Ví učitel na ZUŠ, že má prestižní povolání?

Při povolebním rozdělování jednotlivých vládních křesel stačí sledovat, jak se o rezort školství nikdy žádná velká přetahovaná nekoná. S ohledem na většinový volební systém tak ministerstvo školství povětšině připadá na strany, bez kterých se sice vláda sestavuje těžko, ale které rozhodujícími hlasy ve vládě nikdy nedisponují (i když poslední roky byly přece jen výjimkou).

Podle výsledků sociologických šetření by se mohlo zdát, že nějaké „vracení prestiže učitelské profesi“ zapotřebí není, protože v průzkumech veřejného mínění jsou pedagogové u veřejnosti stále vysoko hodnoceni (navzdory úrovni odhodnocení finančního) a určitý respekt před touto profesí mezi lidmi stále přetrvává. Je ale otázkou, zda nejde o nějakou „historickou setrvačnost“, která se příchody nových generací začne pomalu vytrácet

Ať již dopadnou letošní parlamentní volby jakkoli a oblast školství připadne komukoli, stále bude platit jedna zásada, která má obecnou platnost a týká se i nás (nebo právě především nás) ZUŠkařů. To, že základem dobře fungujícího systému školství (i uměleckého) a kvalitně poskytovaného vzdělávání v jednotlivých školách je především (a ne učebna vybavená klavírem Fazioli), je už konečně pochopeno a obecně přijímáno (a že to trvalo).

Kdo ale skutečně pronikl do mikrosvětů jednotlivých škol, ví, že kvalitní učitel je do jisté míry i A o ty se zatím nikdo moc nestará.

Možná si teď zadělám na spoustu nesouhlasných reakcí, ale jsem přesvědčen, že má-li se učitelům opravdu navrátit respekt a udržet úcta u veřejnosti, Z krátkodobého i střednědobého pohledu totiž zvýšení platů z průměrného učitele špičkového neudělá. A argument, že z dlouhodobého hlediska vyšší tabulkový plat nám, ředitelům, umožní si vynikající učitele vybírat, je bohužel také jen teoretický Nic proti tomu, aby se platy našich učitelů podobaly standardu platů pedagogů ve vyspělých evropských zemích, ale

Často říkám, že profese učitele se v určitých momentech podobá profesi lékaře. Neznám učitele, který ráno vstane a řekne si: „Dnes budu učit špatně a dětem nic podstatného nepředám.“ Každý učitel (a to i ten průměrný) dává dětem vždy Že zrovna ten den nevyučuje zcela ideálně (má např. rodinné nebo zdravotní problémy), může být pravda, ale v danou chvíli dává maximum, které dítěti může předat. Stejně tak si asi žádný lékař před operací neřekne: „Tak dnes tu operaci trochu odfláknu.“ Možná se vše nedaří, jak by se dařit mělo, ale profese lékaře velí, že vždy dělá maximum možného a operuje nejlépe, jak umí. Jestliže tedy platí, že učitel dnes (za daných okolností), navýšením jeho platu se kvalita pedagogické práce výrazně nezmění.

To ostatně potvrzují i statistické výzkumy zemí OECD, při kterých se porovnával dopad navyšování platu pedagogů na následnou kvalitu a efektivitu poskytovaného vzdělávání. Výsledky bohužel nejsou pro nás příliš příznivé (také o nich nikde moc nemluvím ). Ukazuje se totiž, že přímá souvislost mezi růstem platů a kvalitou vzdělávání není vůbec tak přímá, jak by se mohlo předpokládat. U profese učitele zkrátka (a možná je to tak dobře). To, že je pak tento jev zneužíván politiky k dlouhodobému ignorování směšného finančního ohodnocení učitelů, je věc jiná.

Přejeme-li si, aby naše učitelská profese byla opravdu vnímána jako , bude třeba si uvědomit ono obecné pravidlo, princip (se kterým pracuje sociální psychologie), který má svou platnost i mimo oblast školství – A tady máme my, ředitelé ZUŠ, hodně co na práci s našimi učiteli

Učitelé na ZUŠ by od nás měli na začátku školního roku slyšet, jak jsou pro společnost cenní a že mají zaměstnání. Že to nejsou jen nějací učitelé houslí nebo klavíru. Jsou něco více – Měli by vědět, že jejich úkolem není učit pouhému hraní na trubku, ale (viz RVP ZUV), což je o mnoho vznešenější práce, než být jen „cvičitel“ výkonů na koncert, soutěž a zkoušky. Své učitele bychom měli upozornit, že to nejsou nějací obyčejní „interpreti“ (kteří vedle svého „umění“ také učí). Že když stojí před orchestrem, nejsou dirigenty, když vedou sbor, nejsou sbormistři a na tanečním sále s dětmi nepracují choreografové. Musejí ovládat didaktiku, psychologii, využívat empatii, intuici, umět motivovat, znát principy komunikace s dětmi (ale i rodiči), vyznat se v nových uměleckých směrech, vyhledávat nové pedagogické trendy a stále se ve svém oboru samostatně vzdělávat... a přitom všem nesmí ztratit tu nejdůležitější schopnost: mít děti stále rádi.

Slavný trenér amerického fotbalu (Tom Landry) kdysi řekl, že „dobrý kouč lidem připomíná, kdo jsou, i ve chvílích, kdy na to oni sami zapomenou“. Naši učitelé si zaslouží, aby se jim od nás, ředitelů, dostalo pocitu oprávněného sebevědomí, Že jejich zaměstnání je , bez ohledu na to, zda a kolik jim letos na platech přidají.