Soutěže v ZUŠ - jak se vynořit z bahýnka!

Vydáno:

Nastolovat téma soutěží je v prostředí ZUŠ stále trochu provokující aktivita. Rubrika „Zamyšlení nad...“ je ale právě tím prostorem, kde by se měla otevírat témata, která trochu čeří poklidné vody, ostatní inspiruje k přemýšlení a v lepším případě i k písemným reakcím či odpovědím. Tak bez obav do mě!

Soutěže v ZUŠ - jak se vynořit z bahýnka!
Bc.
Jiří
Stárek
 
ředitel ZUŠ Hostivař, předseda AZUŠ ČR HMP
Nechci třást s emocemi mnohých učitelů, pro které je vítězství v krajském nebo ústředním kole alfou i omegou veškerého pedagogického snažení, ani provokovat ředitele, kteří si nedovedou představit, že by výsledky v soutěžích mohly být pouze jedním z mnoha hodnoticích kritérií kvality práce pedagoga (a to zdaleka ne tím nejdůležitějším). Stejně tak není třeba třást s těmi, kteří za zástěrkou nového a reformního přístupu ukrývají svou pohodlnost s heslem „hlavně aby to ty děti bavilo“ a rezignují na usilovnou práci, která žákům umožní dosáhnout jejich osobního maxima.
Soutěže jsou ve vzdělávání v českých ZUŠ výhradní věcí Ústřední umělecké rady, krajských uměleckých rad a dalších sekcí. Sám jsem měl tu čest se několika zasedání zúčastnit a jako host pozorovat, kudy se diskuze nad soutěžemi ubírají. Utvořily se Zásady pro činnost uměleckých rad, sestavil se Organizační řád soutěží, kde se cizelují jednotlivé paragrafy, diskutuje se nad konkrétními případy, které tento řád nepostihnul, apod. Případy a podněty se ale množí, a tak vznikl Manuál pro hodnocení. Zde se mimo jiné doporučuje, zda hovořit o výkonu žáka před hlasováním, nebo po hlasování, jak postupovat, když se porotce liší od ostatních o pět bodů a své rozhodnutí nedostatečně vysvětlí (porota pak může jeho bodování anulovat). Co dělat, když se porotce splete a chybně označí bodovací lístek (může být opraven, ale ne bez vědomí ostatních a až po společné diskuzi), apod.
A tak by šlo pokračovat, ale pozor! - do nekonečna. Obtížně si dovedu představit, kdy může být takováto sisyfovská práce hotova, a to s vědomím, že pan kolega Aleš Chalupský (předseda ÚUR ZUŠ ČR) veškeré materiály navíc podrobuje pečlivé debatě mezi zainteresovanými učiteli a v trpělivosti se mu vyrovná jen málokdo.
Nastavování pořádku do chaosu je jistě chvályhodnou a přirozenou činností všech společenství, umělecké rady nevyjímaje. Ostatně i stát, jako největší jednotka společenství, může fungovat pouze tehdy, jestliže pravidla (zákony), která si lidé sami nastavují, pak také dobrovolně (nebo pod hrozbou trestu) dodržují. Uvnitř demokratických států se potom horečnatě diskutuje, kde je hranice toho, kdy je těch pravidel příliš, nebo příliš málo. V zásadě jde ale o to, v jaké fázi se společnost momentálně nachází a jaký recept je pro danou pospolitost žádoucí.
Z tohoto pohledu lze hodnotit aktivity současného vedení ÚUR ZUŠ ČR jako mimořádně přínosné a aktivizující. Doba, kdy se o činnost krajských porot nikdo nestaral a ty si to často „pytlíkovaly“ podle svých lokálních zájmů, se tak pomalu stává minulostí.
Sociologové ale popisují dvě situace, kdy stát fungovat přestává. První je ta, že pravidel (zákonů) je již tolik, že se v nich běžný občan neorientuje a jejich základní úloha (nastavovat spravedlivé a bezpečné prostředí k životu) už tak neplní svou funkci. Člověk se cítí spíše obtěžován než ochraňován a nevidí důvod, proč by si měl nadále stát zřizovat (na řadu přichází občanská neposlušnost). Druhá situace je, že počty zákonů celkem odpovídají a stát je dobře organizován, ale nemá žádnou vizi. Lidé nemají vyjasněný cíl, nějakou hlubší představu o důvodu existence svého státu. Dostavuje se společenská lhostejnost a ztráta identity (stát se rozpadá na byrokratickou mašinérii).
