Soutěžní klání, soutěžní "(z)kl(am)ání"?

Obecně platí, že soutěž je zápolení dvou nebo i více stran o něco, co je cenné pro všechny soutěžící a čeho není dost pro všechny. V přírodě vzniká boj (soutěž) přirozenou cestou mezi živými organismy sdílejícími totéž prostředí a zápolícími o potravu, teritorium nebo o partnery. V ekonomické sféře je přirozená hospodářská soutěž, ve které jednotlivé firmy usilují o stejného zákazníka. Jak v přírodních vědách, tak i v ekonomické sféře se vše hodnotí obvykle číselným výsledkem měření. Ve sportu jde v (soutěži) zápasech o zisk vítězství na základě údajů měřicího přístroje. Nikoho proto nenapadne osočit porotce, že došlo k podhodnocení soutěžících tak, jako je to mnohdy při soutěžích uměleckého rázu.

Z praxe znám několik názorově rozdílných skupin pedagogů. Jedni tvrdí, že soutěž přivádí žáky ke stagnaci, protože kvůli přípravám se ve výuce nepraktikuje nic jiného než „pilování repertoáru“ určeného na soutěž. Druhá skupina zase svorně tvrdí, že neúměrně vysoko nastavená laťka soutěžního programu žáka motivuje k vyšším výkonům. Třetí názorová skupina učitelů je přesvědčena o tom, že soutěž nikdy není objektivně hodnocena ze strany zaujatých porotců, a proto se jí neúčastní. (I porotci jsou jenom lidé a ze svého okolí a obvykle i ze své dlouholeté praxe znají spoustu svých kolegů, proto ani při soutěži není možné „zatloukat“ dlouholeté přátelství.) Poslední kategorie pedagogů se kvůli vlastní nejistotě pedagogického umu bojí zapojit do soutěže, kde by v konkurenci mohly více vyniknout jejich učitelské nezdary.

Všichni učitelé se jeden od druhého neuvěřitelně odlišují. Mají různé hodnoty, motivaci i cíle. To přirozeně vytváří konflikty a soutěživý přístup k řešení problémů je vede často jenom ke snaze „vyhrát“. Na ostatní kolegy se dívají jako na silného konkurenta. při pomyšlení na ty, kteří dosáhli lepších výsledků. Rádi pak kritizují úroveň a kvalitu práce svých kolegů, bohužel nedochází k tomu jenom ve sborovně, ale často (hlavně pod vlivem zklamání ze soutěžního nedocenění) i před žáky a veřejností při vyhlášení výsledků, se kterými se emocionálně zraněný pedagog není schopný vyrovnat. Máloco poté tolik sníží image školy jako břitký jazyk těchto učitelů. Skutečně tedy soutěže vytvářejí motivující prostředí a napomáhají růstu pedagogických osobností? Skutečně se jedná o učitelskou sebereflexi, v případě, kdy pedagog není schopný přijmout výsledky hodnocení odborníků, ač v organizačním řádu stojí vyjádření rozhodnutí poroty je konečné a neměnné?

Základní umělecké školy mají stanovená pravidla hry v Organizačním řádu soutěží.

K diagnóze onemocnění zvaného dochází obvykle po vyhlášení výsledků soutěžního kola. Infekce onemocnění je velice virulentní (nakažlivá) a mnohdy jenom pobyt ve stejném prostředí znamená ohrožení mnoha dalších potenciálních .

Stabilizovat stav (nakaženého) nespokojeného jedince, který přípravě na soutěž věnoval skutečně maximum energie, a přesto výsledek jeho snažení nebyl odměněn první cenou, je přes veškerou léčebnou snahu marný. Vakcinace proti epidemii není prozatím objevena, proto se infekce může šířit dál. Důsledkem nákazy je vysoký počet zbytečných telefonátů, osobních pohovorů se všemi zúčastněnými aktéry stejného kola soutěže, jednání s garantem soutěže (kterým je ředitel pořádající školy), s vedoucím krajské umělecké rady a později i s vedoucím ÚUR. Na rozdíl od dialogu, který hledá spíše shodu, cílem polemiky (která se vede obvykle písemně) je vyvrátit názor protivníka, případně ho i odborně nebo lidsky zpochybnit. Vedlejší příznaky onemocnění se však brzo projeví i u samotného léčitele, protože u něj záhy propukne komplikace v podobě těžké kocoviny...

Medicína rozlišuje epidemie explozivní, s náhlým prudkým nárůstem případů, krátkým trváním a rychlým odezněním (typickým znakem je krátká inkubační doba -nespokojenost s výsledkem soutěže se projeví bezprostředně po vyhlášení výsledků), a epidemie kontaktní, s pomalým vzestupem a dlouhodobým průběhem nemoci (typickým znakem je dlouhá inkubační doba - neustály převládající pocit ublížení). Když lavina komplikací začne nabírat fatální průběh a stav postižených se nelepší, přichází ke slovu alternativní léčba. Ta se svou vlastní analýzou problémů zaměří na duševní stránku postižených - na „energetické upíry“. (Energetický upír je metafora pro osobu nebo bytost, která o sobě tvrdí, že pro své klidné přežití nutně potřebuje konzumovat člověčí životní energii. Platí, že většina aktivních upírů si vydržuje své dárce, kteří jim poskytují životní energii, protože oni jsou ve svém umění dokonalejší, než si umíme představit.) Jediná forma, která se osvědčuje v konfrontaci s nimi, je nenechat se vtáhnout do otevřeného konfliktu, protože vyhrát v tomto boji se dá pouze vnitřním pokojem a harmonií. Proto je potřebné negativní klima soutěžních záští a uvažovat o možnosti proočkovanosti (?) před začátkem soutěží tak, aby se nastartovala obranyschopnost vlastního organismu. Je potřebné do budoucna pro žáky vytvářet opravdu motivující soutěžní prostředí. Rozhodně to ale nejde skrz učitelů, kteří jsou zvyklí obětovat se žákům i jejich rodičům. Takový typ učitele nemiluje svého žáka čistou láskou, ale majetnickou „pseudoláskou“, která již nevnímá přehnanou pomoc. Samaritánský syndrom se velmi často projevuje tím, že učitel je emocionálně příliš zraněný svými nenaplněnými soutěžními ambicemi, než aby dokázal pozorně a s porozuměním naslouchat. V tu chvíli není nastavený na konfrontaci s realitou ani si ji nepřipustí, naopak, uzavře se do svých představ o nespravedlnosti světa.

Vytvářet a napravovat vztahy je vždy dlouhodobá investice. Efektivní komunikace nám velí klidně vyslechnout partnera, zdůraznit lepší stránky vyhrocené situace a vyhýbat se negativnímu hodnocení a akcentování problémů. Přesto v naší „ozdravné misi“ nemusíme být úspěšní, ač není pochyb o tom, že přesto, že očkování může být provázeno nežádoucími účinky a reakcemi, jeho riziko je zcela minimální ve srovnání s rizikem nedostatečné proočkovanosti.

Aristotelés napsal, že spravedlnost je normou jednání ve společnosti, kdežto „mezi přáteli není spravedlnosti třeba“. Jakkoli je spravedlnost nesmírně důležitá, přece však sama nestačí. jako jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů. Pouze ty vztahy, v nichž si lidé mohou navzájem důvěřovat, mají smysl a přetrvají.