Trauma a školní prostředí

Učitelé se s tímto tématem u dětí a dospívajících setkávají ve dvou rovinách. Na jedné straně mohou mít ve třídě žáky, kteří vykazují příznaky tzv. posttraumatické stresové poruchy následkem nějaké pro ně stresující situace, která se stala v rámci školy či v rodině v blízké nebo dávné minulosti. Na straně druhé mohou být přímo přítomni situaci, kdy je dítě vystaveno traumatu, například při úrazu, pádu, napadení atp.

Pokusím se ve stručnosti popsat, co se děje v případě, že dítě prožije nějakou traumatickou událost (napadení, zneužití, únos, šikanu, rozvod rodičů, úmrtí blízkého člověka atp.). Trauma vidím především jako zážitek extrémní bezmocnosti. Představuje útok na strukturu osobnosti, který dítěti znemožňuje zpracovat zážitek obvyklým způsobem. Psychická rovnováha je narušena a „já“ již nefunguje normálním způsobem. Zda extrémní zážitek bude, či nebude mít dimenzi traumatu, závisí převážně na těchto faktorech:

Děti jsou ale ve většině případů svými traumaty, respektive jejich následky ovládány. Jejich trauma se často zrcadlí ve všech oblastech jejich života: nefungují jim vrstevnické vztahy, nejsou schopny se v životě prosadit, mají problémy s identitou, sklony k depresi, agresi či sebevraždám. Pojem úzce souvisí s teorií traumatu a v tomto případě mluvíme o tzv. rozdělení či oddělení dvou a více psychických procesů, které koexistují vedle sebe, aniž by se propojily. Děje se tak pod tlakem neúnosných prožitků. Tato reakce umožňuje přežít dlouhodobě nepříznivé podmínky. Tyto projevy můžeme pozorovat sami na sobě: když je pro nás nějaká situace emočně příliš obtížná, své pocity redukujeme nebo z nich vnitřně vystoupíme. Toto můžeme pozorovat například u dívek, které byly sexuálně zneužívané a popírají, že se jim tato situace stala. Jiné děti se intenzivně vyhýbají situacím, které by je mohly znovu traumatizovat. Velká část dětí o traumatické situaci mluví, jako by byly „za stěnou“, většinou nic necítí.

Děti, které musejí prožívat masivní a opakované traumatizující zkušenosti, tzv. štěpí svou osobnost. Ruppert (2008) uvádí, že traumatem se nám naše duševní struktura štěpí na část zdravou, traumatizovanou a část přežití. Tyto části jsou oddělené a vyvíjejí se každá zvlášť. Základním úkolem části „přežití“ je udržovat traumatizovanou část v odstupu od části zdravé. Neustále totiž v aktuální životní situaci hrozí příliš silné pocity, které probudí vzpomínku na trauma a aktivují traumatickou část.

Rozštěpení duševní struktury v důsledku traumatického zážitku se může dostavit velmi rychle, záleží na druhu a tíži traumatu. Jedná se o neustálé připomínání traumatizující události vryté do paměti například prostřednictvím záblesků vzpomínek vyvolaných okolnostmi, které onu událost připomínají, snů, nočních můr. To vše může trvat celé dny, týdny i léta.

Učitelé se mohou u dětí, které prošly traumatem, setkat s různými projevy, ať už jde o ztrátu paměti na událost, zmatenost, či neschopnost vnímat riziko. Některé mají poruchy vnímání vlastní identity. Tyto děti velmi často prožívají stavy podobné transu, bývají „duchem nepřítomné“, zvláště v případech velkého stresu. Velmi rychle se jim mění nálady a chování, jež je někdy nepřiměřené věku. Jindy dokonce mohou mít trhavé pohyby či si ubližovat. Velmi často nevědí, proč nějakou věc udělaly. V některých případech mohou mít i sluchové halucinace či kontakt s „imaginárními bytostmi“. Může se jednat o jednotlivé, poměrně izolované projevy nebo o velmi komplexní obraz zahrnující mnoho z výše uvedených symptomů.

Pokud se učitel u dítěte opakovaně s těmito projevy setká, je vhodné naučit se je vnímat v kontextu možného traumatu. Nespokojit se jen s vnějšími manifestacemi, tj. že je dítě otravné, bezmocné, agresivní, zacykleně opakuje stejné životní příběhy dokola atp., ale spíše vnímat naléhavost jeho volání o pomoc. Svá pozorování či zjištění si může v diskusi porovnat s dalšími kolegy ve škole.

Domnívám se, že učitel má při práci s těmito dětmi jen omezené možnosti. Výchovně by jim měl nabízet mnohem větší bezpečí, podporu a trpělivost. Děti by měly mít dostatečný prostor se v nastalých situacích zorientovat. Na druhou stranu je nutné poskytnout i jasné, přehledné výchovné hranice, pravidla, aby učitel v takových dětech nevzbuzoval úzkost. Vhodná je intenzivnější spolupráce s motivovanými rodiči a společné hledání cest, jak dítěti účinně pomoci jak doma, tak ve škole. To nejdůležitější je doporučit rodičům, aby pro sebe i dítě vyhledali vhodnou terapeutickou pomoc. Doporučovala bych vyhledat dobrého dětského psychoterapeuta, popřípadě rodinného terapeuta, ideálně specializovaného na dětská traumata (bohužel je jich dnes pořád málo), který se bude dítěti a rodině intenzivně a dlouhodoběji věnovat.

Mezi odborníky se v případech léčby dětí objevují různé názory, a to od skepse, že silné trauma nelze v jistém smyslu napravit, až k přehnaným očekáváním náhlého uzdravení. Myslím, že pravda je někde uprostřed. Silně traumatizované děti mohou v rámci terapie změnit samy sebe, mohu získat zpět ztracenou identitu. Terapii u těchto dětí si představuji jako vývojový proces, při němž je cesta v konečném důsledku cílem a terapie může odklízet těžkosti, které vedou k uzdravení.

Podle dětské psychoterapeutky Lanyadoové (2005) jsou hlavními tématy, které dítě či dospívající většinou na terapii řeší, „odpovědnost za to, co se mi stalo“ a „kdo jsem a kým mohu s takovou zkušeností být“. Terapeut by měl spolu s dítětem hledat řešení natolik dobré, aby mu umožnilo čelit opakované traumatizaci. Pod vlivem terapie by dítě mělo nabýt vnitřního pocitu, který je méně perzekuční povahy, aby mohl vývoj pokračovat po normálnější koleji.

Mnoho dětí potřebuje na traumatickou situaci zapomenout, což je zcela přirozené. Dveře pro terapeutickou pomoc by však měly zůstat pootevřené, hlavně pro případ, kdyby se v dospělosti měly zapotřebí vrátit. Traumatizovaný mladý člověk potřebuje často opěrný bod, aby nově promyslel otázku „Kdo jsem teď?“ a začlenil vzpomínku extrémní situace do své dále se vyvíjející identity.

Jsem přesvědčena, že vědomějším pohledem na situaci dítěte a intenzivnější spoluprací s rodiči mohou učitelé dítěti pomoci nejtěžší chvíle překlenout a být mu nápomocni traumatický zážitek lépe integrovat.