Soutěže ZUŠ, tentokrát trochu jinak...

Vydáno:

Před více jak dvěma lety vyšel na stránkách Speciálu článek ředitele ZUŠ Police nad Metují zabývající se soutěžemi. Na třaskavé téma se autor pokusil podívat trochu z jiného úhlu a ke svému příspěvku použil formu výstavby klasického dramatu. Bude určitě užitečné, s ohledem na tematicky zaměřené články v tomto čísle, si „klasické drama“ znovu připomenout...

Soutěže ZUŠ, tentokrát trochu jinak...
 
Lubor
Bořek
 
ředitel ZUŠ Police nad Metují, předseda Krajské umělecké rady Královéhradeckého kraje
EXPOZICE - CÍLE SOUTĚŽÍ A PŘEHLÍDEK ŽÁKŮ ZUŠ
Zainteresovaní vědí, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlašuje každoročně ve spolupráci s Ústřední uměleckou radou ZUŠ ČR soutěže žáků základních uměleckých škol v jednotlivých disciplínách, které se opakují v pravidelných tříletých cyklech.
Na podzim roku 2012 vydalo MŠMT novelizovaný Organizační řád soutěží a přehlídek základních uměleckých škol, ve kterém se v úvodním článku 1 uvádí cíl těchto soutěží:
1.
Cílem soutěží a přehlídek (dále jen „soutěže“) určených pro žáky základních uměleckých škol (dále jen ZUŠ) je:
a)
podpora žáků k tvořivé činnosti, rozvoji jejich dlouhodobého, soustavného a komplexního studia,
b)
vyhledávání žáků s vynikajícími vzdělávacími výsledky,
c)
možnost porovnávání výsledků studia a výměna zkušeností, kontaktů a informací na okresní, krajské i celostátní úrovni.
2.
Soutěže vytvářejí pro žáky motivující prostředí, umožňující sebereflexi a napomáhající růstu uměleckých a pedagogických osobností.
A hned v následujícím článku 2 je uvedeno:
1.
Soutěže vycházejí z Rámcového vzdělávacího programu pro základní umělecké vzdělávání (dále jen „RVP ZUV“) a zohledňují obsah a zaměření výuky jednotlivých oborů. Účast žáka i učitele v jednotlivých kolech soutěže i při dalších souvisejících akcích (koncerty vítězů, přehlídky vítězných prací a jevištních či literárních uměleckých projevů) se považuje za
součást výchovně-vzdělávací práce
(zvýraznění autor).
A zde bych se rád zastavil.
KOLIZE - SOUVISLOST S RÁMCOVÝM VZDĚLÁVACÍM PROGRAMEM
V předchozím odstavci Organizačního řádu je uvedeno, že tyto soutěže vycházejí z Rámcového vzdělávacího programu pro základní umělecké vzdělávání. Tento dokument dnes již jistě nemusím v prostředí našich uměleckých škol představovat - všichni jsme se s ním museli seznámit a vytvořit si podle něj své školní vzdělávací programy. Přesto bych se s vámi rád podělil o zkušenost a poznatek, ke kterému jsem dospěl nejen jako ředitel pilotní ZUŠ, ale i jako ten, kdo měl tu výsadu být takřka od počátku u nelehkého zrodu a formování této pro nás klíčové státní normy.
KRIZE - ODVRÁCENÁ STRÁNKA SOUTĚŽÍ
Během tohoto období jsem si uvědomil, jak se v hodnocení naší práce stále - více či méně skrytě - projevuje jakási (možná podvědomá) glorifikace špičkových interpretačních výkonů:
 
učitel, který se nemůže pochlubit výraznými úspěchy svých žáků na soutěžích, může mít v mnoha případech určitý komplex před úspěšnějšími kolegy a mnohdy je ochoten použít i poněkud nefér prostředky v souboji o tyto trofeje, aby tento stav zvrátil;
 
přitom tomu dlouhodobě úspěšnějšímu hrozí totéž: ve snaze udržet si tento pomyslný kredit i v období, kdy nemá tak výkonné žáky, se může pokusit využít různých cest k ovlivnění poroty i okolností tak, aby „vylepšil bilanci“;
 
leckterý ředitel může na své škole zavést systém hodnocení jen podle tohoto kritéria - protože často i zřizovatel považuje pouze toto kritérium za jediný důkaz kvality školy;
... a mohl bych pokračovat tlakem rodičovské veřejnosti, masírované mediálními prezentacemi tzv. „úspěchu“, a vůbec celospolečenským klimatem...
Kde jinde než právě na soutěžích se objevuje mimořádná koncentrace jedinců s vysokými interpretačními výkony? Proto je samozřejmé, že především v tomto prostředí zaznamenáváme také v největší míře všechna ta selhání a negativní vlivy. Myslím, že každý už se i na své škole setkal s pocity křivdy a nespravedlnosti při klání na některé soutěži - ať už sám u sebe, či u svého kolegy. Předsedové porot či uměleckých rad by mohli vyprávět o každoročních stížnostech nejen zhrzených rodičů, ale mnohdy i pedagogů.
Všimli jste si? Ano, právě prostředí a atmosféra soutěží vyžaduje od nás, učitelů či porotců, vysoký morální standard a „vnitřní svobodu“.
UVEDENÍ NOVÉ POSTAVY NA SCÉNU - NOVÝ AKCENT VE VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ: KLÍČOVÉ KOMPETENCE
A do toho všeho přichází stát se svým Rámcovým vzdělávacím programem pro základní umělecké vzdělávání a hned v úvodních kapitolách vyhlašuje cíle, které pro nás - učitele na ZUŠ - stanovuje. Jako první cíl je uvedena tato povinnost:
 
