Každý z nás je zcela jistě potěšen, když dostane nějaký dárek. Velikou radost z dárku mají také děti. Ale jak velkou radost mají děti, když dárky vlastnoručně vyrobí a potom rozdávají? Jaký je to pocit, udělat radost někomu jinému? Na tuhle otázku jsme se snažili najít odpověď.
Děti z Prostějova se již po několikáté rozhodly udělat radost seniorům, kteří již mají zdravotní problémy a jsou upoutáni na lůžko. Před koncem školního roku se skupina dětí rozhodla navštívit babičky a dědečky na pokojích a potěšit je nejen svojí přítomností, ale i krátkým vystoupením a vlastnoručně vyrobeným dárečkem.
Návštěva seniorů upoutaných na lůžko je pro nás srdeční záležitostí a stala se jakousi tradicí. V době, kdy se blíží konec školního roku, je během vyučování, ale i ve školní družině více času k výrobě přáníček a drobných dárečků, které potěší a vženou do očí starých lidí nejednu slzičku. Mnoho seniorů ve velmi vysokém věku nemá žádné příbuzné, a proto je pro ně dětská návštěva životabudičem. Děti zase mají radost z toho, že i když jsou ještě malé, dokážou pomáhat a rozdávat radost lidem, kteří to potřebují.
A co víc? Podařilo se nám postupně zapojit do těchto aktivit i další zařízení, která jsou naladěna na stejnou notu a pomoc starším lidem berou také jako morální povinnost.
Přidali se k nám i žáci Švehlovy střední polytechnické školy v Prostějově, kterým také není lhostejný osud jiných lidí.
Aktivní životní styl a radosti života prokazatelně oddalují psychické i fyzické změny, které jsou přirozenou součástí stárnutí. Jakákoliv aktivita, smysluplná činnost oddaluje sociální závislost a zamezuje sociální izolaci.
Co jsme všichni společně prožili? Nejprve jsme měli obavy, jak to společně zvládneme. Třeba vystoupení na pokojích, když jsme každá skupina z jiné školy. Ale k našemu údivu jsme se sehráli velmi rychle. Žáci, kteří se učí oboru zahradník, byli navíc velmi šikovní a nápomocni při výrobě přáníček. A protože jsme se připravovali na velmi početné návštěvy, byla pomoc starších kamarádů velkým přínosem. Navíc jsme ocenili i to, že středoškoláci pracovali a vytvářeli přáníčka i doma. Mnoho z nich bylo namalovaných jen tužkou, předpřipravených pro dokončovací práce dětí mladšího školního věku, které se s chutí pustily do vybarvování a dokončovacích prací. Kromě přáníček jsme připravili také drobné keramické výrobky.
Do Centra sociálních služeb v Prostějově jsme se vydali autobusem MHD a moc jsme se na setkání těšili. S dalšími skupinami dětí jsme se sešli v zahradě, kde jsme si rozdělili role a naplánovali si, jak budou návštěvy probíhat. Cestou nás na chodbách čekalo překvapení - byly plné našich společných výrobků nejen z tvořivých dílen, ale i ze soutěže, kterou jsme v průběhu roku pro seniory uspořádali. Strašně moc se nám líbilo, jak jsou chodby našimi společnými výrobky rozzářené a měli jsme radost z toho, jak si naší práce váží.
Další překvapení na nás čekalo v místnosti, do které nás jedna sociální pracovnice zavedla. Bylo tu pro nás připravené občerstvení a výstava hraček, se kterými si senioři hráli, když byli v našem věku. Ochutnali jsme připravené sladkosti, napili se čaje a pustili se do práce. To jsme ještě netušili, jak dojemné bude setkání s lidmi, kteří jsou upoutáni na lůžko. Hned při návštěvě prvního pokoje jsme se setkali s paní, kterou nebyl již tři roky nikdo navštívit -kromě nás, dětí.
Ve vedlejším pavilónu na nás čekali babičky a dědové na vozíčkách, kteří si chtěli s námi zazpívat naše písničky, které od nás průběhu posledních let pravidelně slyšeli. Velké děti roznášely po pokojích dárečky a přáníčka a my jsme se zhostili úlohy bavičů. Společně jsme zpívali písničky s pohybem, cvičili jsme ruce, měnili samohlásky při písničce Holka modrooká, slova v písni jsme nahrazovali mimikou. Naše zábavné vystoupení se všem moc líbilo a některé seniory dojalo k slzám. Když jsme odcházeli z místnosti, ve které tento zábavný program probíhal, napadlo naši paní vychovatelku, že další společné odpoledne bude zaměřeno na netradiční hudební nástroje.
Potom jsme se všichni sešli na chodbě a s dětmi, které byly na pokojích, jsme si sdělovali společné zážitky a dojmy. Všichni jsme měli velkou radost z toho, že se nám opět něco povedlo a nejdůležitější pro nás bylo, že i když jsme malí, tak jsme udělali velkou radost lidem, kteří to potřebují.