Náš seriál se pomalu chýlí ke konci. V předchozích dílech jsme se zmínili o vašem sebeřízení, prošli jsme personální činnosti, zaměřili se na motivaci i řešení konfliktů. Dnešní, poslední díl je o zúročeních všech nabytých poznatků - tedy o komunikaci.
Mgr.
Irena
Trojanová,
Ph.D.,
Centrum školského managementu, Pedagogická fakulta UK; ředitelka ZŠ Bohumila Hrabala
Začněme nejprve trochou teorie: „Komunikace bývá často obecně charakterizována jako dorozumívání či výměna informací...“ (Bedrnová, Jarošová, Nový, 2012, s. 316). V rámci komunikace komunikátor (mluvčí) předává určité komuniké (sdělení) a komunikant (příjemce) tuto informaci přijímá. Podrobněji se zmiňuje o komunikaci Laswellův model (Bedrnová, Nový in Bedrnová, Jarošová, Nový, 2012, s. 317), který ji popisuje prostřednictvím pěti kroků: Kdo předává sdělení (komunikátor), co se předává (sdělení), jak se uskutečňuje přenos (kanál), komu je sdělení určeno (auditorium - posluchači) a s jakým efektem (efektivita). Důležitou roli v komunikaci hraje zpětná vazba, která „... představuje reakci na přijatou zprávu“ (Bedrnová, Jarošová, Nový, 2012, s. 318). Slouží nejen k tomu, zda byla informace správně pochopena, ale může se stát i podnětem pro rozšíření sdělované skutečnosti.
Komunikaci rozdělujeme podle několika hledisek. Nejčastější rozdělení je na komunikaci verbální a neverbální. Verbální komunikace, tedy komunikace prostřednictvím slov, může být ústní nebo písemná. Výhodou písemné komunikace je její prokazatelnost, ale zaostává u ní zpětná vazba, která je v případě ústní komunikace okamžitě možná. Neverbální komunikace dokresluje verbální komunikaci a bývá často spojena s emocemi, protože vyjadřuje postoj mluvčího nebo příjemce. Do neverbální komunikace patří tělní pohyby (mimika, gestika, pantomimika), dále proxemika (tělesná vzdálenost v prostoru), haptika (tělesné dotyky), ale také oční kontakt a tepelné nebo čichové podněty. Další možné rozdělení komunikace je na komunikaci přímou (kontakt komunikátora s komunikantem) nebo zprostředkovanou (prostřednictvím třetí osoby, která může předávanou informaci zkreslit), formální a neformální nebo interpersonální a skupinovou (vychovatelka komunikuje s jednotlivcem nebo se skupinou).
Typologií lidí z hlediska komunikace se zabýval Oldřich Šuleř (Šuleř, 2009) a podle zastoupení racionality a emocionality a převahy naslouchání nebo sdělování vytvořil čtyři komunikační typy:
Analytický typ se vyznačuje pomalejším, ale logickým jednáním zaměřeným na třídění sdělovaných skutečností. Z hlediska komunikace s analytickým typem je nutná pečlivá příprava opírající se o logické argumenty. Opakem naslouchajícího analytického typu je sdělující a ambiciózní řídící typ s rychlým úsudkem. Jeho snaha mít vše pod kontrolou vede někdy až k agresivitě. Stejně jako u analytického typu je pro jednání s ním důležitá příprava (vyžaduje to racionalita obou typů), ale u řídícího typu je nutné nechat prostor pro rozhodování a zdůrazňovat výsledky jednání. Další dva komunikační typy, přátelský a expresivní, se vyznačují citlivostí a vysokou emocionální hladinou - přátelský typ se směřováním k ostatním, expresivní naopak zahleděný do sebe. Přátelský typ se svou snahou vycházet ostatním vstříc se může projevovat jako nerozhodný člověk. V komunikaci s tímto typem budete úspěšní, pokud ho nebudete nutit do rychlého rozhodování, ale také nebudete jeho názory přehlížet. Expresivní typ se vyznačuje touhou po společenském úspěchu, kterého poměrně snadno dosahuje svým optimistickým naladěním. Vlivem své energičnosti může vyvozovat unáhlené závěry. Vhodnou komunikační strategii s tímto typem představuje vytvoření prostoru pro jeho názory, ale nesmí se mu nikdy přenechat vedení komunikace. Poznání komunikačních typů je důležité nejen pro výběr vhodné komunikační strategie, ale také pro zjištění možností vzájemné spolupráce. Dobře spolu budou vycházet typy analytický a řídící, analytický a přátelský a přátelský a expresivní. Naopak špatná spolupráce s největší pravděpodobností vznikne u typů analytického a expresivního, řídícího a expresivního a řídícího a přátelského. Proto musíte tyto skutečnosti brát na zřetel při jednáních s rodiči - pokud znáte svůj vlastní komunikační typ a uvědomíte si komunikační typ partnera v rozhovoru, bude vzájemná spolupráce určitě efektivnější.
