Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami - víme, rozumíme, umíme?

Začněme od termínů a položme si otázku – Jsou opravdu tak zvláštní, speciální nebo, chceme-li, specifické? Uvedená slovní spojení „speciální potřeby“ vzbuzují jakousi představu něčeho opravdu zvláštního a neobvyklého. Nejedná se ale o „mimořádné“ potřeby, neboť potřeby mají všichni lidé stejné (viz Maslowova hierarchie potřeb). Může se ovšem stát, že určité postižení, znevýhodnění nebo nemoc jedinci ztíží nebo znemožní naplnění těchto potřeb obvyklým způsobem. To potom může vést k frustracím a pocitům nespokojenosti – některou z důležitých životních potřeb nelze tak jednoduše naplnit.

A tu přichází chvíle pro speciální pomoc, podporu, kompenzaci, které mohou pomoci. Nejedná se ale o nějakou „zvláštní“ potřebu. Jde o „soubor opatření, která vedou ke zpřístupnění možnosti realizovat či naplňovat běžné a zcela přirozené potřeby jedince“.¹⁾ Z toho důvodu se také mluví o zpřístupňování nebo o vyrovnávání příležitostí (ve vzdělávání, pracovním uplatnění, v oblasti seberealizace).

Je jisté, že se lidé v mnohém liší (svým původem, vzděláním, barvou pleti, sociálním zázemím apod.). Nerodí se a nejsou si rovni navzájem, ale úkolem vyspělé společnosti je zajištění, aby i přes rozdílnost výše uvedeného byli a zůstali rovnoprávní. A prostředkem k této rovnoprávnosti jsou právě ona speciální opatření, která žákovi umožní naplnit jeho potřeby. A jak může takové opatření vypadat v praxi? Má-li například někdo problémy s psaním, tedy jde-li o člověka s dysgrafií, nemusí psát celý dlouhý text diktátu, ale necháme ho doplňovat přesně a pouze to, co potřebujeme zjistit.

Dostáváme se k druhé oblasti, která patří k širším společenským souvislostem. K pochopení ale musíme otevřít nejen hlavy, oči a uši, ale možná i srdce, neboť ve škole pracujeme především s člověkem, možná teprve až poté s „žákem“. Aby se nám lépe uvažovalo a chápalo, co je potřebné pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami v ZUŠ dělat, je třeba začít nahlížet na problematiku

Nejlepší cestou, jak život lidí se speciálními potřebami poznat, je být s nimi v kontaktu, neuzavírat se před nimi do moderního, ideálního „pseudosvěta“, kde je vše pokud možno krásné, úspěšné a maximálně výkonné.

je chápán jako určitá předpojatost, názorová strnulost, negativní postoj vůči jednotlivci nebo skupinám lidí. Předsudky nám umožňují (zdánlivě) rychleji se orientovat v dnešním uspěchaném světě, bývají však iracionální a nadměrně emocionálně podbarvené, špatně se mění a jsou odolné vůči změnám. Můžeme se s nimi setkat jak vůči žákům (lidem) se zdravotním postižením, což je jedna kategorie, která patří do skupiny žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, tak i vůči žákům (opět lidem) z jiného kulturního prostředí.

A jaké typy předsudků máme dost možná v hlavě a ani o tom nevíme? V literatuře se můžeme setkat s následujícím členěním: První jsou paternalisticko-podceňující, lidé s postižením jsou vnímáni jako chudáci, ubožáci, ti, kteří potřebují něčí podporu a téměř charitativní péči. Jejich situace je vnímána jako neštěstí, tragédie.

Druhou skupinu tvoří předsudky odmítavé, které si osoby se zdravotním postižením nebo znevýhodněním představují jako osoby neužitečné a neproduktivní. Setkat se bohužel můžeme i označením defektní jedinec, mrzák, invalida. Postižení při tomto postoji bývá chápáno jako trest.

