Michaela Klofcová

Dospívající své pocity často maskují nebo zlehčují, aby tzv. neztratili tvář, stydí se za své prožívání nebo nechtějí dospělé obtěžovat svými obavami – nejsou si třeba jisti, že by u nich nalezli pochopení. Úzkostné stavy žáků jsou přitom přímo spojené s tlakem na výkon a dobré školní výsledky. Pedagog úzkostný stav může poznat při (písemném i ústním) zkoušení, bez ohledu na důležitost zkoušky samotné. Z reakcí žáka při hodině je jasné, že látce rozumí, je bystrý – jakmile jde ale o zkoušku, zmatkuje, zamrzne, nechápe souvislosti nebo zmatečně mluví o jiné látce. Nedokáže se soustředit, může se nadměrně potit nebo zamrznout. Dítě či dospívající se navíc dostává do situace, kdy se začne „cyklit“ a bojí se ztrapnění před pedagogem i ostatními.

Když mají zpívat nebo i jen mluvit nahlas – zamrznou. Sportování s ostatními – zvlášť tam, kde je ostatní mohou posuzovat a soudit – nepřipadá v úvahu. Na školy v přírodě nejezdí nebo při nich zažívají výrazný diskomfort… I tak se mohou projevovat žáci, které pravidelně nebo i jen jednorázově zasahuje vlna úzkosti, až panické ataky. Jak z pozice učitele takovým dětem pomoci, aby se cítily komfortněji?

Rozvod, rozchod nebo „jenom“ hádky rodičů, které otravují domácí klima. Střety a nepochopení mezi sourozenci. Vlastní krize hodnot, identity nebo prvního partnerství. Úmrtí blízkých nebo rozepře s přáteli. Ale také šikana, závislosti. To všechno jsou situace, ve kterých se student může stáhnout do sebe, nebo se naopak začít chovat do té doby neobvykle extrovertně, drze či odevzdaně. Ne vždy je pro dospívajícího možné takto náročné situace bezpečně otevřít v úzkém rodinném kruhu. Svou roli může hrát stud, obava z „přidělávání starostí“ již tak vytíženým rodičům nebo dřívější zkušenost s nepochopením obdobné situace v rodinném kruhu – například s její bagatelizací.