Modelový (i když – jak dále ukážeme – zdaleka ne jediný možný) případ: Učitel se chystá zahájit v rámci přírodopisu téma vzniku a vývoje vesmíru. Pečlivá příprava, texty, obrázky, videa… První lekce se zabývá velkým třeskem a následnými procesy. Žáci jsou zaujatí, těší se na pokračování. Ale před příští hodinou přijde nepříjemná zpětná vazba od některých rodičů – jako hluboce věřící si nepřejí, aby jejich dítě absolvovalo takto zaměřenou výuku. Buď učitel téma vynechá, nebo dítě přijde do školy zase až na „běžný“ přírodopis…
Rodiče vychovávají a škola vzdělává? aneb Co s riziky vědecky založené výuky
RNDr.
Jindřich
Kitzberger
ředitel Základní školy Duhovka, čestný člen SKAV
Málokterý učitel asi pochybuje o tom, že spolupráce školy a rodiny je zcela zásadní pro úspěchy vzdělávacího procesu, a každá škola věnuje nemálo energie tomu, aby tato spolupráce byla co nejkonstruktivnější a co nejméně zatížená nejrůznějšími nedorozuměními. A stejně jako to bývá při každé spolupráci mezi dvěma partnery, je i mezi školou a rodinou potřebné vymezit kompetence, tedy ujasnit, kam až sahá hájemství a péče rodiny a kde se nacházejí hranice působnosti školy. Přitom prostor mezi působením školy a působením rodiny zcela jistě není oddělen jednoduchou linkou, je to prostor poměrně široký, plastický a často znovu a znovu vymezovaný mnoha diskusemi, a to jak v praxi, tak i v teorii. Velmi často se přitom zmiňuje princip, kde výchovné působení je kompetencí zejména rodiny a vzdělávací (někdy ve smyslu „informační“) úloha zase spíše školy. Takové rozdělení již ale příliš neodpovídá ani přístupům moderní pedagogiky, ani současným potřebám dětí.
S rozlišováním pojmů „výchova“ a „vzdělávání“ je obecně celkem potíž a zájemce o větší vhled do této terminologické problematiky mohu odkázat například na jednu z učebnic pedagogiky: PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. 2013, s. 56–59. Z téže knihy pro nás ale bude velmi důležitá pasáž na s. 414: „V pedagogické teorii se objevují koncepce o nutném prolínání učení doma (home learning) a učení ve škole (learning at school) jako vzájemně se doplňujících. (…) Uvažuje se dokonce o vytváření koordinovaného kurikula (coordinated curriculum) tak, aby se vzájemně kompenzovalo to, co nemůže pro rozvoj dětí zajišťovat ani pouze rodina, ani pouze škola. (…) Názory o tom, že ‚rodina jen vychovává‘ a ‚škola jen vzdělává‘, se považují za překonané a scestné.“ Jakkoli jsou tyto teoretické závěry významné (a ostatně pro dnešní situaci se stále narůstajícím distančním vzděláváním i z dalšího úhlu pohledu aktuální), pro současnou praxi a náš problém může jít vlastně spíše o komplikující přístup. Tedy – jak koordinovaně postupovat