Odpověď na hlubší představu o důvodu existence a pořádání soutěží v ZUŠ by měly dávat úvodní věty v čl. 1 dokumentu Organizace soutěží ZUŠ. Zde je uveden cíl i obecně sdílená představa, proč soutěže pořádáme, proč je pokládáme za důležité a proč mají své nezastupitelné místo ve vzdělávacím procesu. Diskutují se ale tyto věty mezi starostlivými funkcionáři uměleckých rad? Uvažují nad nimi pořadatelé a organizátoři krajských a ústředních kol? Jsou tyto věty srozumitelné ředitelům, kteří vysílají do soutěže své učitele (a ti pak své žáky)? Chápou je učitelé v jednotlivých školách a nejsou náhodou mnohé problémy, stížnosti a nedorozumění (na které je pak třeba vymýšlet nejrůznější manuály) způsobené tím, že skutečný smysl a cíl soutěží v ZUŠ ještě nebyl přesně definován?
Vsadím se, že každý, kdo dočetl tento článek až sem, si říká, že věty z kapitoly Cíl soutěží a přehlídek z Organizačního řádu jsou mu jasné a diskuzi nad nimi nepokládá za potřebnou. Pokud ale „lidé nemají vyjasněný cíl, nějakou hlubší představu o důvodu existence... stát se rozpadá“. Ani nejpečlivěji formulovaný Organizační řád, ani precizní Zásady činnosti či do nejmenšího detailu propracované manuály nezajistí, aby soutěže ZUŠ přestaly být odbornou, ale bohužel i laickou veřejností vnímány jako značně problematické. Vždyť ani vymezené „cíle“ nejsou tak jasné, jak nám na první přečtení připadají:
a)
motivace žáků k tvořivosti, rozvoj a podpora cílevědomé a systematické výchovně-vzdělávací práce s talentovanými žáky
Opravdu vedou naše soutěže žáky
„k tvořivosti“?
Nebo jde spíše o podivnou praxi, kdy se v roce, kdy je vyhlášena soutěž v daném předmětu, v podstatě přestane ve škole „vzdělávat a vychovávat“ a začne se usilovně „nacvičovat“ na soutěž?
b)
vyhledávání talentovaných žáků a prezentování jejich tvůrčí činnosti
Máme jasno, k čemu slouží ono zmíněné
„vyhledávání“
žáků? A v čem je
„prezentování“
žákových tvůrčích činností pro jeho osobní rozvoj přínosem (pokud se na soutěži opravdu prezentuje „tvůrčí činnost“)? Nejde spíše o „prezentování“ paní učitelky, pana ředitele či školy (tzv. vyhlašování školy s největším počtem cen v kraji apod.)?
c)
porovnávání výsledků studia a sledování (monitorování) nejvyšší úrovně v jednotlivých oborech
Je vážně umístění v soutěži tím pravým měřítkem
„výsledku studia“
? A k čemu následně slouží
„monitorování nejvyšší úrovně v jednotlivých oborech“
? Znamená to tedy, že úroveň oboru se opravdu může odvodit od momentálních interpretačních výkonů několika žáků, kteří se přihlásili na soutěž?
d)
vyměňování zkušeností, kontaktů, informací a inspirace mezi pedagogy na regionální, krajské i celostátní úrovni
Skutečně si učitelé na soutěži
„vzájemně vyměňují zkušenosti“
a
„inspirují se“?
Nepřevládá naopak obtížně skrývaná rivalita a osobní ambice?
Je třeba se vynořit z „bahýnka“ nejrůznějších byrokratických opatření a zahájit skutečnou debatu o poslání a cílech soutěží. Vím, že nejde všechno hned, ale problémy se musí řešit od hlavy, ne od paty. Soutěže ZUŠ jsou dnes ve srovnání s dobou nedávnou skvěle fungujícím organismem. A to jak díky osobnímu nasazení kolegů z ÚUR ZUŠ ČR, tak i mnohým nadšencům z řad pořadatelů. Podstatné ale je vyjasnit si cíle a sjednotit představy, jaká má být skutečná role soutěže ve vzdělávacím procesu na ZUŠ. Jsem přesvědčen, že po hluboké debatě se nakonec z „bahýnka“ vynoříme a začneme soutěže vnímat jako pouhý nástroj (jeden z mnoha), jak vést děti k naplnění toho opravdu podstatného (k čemu si nás v důsledku stát zřizuje) - k naplnění klíčových kompetencí z RVP ZUV (... kde o skvělých výsledcích v soutěžích není ani slovo!). Až pochopíme, že jsou jen instrumentem, ne
samotným cílem vzdělávání,
všichni si vydechnou a žádné manuály řešící objektivitu hodnocení, nezávislost porotců apod. nebudou potřeba. Bude to totiž jedno, protože podstatný bude žák, ne výsledek.

Související dokumenty