Je jasné, že na konzervatoři se nerodí jen umělci. Přesto, při vyslovení pojmu konzervatoř, si většina lidí nejspíše představí instituci, kde žáci studují zpěv, hru na hudební nástroj, tanec či herectví a jejich ambice jsou namířeny k sólové či orchestrální dráze výkonného umělce.
Studenti na konzervatoři?
Alexandros
Charalambidis,
učitel hudebni vychovy v ZŠ a předmětu didaktika na Pražske konzervatoři
Možná si ale málokdo ze studentů během studia uvědomuje, že se z něj může stát učitel působící v ZUŠ nebo na základních školách či gymnáziích. To vše totiž umožňuje nejen zákon o pedagogických pracovnících, ale především vzdělávací obsah, kterému by se na konzervatoři měli studenti věnovat.
Podíváme-li se do ŠVP např. Pražské konzervatoře, nalezneme zde obsahové okruhy, které žákům a studentům otevírají mnohé další perspektivy, než se jen naučit hezky hrát na klavír. Umělecko-pedagogická příprava se vzdělávacími obsahy Metodika a vyučovací praxe, Základy pedagogiky, Základy psychologie a Didaktika.
Zvláště posledně jmenovaný vzdělávací okruh se jeví jako velmi důležitá a nenahraditelná součást přípravy studentů konzervatoře pro jejich budoucí uplatnění např. v roli učitelů na ZUŠ. Uvědomují si to ale studenti dostatečně? A jsou na to svými pedagogy dostatečně upozorňováni? Nebo stále (i ve 21. století) přetrvává „konzervatoristický“ přístup a žáci v ZUŠ a studenti na konzervatořích jsou především vedeni k mimořádným (momentálním) interpretačním výkonům na nejrůznějších zkouškách, přehrávkách a vystoupeních, aby (kolegové prominou) především proslavili svého učitele nástroje? A to také většinou pouze momentálně, protože problémy s budoucím uplatněním i v interpretační oblasti, jako je schopnost improvizace, hraní z listu, ze značek, schopnost druhé pohotově doprovodit apod., jsou dlouhodobě známé a stále nedostatečně řešené.
Je samozřejmě jasné, že na konzervatoř přicházejí mladí lidé především s vizí stát se profesionálním umělcem. Teprve v průběhu studia si ale začínají zpřesňovat své priority, poměřovat své schopnosti s ostatními, dostávají se do přímého kontaktu s profesní realitou, a začínají tak uvažovat o dalších možnostech svého uplatnění. Ne náhodou si někteří zkouší práci učitele či vychovatele už během studia.
Nabízí se tedy otázka - jsou studenti konzervatoře dostatečně připraveni na roli učitele? Respektive jsou s touto potencionalitou dostatečně srozuměni? Chtějí se někteří vědomě dát na učitelskou dráhu nebo, v případě, že se nedostanou do České filharmonie, vnímají učení na ZUŠ jako „nutné zlo“? Jak je chápána z jejich pohledu učitelská profese?
Pro odpověď jsem si zašel přímo ke studentům na Pražské konzervatoři (kde působím jako pedagog) a posluchačům 5. a 6. ročníků jsem položil několik otázek v krátkém dotazníku. Odpovědi byly pro mne překvapující.
Dotazník jsem studentům předložil začátku školního roku 2017/2018. Obsahoval čtyři základní otázky. Nebudu se podrobně zabývat způsobem koncipování těchto otázek a odůvodněním, proč byl dotazník sestaven tak, jak byl sestaven. Působil jsem mnoho let jako výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze a sběr dat, jejich analyzování a vyhodnocování bylo takřka mým denním chlebem.
První otázka se věnovala tomu, zda již respondent učí a popřípadě na jaké instituci. Druhá otázka mířila na vnímání učitelské profese a případně na možnost v této profesi pokračovat po ukončení studií na konzervatoři. Třetí mapovala vnímání důležitosti předmětu didaktika hudební výchovy a poslední se zabývala reflexí vyučovaného předmětu, případně výzvou k určitému zamyšlení.
Celkem bylo osloveno 65 respondentů, z toho 35 studentů 5. ročníků a 30 studentů 6. ročníků. Toto číslo samo o sobě není velké, ale pokud připustíme, že představuje 65 potenciálních učitelů na ZUŠ, pak je to už číslo jistě zajímavé.
Na první otázku týkající se zkušenosti s působením ve škole v roli učitele či s vedením výuky kladně odpovědělo 31 studentů, což je s ohledem na studijní povinnosti poměrně vysoké číslo. Převládá působení především v základních uměleckých školách.
U druhé otázky směřující ke vnímání učitelské profese jsem kladný vztah k této profesi očekával. 22 respondentů by chtělo v učení pokračovat, 20 jich zvažuje v profesi zůstat v případě, že se neuplatní v umělecké branži tak, jak si představují. Ostatní respondenti z celkového počtu dotázaných nehodlají v učitelské profesi pokračovat a ani o tom neuvažují.
Třetí otázka vztahující se ke vnímání významu předmětu didaktika byla spíše určitou zpětnou vazbou pro vyučujícího předmětu didaktika HV a také jakýmsi „predikátem“, očekáváním respondentů ve smyslu „k čemu mi to bude, co očekávám od vyučovacího předmětu“. Je zajímavé, že i když respondenti prošli teprve úvodní hodinou didaktiky HV, mnozí vyjádřili své přesvědčení (36 respondentů), že předmět je důležitý, 11 pak uvedlo, že „poměrně důležitý“.
Závěrečná otázka „Jaké obsahy byste uvítali v předmětu didaktika hudební výchovy?“ byla již přímou reflexí vyučovaného předmětu. U studentů 5. ročníků šlo spíše o očekávání, takže zde převažovaly odpovědi „zatím nelze posoudit“. U 6. ročníků „plnou spokojenost“ vyjádřilo 10 respondentů, 6 respondentů volilo odpověď s přáním „dodat více modelových ukázek“ a 15 respondentů by si přálo „více praktické výuky“ - tedy návštěvu škol, vést praktickou výuku přímo ve školách.
I z tohoto jednoduchého dotazníku lze cosi důležitého a možná překvapivého vyčíst. Z výsledků vyplývá, že na konzervatoři působí řada potenciálních učitelů, studentů, kteří svoje budoucí profesní uplatnění spatřují právě v pedagogické činnosti! Samozřejmě z pohledu povahy předmětu didaktika hudební výchovy, který je zaměřen na teorii vyučování v hromadně vyučovaných předmětech (hudební nauka, hudební výchova), není toto číslo v rámci zkoumaného vzorku vysoké, ale je potěšující, že mladí lidé vnímají učitelské řemeslo pozitivně, a to i přesto, že nepatří (prozatím) mezi nejlukrativnější zaměstnání.
Lze tedy konstatovat, že „studenti (ale i děti a žáci) jsou v pořádku“. To, co může být možná problematické, je přístup nás pedagogů na konzervatořích. Naše nastavení, co doposud pokládáme při vzdělávání za prioritní, co si do určité míry „geneticky“ neseme s sebou z dob, kdy jsme sami byli na konzervatoři vzděláváni. Doba se rychle mění a zastaralé přístupy a stereotypy, reprezentované posměšky „kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí“, na současné studenty uměleckých oborů už brzy přestanou zabírat.