Když jsme před více jak deseti lety s několika kolegy obcházeli ostatní ředitele a upozorňovali, že reforma v českém školství přináší nutnost vytvořit RVP a že je nejvyšší čas ho začít vytvářet i pro ZUŠ, mnozí mávli rukou s tím, že jde zas o nějaké novoty a „na housle se přece bude učit stále stejně“.
Věty, které zazněly i nezazněly aneb Kariérní řád přede dveřmi
Bc.
Jiří
Stárek
ředitel ZUŠ Hostivař, předseda AZUŠ ČR HMP
Nevím, do jaké míry to byl tenkrát záměr nebo úřednická apatie, ale ani z MŠMT žádná velká iniciativa, aby i ZUŠ měly svůj RVP, nepřicházela. Asi šlo tenkrát o tu lhostejnost, ale být to záměr, tak to byla bravurní cesta, jak během několika let navýšit rozpočet ministerstva o několik ušetřených miliard z ukončení financování základních uměleckých škol. Stačilo ukolébat školy, že tvorba RVP a následně ŠVP bude pro učitele uměleckých oborů lopotná práce, které se lze vyhnout, a po pár letech by přišlo vystřízlivění:
Aha, takže vy jste školy? Vždyť nemáte RVP – státní zakázku na obsah a kvalitu vzdělávání. Tak to my, jako stát, přece nebudeme financovat, ať si vás platí třeba kraje nebo obce, když takové „kroužky“ ve městě chtějí.
Tyto věty naštěstí nezazněly a ani zaznít nemohly, ale následný vývoj ohledně nastavení financování českých škol (a to nejen ZUŠ) potvrzuje, že obavy tenkrát vůbec nebyly neodůvodněné. V prvních návrzích ministerstva se s financováním našich škol ze strany státu vůbec nepočítalo a teprve po mnohých měsících intervencí a vyjednávání AZUŠ ČR se podařilo neblahý trend zvrátit. Rozhodující argument byl a je stále jediný a nakonec ho uznalo i ministerstvo školství:
„Ano, máte pravdu, koncept reformy nového financování škol je skutečně postaven mimo jiné na tom, že školy, které mají RVP, tedy státní zakázku na jejich kvalitu, musí být také od státu financované.“
To už jsme ale v žhavé současnosti a já chtěl malým exkurzem do minulosti připomenout něco jiného. Dodnes mi z oněch uplynulých dob utkvěly některé věty, které jsem ze strany ministerstva tehdy musel vyslechnout:
„Vy přece RVP dělat nemusíte, tak si zbytečně nepřidělávejte práci.“
(to zaznělo v období, kdy jsme doslova dotírali, aby se reforma v českých školách týkala i ZUŠ) a
„Doufám, že tu reformu uděláte, ale jen tak na oko.“
(to naopak zaznělo v době, kdy již bylo rozhodnuto, že reforma v ZUŠ dostane zelenou a tvorba RVP ZUV bude zahájena). Proč na to vzpomínám dnes, co mi to dnes připomíná?Podobné „čecháčkovství“ se totiž objevuje i v souvislosti s další připravovanou změnou v našem školství, která, podobně jako před lety reforma a RVP, představuje změnu principiální. Jedná se o změnu v postavení pedagoga – kariérní řád pro učitele. Jako bych věty
„no jo, novoty, ale u nás budeme učit furt stejně“, „to si zas budeme přidělávat práci a učitele honit po školeních“
nebo
„doufám, že na ty blbosti nebudou peníze a celé to padne pod stůl“
už někdy před lety slyšel. Podobné věty na chystaný kariérní řád však dnes vůbec nepadají ze strany MŠMT, ale bohužel z našich řad.Málokdo o tom něco ví, málokdo se o to zajímá, málokdo si dokáže představit závažnost dopadu na české školství, co po zavedení kariérního řádu nastane, ale každý z nás už má jasný (a jsme v Čechách), takže odmítavý názor. Přitom princip kariérního postupu je již několik let běžným standardem v okolních evropských zemích. V dějinách českého školství je to navíc poprvé, kdy se jasně nastavují požadavky na profesní úroveň a osobnostní kvalitu učitele (tzv. standard učitele – viz tabulka níže). Poprvé má učitel před sebou nějakou profesní perspektivu a ne jen nemotivující (a snad i urážející) „věkový automat“.