Známější je, z hlediska komunikace, rozdělení na jedince agresivní, pasivní a asertivní. Agresivní jedinec se snaží prosadit na úkor ostatních, často užívá manipulativní techniky, sráží sebedůvěru ostatních a ze svých neúspěchů obviňuje okolí. Obvykle používá hlasitá a silná slova a je přesvědčen o své pravdě. Jeho opakem je pasivní komunikátor, který se neumí adekvátně prosadit, nedovede jasně sdělit svá přání (také nerad vyjadřuje své názory) a chybí mu dostatečná sebejistota. Za své chování se omlouvá. Ideálem z hlediska komunikace, i když ne vždy pro ostatní, je člověk asertivní. Asertivní komunikátor se umí bez problémů prosadit, dokáže jasně vyjádřit svá přání a věří si. Ale umí také naslouchat ostatním a je připraven přistoupit na kompromis. Problém mu nedělá ani uznat chybu a změnit svůj názor.
Mezi komunikační dovednosti patří především naslouchání, kladení otázek a poskytování zpětné vazby. Správné
naslouchání
se projevuje vizuálním kontaktem s řečníkem, neverbálním projevem zájmu a parafrázováním řečníkova projevu nebo kladením otázek. Bariéry v naslouchání představuje především uspěchanost a nedostatek zájmu, může se ale také jednat o neschopnost koncentrace nebo špatný projev komunikátora. Další důležitou dovedností v oblasti komunikace je správné kladení otázek. Základní druhy otázek jsou otázky otevřené (úvod komunikace, volné vyjadřování), zkoumající (Proč? Co vás vede k...?), rozvíjející (Co se stalo potom...?), navrhující (Vy navrhujete co?) a napovídající (Mohl byste mi říci...?). Pozor na nesprávné otázky! Jsou to otázky agresivní (Jak to, že...?), mentorující (Vy opravdu neznáte...?), intimní (Jaký je váš vztah...?) nebo sugestivní (To nemyslíte vážně, že...?). Právě správné kladení otázek je předpokladem pro efektivní zpětnou vazbu. Zpětná vazba je důležitá pro správné pochopení sdělované informace. Lépe je zeptat se, než řešit konflikty vzniklé z „já to myslel jinak“.Ale zanechme teorie a pojďme se podívat, s kým vlastně v rámci školní družiny komunikace probíhá. Je to rozhodně komunikace se žáky, v rámci které uplatňujete pedagogicko-psychologické zásady i nástroje vymezené např. ve školním vzdělávacím programu. V rámci této komunikace děláte i propagaci své práce, tedy dáváte ostatním najevo, jak s dětmi pracujete. V tomto směru se jedná o různé nástěnky uvnitř i vně budovy školy, fotografie na webu školy (pozor na nadcházející GDPR) i články v místním, popř. celostátním tisku. Tím se dostáváme k vaší komunikaci s rodiči. Rodič si zcela jistě prohlédne práci svého dítěte, ale občas se s vámi chce setkat i osobně a pohovořit si.
Jednou z možností je vaše účast na třídních schůzkách či konzultacích, možná si setkání s rodiči svoláváte a organizujete sami. V takovém případě obecně platí, že každé setkání dvou či více osob, zvláště pokud se jedná o oficiální setkání, má svoje téma, cíl a program. Ideálním případem je situace, kdy je setkání stanoveno předem. Pak je možné uplatnit základní průběh, tedy přípravu, vlastní setkání a vyhodnocení. V rámci přípravy se stanoví datum a čas, téma a cíl schůzky. Rovněž se vytvoří program a stanoví se potřebné materiály (např. přihláška na mimoškolní akci). Vhodné je i promyšlení možných reakcí rodičů, zvláště v případě projednávání negativních skutečností (třeba výměna vychovatelky). Pak není ani od věci pomoc třídního učitele, výchovného poradce nebo vedení školy. V průběhu schůzky se dbá na dodržení všech bodů programu (k nim se samozřejmě připisují nové informace) a časový rozsah. Na konci schůzky musí dojít ke shrnutí a stanovení závěrů. Pro pozdější dokladování domluvených závěrů je vhodná písemná forma zápisu s podpisy všech zúčastněných. Po skončení schůzky je potřebné provést vyhodnocení (sleduje se třeba dodržení všech bodů programu v závislosti na čase), které se stane východiskem pro plánování příští schůzky.
Speciálním případem jsou „lákací“ schůzky pro rodiče budoucích prvňáčků. Ty jsou obvykle sice v režii vedení školy, nicméně i školní družina si může „přihřát svoji polívčičku“ a do prezentace dodat několik snímků: vzdělávací program, akce, provozní doba, případně fotografie... Rodiče školní družina zajímá (a už to není jen doba jejího provozu, i když i podle ní se často rozhodují, zda dítě na školu nastoupí). A vedení školy se školní družinou rozhodně rádo pochlubí!
Náš seriál o manažerkách (či manažerech) školní družiny je u konce. Přeji vám všem hodně elánu do práce a ať získané znalosti z našeho seriálu uplatníte ve své praxi, a usnadníte si tak svou krásnou, ale rozhodně nelehkou práci. Držím palce!
ZDROJE
-
BEDRNOVÁ, E., JAROŠOVÁ, E., NOVÝ, I. a kol. Manažerská psychologie a sociologie. Praha: Management Press, 2012.
-
ŠULEŘ, O. 100 klíčových manažerských technik. Komunikování, vedení lidí, rozhodování a organizování. Brno: Computer Press, 2009.