Zamyšlení nad zamyšlením - reakce

Především bychom si měli uvědomit, že soutěže nelze chápat jako jediný a směrodatný přehled úrovně českých ZUŠ. Zpravidla zde potkáváme, hlavně v krajských a ústředních kolech, nejlepších 10–15 % žáků z našich škol. Soutěže nejsou povinností, a když se nemůžeme se svým souborem vejít do nějaké kategorie, je třeba zvolit jinou formu motivování žáků k práci. Třeba najdeme i jinou soutěž, kam se nám soubor vejde. Ojediněle se setkávám také s případy, kdy učitelé nebo i ředitelé vyvíjejí snahu přizpůsobit soutěž souborům školy. Tudy ale cesta nevede, protože to není systémové řešení.

Myšlenka pěstovat komorní hru bez ohledu na složení souboru není nová a je samozřejmě správná, protože vychází z možností jednotlivých škol i učitelů. Pokud se najde učitel, který se chce se svými žáky věnovat komorní hudbě dlouhodobě a vede soubory, které ve stejném složení fungují několik let, určitě to zasluhuje velké uznání i podporu vedení školy. Mezi takové jistě patří i paní kolegyně Nikolová, kterou pravidelně potkávám na soutěžích komorní hry. Chceme-li si odpovědět na otázku, proč vlastně dělíme komorní soutěž na soutěž s převahou smyčců a soutěž s převahou dechů, musíme trochu nahlédnout do historie české hudby v období klasicismu i romantismu. Především v českých zemích byla velká tradice čistě smyčcových i čistě dechových souborů, i když smíšené soubory se samozřejmě vyskytovaly také – a zase záleželo na tom, kde se hudba provozovala a jaké byly místní podmínky a možnosti (tak jak to vidíme dnes na našich školách). Nutno doplnit, že pro takto postavená tělesa bylo napsáno také velké množství skladeb.

Bude-li soutěžit čistě smyčcový s čistě dechovým souborem, jaká budou kritéria hodnocení? A ještě jedna důležitá poznámka: současné rozdělení umožňuje zapojení většího počtu žáků do různých souborů, jsou dva pořadatelé ústředních kol a obou soutěží se na nejvyšší úrovni zúčastní cca 500–600 žáků v cca 120–140 souborech. Kdybychom totiž soutěže sloučili do jedné, byť jinak členěné, bude na vrcholu soutěže jedno ústřední kolo s polovičním počtem účastníků i souborů. Když bych měl hodnotit soutěž s převahou smyčcových nástrojů, domnívám se, že podmínky jsou nastaveny rozumně a zahrnují i kategorii barokní a předklasické hudby. O některých změnách, které uděláme v podmínkách příští soutěže, jsme diskutovali již v uplynulém roce.

Je ještě jedno nebezpečí, na které je třeba dát pozor: sloučíme-li různorodé soubory do stejné soutěže a budeme-li je hodnotit společně podle kritérií, jak stylově zahrají tyto soubory zvolený repertoár, a dělit komorní hru podle stylových období (což je samozřejmě možné), mohou se nás časem ministerští úředníci ptát na to, proč děláme zvlášť soutěž klavíristů, houslistů, violistů, violoncellistů, klarinetistů, flétnistů.... a proč tyto nástroje nesoutěží dohromady...

Určitě nezpochybňuji kvalitu obdobných soutěží v Německu, Rakousku a dalších uvedených zemích, ale bylo by třeba se podívat na tyto soutěže konkrétně a detailně a vědět, za jakých organizačních, ekonomických a dalších podmínek tyto soutěže probíhají, tedy jak probíhají jednotlivá kola a jaké jsou postupové klíče, co platí stát, co škola nebo účastník soutěže a jaká jsou kritéria hodnocení...

Dovolím si ještě několik slov na téma autentická interpretace. V posledních třech soutěžích komořiny s převahou smyčců jsem si uvědomil, že i na ZUŠkách jsou učitelé, kteří tímto směrem vedou žáky ve svých souborech. To, co jsem slyšel, bylo většinou dobře a poctivě nastudováno i předvedeno a poroty to náležitě ocenily. Přál bych si jenom, abychom nesklouzli k tomu, co se u nás v „české kotlině“ občas stává – totiž abychom nedospěli k druhému extrému a z autentické interpretace nevytvořili nové dogma, že „jedině takhle je to správně...“