Evropská unie hudebních škol (EMU), která sdružuje 6 000 hudebních škol z 25 evropských zemí a jejímž je naše země od počátku členem, pořádá každé dva roky Evropský festival mládeže. V roce 2018 se uskutečnil v malebném holandském městě Sneek ve Frísku, kam přijelo 6 000 mladých hudebníků, tanečníků a dalších umělců z 20 zemí Evropy.
Žamberské krajkářky na evropském festivalu v holandském Sneeku
PhDr.
Hana
Chvátilová
ředitelka ZUŠ Petra Ebena Žamberk
Symfonické orchestry, big bandy, dechovky, komorní soubory, pěvecké sbory, několik tanečních skupin a mezi nimi malá pětičlenná skupinka žamberských krajkářek. Byl to takový první pokus o průnik výtvarného oboru, který v naší zemi do společnosti muzikantů, tanečníků a divadelníků patří. Jak k tomu došlo, jak byly krajkářky přijaty a jak to vůbec celé vypadalo, jsme se zeptali přímo všech účastnic: učitelky Pavly Trojanové a žákyň Rozálky Hegerové, Káti Holubářové, Zdeničky Kalousové a Marušky Páchové.
Koho napadlo se zaplést na festival mezi muzikanty?
Pavla Trojanová: Nápad vzešel přece od vás, paní ředitelko:). Předem jste se mě dotázala, jestli bych byla pro účastnit se takového festivalu. Manžel se uvolil obstarat děti, tak jsem mohla souhlasit a ráda. Poslali jsme přihlášku a byli jsme vybráni. Pak už se rozjely přípravy na cestu...
Jak daleká je to cesta a kdo vám ji usnadnil?
Pavla Trojanová: Cesta byla opravdu daleká - přes 1 000 km, jelo se tedy 12 hodin. Usnadnil nám ji Petr Zámečník, dobrovolný hasič, který nás hasičským minibusem bezpečně dovezl tam i zpět a byl nám velkou oporou při pobytu. Pomáhal nám instalovat drobnou výstavku a opět vše skládat a přenášet. Málo toho nebylo, protože jsme s sebou vezli samozřejmě herdule, stojánky, ale také obrázky na výstavku a panel s krajkami. Vše se muselo vždy nanosit a nainstalovat na dané stanoviště, kde jsme paličkování v krojích předváděly. Po prezentaci jsme vše opět museli sbalit a odnosit.
Jak jste bydleli a jedli?
Zdenička a Káťa: Ubytováni jsme byli v prostorách tamní školy, přesněji v tělocvičně, spolu se stovkou dalších lidí. Na jídlo jsme chodili do nedaleké haly.
Rozálka: Bylo tam 54 dvoupatrových paland, na kterých se spalo ve spacáku. Protože jsme přijeli mezi prvními, mohli jsme si vybrat. Kousek od nás se zabydlely výpravy z Norska, Španělska, Anglie...
Jaký byl ohlas veřejnosti na vaše vystoupení?
Zdenička a Káťa: Asi pozitivní. Spousta lidí se u nás zastavovala a těšila se pohledem na naše hbité ruce.
Pavla Trojanová: Lidé se u nás se zájmem zastavovali a opravdu zaujatě si prohlíželi naše ruce při práci. Často se divili, že i malá Rozálka dokáže paličkovat úplně sama. Krajka je v Holandsku vzácná, starší lidé se shodli, že její výroba u nich vymizela.
Co podorlické kroje, které jste oblékaly?
Zdenička a Káťa: Cítily jsme se v nich překvapivě příjemně. Vlastně nás dost bavilo se v krojích předvádět, ale bylo v nich teplo.
Rozálka a Maruška: Když jsme v krojích chodily po městě, všichni si nás fotili, byly jsme na ty kroje opravdu hrdé!
Co jste viděli, slyšeli a zažili?
Zdenička a Káťa: Mezi vystoupeními jsme měli dost času i na prohlídku města. Dokonce jsme se byli podívat až u moře.
Jaká byla organizace festivalu?
Pavla a Maruška: Byla výborná a musela být opravdu náročná. Festivalem žil celý pětatřicetitisícový Sneek i okolní vesnice už dva roky předem. Pro účastníky byly zabrané všechny veřejné budovy, zapojila se televize i rádia, která přenášela dění ze dvou velkých a 16 malých pódií. K tomu bylo po celém městě mnoho workshopů... Samotný ředitel festivalu se s námi dal do řeči a ptal se, jak jsme se ocitly na festivalu. Vysvětlily jsme mu, že u nás je výtvarný obor součástí ZUŠ. V Holandsku se mu věnují samostatné kroužky.
Na co si asi po letech vzpomenete?
Rozálka: Já určitě na zahájení festivalu. Na kanálu bylo obrovské plovoucí pódium, všechno nasvícené. Dokonce se všichni učili společný festivalový tanec!
Zdenička a Káťa: Sneek je nádherné město, jsou tam milí lidé, ale nejvíc nás uchvátila ta všudypřítomná hudba a překrásná příroda.
Pavla Trojanová: Kdykoli si teď na Holandsko vzpomenu, vybaví se mi opravdu milí lidé a klid. I přesto, že jsme byli na velkém festivalu, musím říct, že tam vládla bezvadná a pohodová atmosféra a vše probíhalo naprosto v klidu. Lidé usměvaví, přátelští. Nebylo cítit žádné napětí. Je škoda, že u nás to takto mnohdy není. Lidé se na sebe bezdůvodně mračí, jsou odměření, přitom malý úsměv nic nestojí, a přesto je k nezaplacení...
Děkuji za rozhovor!