Po celou dobu, co dělám ředitele, mi nikdy nebyl stát schopen transparentně říci, jakého ředitele si na ZUŠ Hostivař přeje (když pominu ČŠI, která sděluje, jakého si nepřeje). Jediný vzkaz ze strany státu přišel v nedávné době, kdy bylo upraveno funkční období na šest let. Tady se skutečně politici vyjádřili zcela jasně:
Je nám v zásadě jedno, zda jste osobnost po stránce profesní i lidské a pro učitele i žáky ve škole následováníhodný vzor. My chceme, abyste byl servilní a vlezlý lokaj svého zřizovatele (tedy nás politiků), jinak po šesti letech končíte. Proč si proboha myslíte, že nám tak dlouho trvalo schválit služební zákon? Stejně tak totiž již léta zacházíme se státními úředníky. A nebýt Evropské komise, která nás vystrašila, že nám zarazí dotace EU (ze kterých tu a tam potutelně financujeme i naše partaje), tak jsme jej neschválili doposud. Naštěstí jsme ale v tomto zákoně nedopustili zřízení generálního ředitelství státní služby, vše bude naopak spadat pod ministerstvo vnitra, a tak o odpolitizování státní správy (i toho vašeho školství) si, milí občané, nechte jenom zdát.
Zpět ale ke snaze prosadit kariérní řád pro učitele. Má-li být učitelům umožněn profesní i lidský růst, bez čehož žádná i sebelepší vzdělávací koncepce či reforma nemůže mít úspěch, nezbývá než nastavit jasná kritéria „ideálu“, ke kterému by učitelé mohli směřovat. Podle své úspěšnosti v tomto směřování pak být i spravedlivě ohodnocováni (co stát žádá, to také platí). V zásadě jde o podobnou logiku, která byla použita při tvorbě RVP ZUV – kvalitní škola není ta, která pořádá nejvíce kulturních akcí, přiváží z ústředních kol soutěží nejvíce oceňovaných nebo „produkuje“ nejvíce žáků na konzervatoře. Skutečná
kvalita školy se nově odvozuje od „ideálu“, který stát nastavil v RVP ZUV v kapitole Klíčové kompetence.
I zde je nastaven „ideál“, ke kterému by měl být žák směřován, a míra plnění tohoto ideálu (prostřednictvím svých vlastních výchovných a vzdělávacích strategií v ŠVP) je i klíčem k posouzení, zda se jedná o školu kvalitní, či nikoliv.Samozřejmě že se může stát, že se kariérní řád nepodaří prosadit nebo jeho finální podoba bude nakonec podobně „vykuchána“, jako se to „podařilo“ zákonodárcům u služebního zákona. Těch dvanáct vět, které v kariérním řádu obsahuje tzv. standard učitele, bych ale přesto doporučil k pozornosti. Je to totiž poprvé, kdy se někde jasně objevilo, jakého by si stát v „ideálním“ případě přál učitele. Pro nás ředitele by to mohlo sloužit jako vodítko k nastavení spravedlivých kritérií hodnocení svých učitelů a např. i ke skutečně funkčnímu (a ne jen předstíranému) systému DVPP.
A nebo je zde také varianta „české cesty“ – zanadávat si třeba větou
„co jsou to zas za nějaké novoty, vždyť učit se bude stále stejně. A kdyby to přeci jen náhodou prošlo, tak přátelé... jdeme do toho, ale jen tak na oko!“
.