyky.“ Tak s tím nemohu nesouhlasit. Ač je kolikrát velmi těžké se od nějaké posedlosti odpoutat, není to nemožné. To jen my jsme svůj mozek navykli na určitý program a jemu pak chybí. Je potřeba to volné místo něčím zaplnit. A aby to fungovalo, musí tou záplatou být něco, co nás baví a naplňuje. Co je silnější než daná závislost. Jedině tak můžeme omezit nebo se úplně zbavit toho, s čím bojujeme.

Možná bych měla některé Masarykovy myšlenky zkritizovat. To by nejspíš ke správné úvaze mělo patřit. Opravdu jsem se snažila najít něco, s čím nesouhlasím. Bohužel (nebo bohudík?) se mi to však nepodařilo.