utvářet a rozvíjet klíčové kompetence žáků, kultivovat tím jejich osobnost po stránce umělecké a motivovat je k celoživotnímu učení
A v následující kapitole jsou tyto klíčové kompetence definovány a popsány. Víme, že jich je vlastně šest, ale že jsou sdruženy po dvou do tří logických celků, které nám vymezují oblasti našeho vzdělávacího a výchovného působení.
Zjednodušeně řečeno:
První oblast
se zaměřuje právě na individuální interpretační dovednosti a znalosti z uměleckého oboru,
druhá oblast
se věnuje kultivaci a rozvoji charakterových vlastností vzdělávaného a
třetí oblast
má za cíl připravit absolventa, který bude nejen kulturně a umělecky vnímající, ale i umělecky „plodný“.
VYVRCHOLENÍ KONFLIKTU - ZTRÁTA DŮLEŽITÝCH HODNOT
A zde se dostávám k jádru věci. Uvědomil jsem si, že právě systém soutěží je vypracován a zaměřen především na hodnocení cílů, kterých se nám podařilo dosáhnout s našimi žáky v oblasti první klíčové kompetence - tedy právě v dovednostech interpretačních.
Poněkud stranou zájmu ale zůstávají zbývající dvě kompetence - upřímně řečeno, ani si nedovedu představit, jak by se mohlo soutěžit v takových disciplínách, jako je např. pokora, skromnost, čestnost, sebeovládání, ochota pomoci druhému i za cenu vlastních ztrát apod., což jsou všechno vlastnosti, které měly v civilizovaném světě vždy vysoký morální kredit (Z cíl druhé klíčové kompetence). A měřit, jakou vnitřní, skutečně upřímnou potřebu kulturního a uměleckého vyžití má ten který náš žák, to se také nedá (Z cíl třetí klíčové kompetence).
Takže se zdá, že jediné, co jsme schopni měřit, hodnotit, posoudit, bodovat (i když si často stěžujeme na subjektivnost takového hodnocení), jsou právě jen ty výkonové interpretační dovednosti obsažené v oblasti první klíčové kompetence.
PERIPETIE - MOŽNÉ VÝCHODISKO
Proč tedy všechny ty předchozí věty?
Protože si myslím, že nastal čas, abychom znovu věnovali více pozornosti i rozvoji zbývajících dvou kompetencí u našich žáků, abychom mnohem více dávali najevo, že si vážíme minimálně stejně (ne-li více) právě projevů mravnosti a vyzrálého charakteru u našich svěřenců, a především že budeme ochotni jít jim v tom skutečně příkladem! A právě prostředí našich soutěží v sobě skrývá velké možnosti, kde tímto silným příkladem můžeme být.
Je to velká výzva a žádá si ryzí vzory, protože právě charakterové vlastnosti se nepředávají informací, ale vlastním příkladem, častokrát nevědomky (na rozdíl od interpretačních dovedností - znám mnohé pedagogy, kteří nejsou příliš dobří hráči, ale mají vynikající žáky interprety).
Ano, je to velká výzva - ale máme ku pomoci náš RVP, který klade morální výbavu našich žáků na stejnou úroveň jako jejich profesní dovednosti! (Vím, že to zní poněkud nabubřele a budovatelsky, ale nerad bych, abyste v této větě cítili ironii...)
KATARZE - JE TO JEN SEN?
A kdybychom tento cíl vzali skutečně vážně, možná...
... možná by z našich škol jako absolventi nevycházeli častokrát narcistní jedinci a egoistické hvězdy zahleděné do sebe a neschopné zpracovat tzv. neúspěch a porážku
... možná by na soutěžích ubylo pedagogů, kteří před svými žáky opovržlivě hodnotí výkon „konkurence“
... možná by naopak učitelé se svými žáky zůstávali po všechny soutěžní dny v sále a pozorně sledovali a ocenili své soupeře a nedávali by ostentativně najevo svůj nezájem okamžitým odjezdem domů po svém soutěžním vystoupení
... možná by se do našich kolegiálních vztahů znovu vrátila důvěra, úcta, respekt namísto žárlivosti a kritiky - a to i ve vztahu k porotě
... možná...
Myslíte si, že by to bylo málo?
DOVĚTEK - MOŽNÁ TROCHU NAIVNÍ...
Dovolte mi, abych své přemítání zakončil textem, který svého času koloval po internetu - myslím, že docela dobře vystihuje jádro mého příspěvku:
Na Olympijském stadionu v Seattlu stálo před nějakým časem devět atletů, všichni mentálně nebo fyzicky postiženi, na startu závodu na 100 m.
Zazněl výstřel a závod započal. Ne každý běžel, ale každý se chtěl podílet na závodu a vyhrát. Běželi po trojicích, když tu náhle jeden hoch zakopl a spadl, udělal několik kotrmelců a rozplakal se. Těch osm dalších ho slyšelo plakat.
Zpomalili a otočili se zpět.
Pak zastavili a vrátili se ... Všichni ...
Jedno děvče s Downovým syndromem si sedlo vedle něj, objalo ho a zeptalo se: „Už se cítíš lépe?“ A pak šli, všech devět, držíc se za ramena až do cíle.
Všichni diváci povstali a tleskali. A potlesk trval hodně dlouho...
Lidé, kteří toho byli svědky, o tom stále mluví.
Proč?
Protože někde hluboko v nás všichni víme, že nejdůležitější věc v životě není to, abychom sami vyhráli.
Nejdůležitější věc v tomto životě je pomoci druhým vyhrát. Dokonce i když to znamená zpomalení a změnu v našem vlastním závodě.

Související dokumenty