Jako předsudky si můžeme představit situaci, kdy osoby s postižením bývají zejména médii představovány jako příjemci mnoha výhod. Zřídka se již uvádí, jakými procesy je třeba projít, aby nějaká finanční nebo hmotná pomoc byla člověku přiznána.

Posledním modelem, se kterým se můžeme setkat, mluvíme-li o předsudcích ve vztahu k lidem s postižením, je model idealizující-heroizující, který nám představuje člověka jako jedince obdařeného pozitivními vlastnostmi, případně schopnostmi, které jsou jakousi protiváhou k jeho postižení. Hovoří se potom o lidech ve smyslu – to je ten hrdina, ten je statečný, ten toho v životě překonal apod.

A proč se tak rozepisuji o předsudcích a stereotypech v souvislosti s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami? Protože chceme-li pro ně vytvářet v základních uměleckých školách podmínky ke studiu a vzdělávání, musíme si nejdříve udělat jasno právě v našich hlavách, bez toho žádná integrace ani inkluze není možná.

Domnívám se, že základní umělecké školy, resp. učitelé na těchto školách jsou v tomto směru možná trošku méně připraveni než např. kolegové ze ZŠ, neboť pracují se svým způsobem „vybranými žáky“, kteří musí prokázat při přijímacích nebo talentových zkouškách přece jen určité předpoklady k uměleckému vzdělávání. Dalším momentem je fakt, že se na ZUŠ pracuje podle nových ŠVP teprve krátce a v nich se sice zmiňuje problematika žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, ale často pouze velmi formálně. Kolegové, především na ZŠ, jsou v mnohem složitější situaci, žáky si „nevybírají“, nicméně jsou možná právě proto s určitými specifiky ve výchově a vzdělávání žáků se speciálními potřebami daleko lépe seznámeni (výhodou je také možnost využití výchovných poradců na školách).

Dalším tématem jsou určité jazykové stereotypy, se kterými se můžeme setkat, hovoříme-li o žácích se speciálními potřebami, obecně o lidech s postižením. Určitě jsme všichni zažili situaci, kdy učitel nebo rodič mluví o dyslektikovi, dysgrafikovi, autistovi, lékař o hypertonikovi, kardiakovi, diabetikovi atd. V minulosti se také mluvilo o mrzácích, invalidech, v těch horších případech o „mentálech“ apod. Jak vnímáme, myslíme, cítíme, přemýšlíme a uvažujeme, to vše vyjadřujeme prostřednictvím řeči. Jazyk utváří člověka ve smyslu psychologickém, sociálním a kulturním. A jazyk také může stigmatizovat, čímž značně přispívá k vytváření nerovností a marginalizaci. Stále se ještě mluví o postižených lidech, slepých, hluchých, mentálně postižených. V dnešní době ale čím dál tím více dochází k výraznému obratu a na první místo je staven vždy nejprve člověk, teprve potom se objevuje označení druhu postižení – člověk se zdravotním postižením, žák se speciálními vzdělávacími potřebami, žák/člověk s autismem, člověk s mentálním postižením, nikoliv zdravotně postižený člověk, problémový žák, integrovaný žák nebo dysgrafik, dyslektik, autista, ten mongoloidní, retardovaný...

Proto je třeba se učit, že když o někom mluvíme (jednáme, vychováváme, vzděláváme), na prvním místě se jedná o člověka, o někoho, kdo je pro nás jedinečnou osobností (nebo by pro nás měl být), nikoliv o někoho s funkčním omezením nebo diagnózou. Pro inspiraci, jak mluvit, a tedy přemýšlet, uvažovat o lidech s postižením, si uveďme pár příkladů z metodického listu „Vaše slova – naše image“ vydaném na Kansaské univerzitě v USA:

Příště budeme pokračovat v hledání širších souvislostí v oblasti žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, podíváme se, jak se vyvíjela historie oboru speciální pedagogiky od starověku až do současné doby a zkusíme najít, kde se právě nacházíme v porovnání s ostatními vyspělými státy EU (integrace, inkluze).