Hlavně abychom se nemuseli tolik bát...

Jako jeden ze stěžejních faktorů se zde vůči ředitelům uplatňuje Což se v nepříliš ukotveném systému věčně se měnících zákonných norem daří docela dobře. k předpisům se mohou lišit zřizovatel od zřizovatele, stěžovatel od stěžovatele. Nikdo neví, s jakým výkladem přijde kontrolní orgán. Porušení předpisu se - při troše dobré vůle - najde poměrně snadno. Právě „vůle“ a přístup pilných kontrolních pracovníků i stížnostmi zavalených zřizovatelů často rozhodují o míře závažnosti i o případných sankcích.

Generace, která stihla zahájit svoji kariéru pár let před sametovou revolucí, může začít v udivené hrůze pomalu bilancovat: v portfoliu našich základních postkomunistických „manažerských“ schopností stále zůstávají na předních místech „švestičky z naší zahrádky“ komukoliv, kdo nám může být užitečný, stejně jako panická starost, „aby si někdo nestěžoval“, aby nebyla zavdána příčina k jakékoliv nevoli. je pořád oblíbený, „nevyčnívat“ a „nebýt příliš na očích“ přináší často větší prospěch než úsilí o kvalitu a zlepšování. Kde nakonec zůstanou všechny naše dosavadní „výsledky kvality“, když se kontrolnímu orgánu podaří dopídit ke v naší práci. Zpracované SWOT analýzy představují v českém řídicím prostředí daleko obvyklejší podklad pro než pro pochvaly a odměny za stránky silné.

Zaslaná stížnost, jakkoli mnohdy zjevně plná nesmyslných údajů, a dokonce i anonymní, vytváří často u nadřízeného orgánu apriorní předpoklad našeho selhání, nebo dokonce našeho zlého úmyslu. Při prokazování opaku kolikrát těžce až marně hledáme oporu, zastání nebo profesionální poradenství. To by totiž mohlo snížit míru našich strachů a nejistot, které se orgánům vždycky mohou hodit. Ať těm úřednicky správním, politicky samosprávným nebo všelijakým kontrolním. A bát se můžeme už zase úplně stejně, jako jsme se kdysi báli předvolání na OV KSČ.

Období strachů nastalo s loňským podzimem ředitelům škol s obecními zřizovateli. Komunální volby mohly přinést změnu samosprávných orgánů, jimž školy podléhají. Jací budou noví zastupitelé a nová rada, jak se zorientují ve školské problematice a ve školských předpisech? Pokud ředitelé v duchu příruček školského managementu pečlivě pěstovali partnerství se starostou - protože dobrý osobní vztah je dnes stále ještě v mnoha případech hlavním kritériem pro přidělování mimořádných dotací -, nestane se po vítězství opozice v obci vztah s bývalým starostou přítěží? A co teprve, když se v nových samosprávných složkách objeví někdo, komu jsme jako ředitelé v minulosti šlápli na nějaké to zásadní kuří oko? Zhrzený rodič nebo zapšklý bývalý zaměstnanec? Kolik zaslaných stížností vydržíme a kdo nám při jejich šetření bude oporou? Dokážeme se postavit všem nespokojeným a rozhořčeným voličům nového starosty?

Někdy k náhlému ukončení ředitelské funkce postačí v zastupitelstvech a radách, jež bývá provázeno udílením trafik pro spolustraníky či koaliční partnery, kteří se ocitli na nevolených pozicích kandidátek. A někdo z nich si občas může říct o dobře zavedenou a vedenou místní školu. V tu chvíli nastupují opět nejrůznější kontrolní orgány, tentokrát s evidentním zadáním: najít (a/nebo „vytvořit“) pochybení, které musí být uprostřed ředitelova funkčního šestiletí jednoznačně závažné a hrubé. O etickém kodexu kontrolního úředníka veřejné správy se věru v našich končinách mnoho nemluví...

Povolební rošády se občas podepisují na odborném řízení škol, tedy na jejich správě a profesionální práci zkušených zřizovatelských úředníků. Nově zvolení samosprávní činovníci si mohou přivést svoje nové spolupracovníky a vyměnit vedoucí úřadů, odborů, oddělení... Pro někoho se nové oddělení může vytvořit, jinému se to jeho zruší, o sdílení zkušeností, o rutinních postupech, o koncepčním směřování a kontinuálním vývoji si můžeme nechat zdát...

A když už povolební výměny zastupitelů, úředníků, rad a samotných starostů nebo hejtmanů na první pohled ustojíme, dokážeme překročit stín svých osobních etických mantinelů, abychom vyhověli všem zřizovatelským pokynům a doporučením, se kterými se ocitneme v rozporu?

Před revolucí jsme si tváří v tvář nápadům stranických orgánů pomáhali normalizační floskulí Se sklopenýma ušima jsme plnili lavice povinných ideově výchovných školení pro pedagogické pracovníky, kde se neúčast rovnala profesní sebevraždě. Stejně pokorně si dnes nedovolíme ignorovat pozvánky na zřizovatelská školení a porady, dobrovolně nařizujeme žákům a učitelům účast v soutěžích vyhlášených pod záštitami hejtmanů a starostů, moříme se s projekty, které nám byly doporučeny ať už úředníkem, nebo politikem, i když pro ně nemáme zrovna nejvhodnější předpoklady ani podmínky...

Ve snaze doložit implementaci demokratických principů řízení se v nejrůznějších obecních a krajských zřizovatelských směrnicích objevují formulace, co, kdy a proč projednává Rada jako nejvyšší samosprávný orgán. A tak vyplňujeme podklady k projednávání, hlídáme nejzazší termíny k jejich odeslání, shromažďujeme přílohy s odbornými posudky a snažíme se v tom všem uvidět alespoň stopové prvky transparentních a pro všechny spravedlivých postupů k přidělení tolik potřebných financí. Abychom nakonec zjistili, že se naše žádost někam zaběhla a na Radu ji jaksi nikdo včas nepodstrčil...

Ti z veřejnoprávních ředitelů, kteří mají zkušenosti z asociací sdružujících kolegy napříč kraji, potvrdí pomalé utváření čtrnácti postupně se odlišujících školských soustav. Můžeme zde s úsměvem konzultovat náhledy a návody k řešení nejrůznějších školských, pracovněprávních či ekonomických problematik, abychom zjistili, že co je u jednoho zřizovatele doporučováno, u jiného nařizováno, zatímco u třetího zakázáno jako nepřipadající v úvahu. V rámci jednoho kraje existuje precizně zpracovaný poradenský portál pro školskou právnickou problematiku s online fungující poradenskou službou, vzorovými formuláři nejrůznějších potřebných dokumentů a záviděníhodnou právnickou erudicí, v jiných krajích obdržíme tu více, tu méně kusé doporučení, které někdy pouze odkáže na závazný dokument kraje jiného a jindy se nachází přímo v rozporu s existujícími právními výklady, abychom zase v dalším kraji obdrželi informaci, že si máme v naší svízelné situaci opatřit právníka a jeho službu hradit z provozních prostředků... O opoře, zastání nebo jistotě nemůže být řeč. Nabízí se parafráze kdysi oblíbené filmové komedie:

Je s podivem, proč za pětadvacet let nového systému nebyla dosud ustanovena dobré školy, dobrého učitele, dobrého ředitele. Navzdory několika zdařilým projektovým pokusům s řadou výstupů, portálů, systémových návodů a nástrojů. Navzdory pozitivním i negativním příkladům zkušeností z okolních zemí. Aby nám snad náhodou nevznikla jednoznačně pojmenovaná a transparentně doložitelná jistota o tom, že děláme svoji práci dobře? Opravdu se v našem prostředí nezbavíme onoho programového budování nejistot a udržování podřízených (často i partnerů nebo klientů) v obavách, co všechno nesplnili či vykonali nesprávně a za co je třeba dát jim pocítit vinu a trest?

Řešení, které v českém prostředí představuje reakci na tento obvyklý „fenomén strachu“, přenášíme si historicky nejen z totalit dvacátého století (ať té komunistické, nebo protektorátní), ale prý už z dávné doby pobělohorské. Nebýt nápadný, nevyčnívat, neupozorňovat, udržet se na své pozici a proplout svým profesním údobím tak nějak bez potíží. Což v praxi znamená raději nic moc zásadního neřešit, nikoho na nic neupozorňovat, nad nařízeními a pokyny se nepozastavovat, konfliktní situace nevytvářet a před problémy se raději někam schovat a počkat, až se přeženou, anebo se zkrátka obtížnými situacemi tak nějak prošvejkovat. Ono to nakonec nějak dopadne. Hlavně abychom se nemuseli tolik bát...