Soutěže v komorní hře - současnost, a co budoucnost?

Asi taková je i představa rodičů, když k nám své dítě poprvé do hudební školy přivedou. My, jako profesionálové, musíme tuto představu ovšem doplnit o další rozměr, a to je kvalita poskytovaného vzdělání. To je cílem výuky na všech našich uměleckých školách. Soutěže, které jsou vyhlašované MŠMT každý rok, by měly být ukázkou toho, co můžeme a umíme děti naučit, a jsou tudíž také naší vizitkou.

Co o nás ale vypovídá soutěž komorních souborů? Kdybych ji měla charakterizovat a chtěla se vyjádřit diplomaticky, asi bych napsala, že máme velké rezervy. Pravda totiž je, a zjišťuji to ročník co ročník, že Pokaždé, když zalistuji v podmínkách této soutěže, trochu doufám, že najdu nějakou změnu, ale naděje mne brzo opustí. Změna se nekoná. A že je tato změna potřebná, mne napadlo při výběru soutěžního repertoáru mnohokrát, protože jako pedagog se cítím velice omezená dělením soutěže na soubory s převahou dechových či smyčcových nástrojů.

Otázky, které mi při tomto dělení vytanou na mysli, jsou: Snad v katalogu notového materiálu. Není důležitější při přípravě souboru obrátit pozornost na výrazovou a stylovou stránku skladeb, originalitu při jejich výběru a schopnost dětí podat umělecký výkon? To jsou otázky, které mne znepokojovaly řadu let, a s neměnícím se přístupem k tomuto problému jsem si s tím nevěděla rady.

Odpověď jsem našla nečekaně. Byla jsem na jaře letošního roku na návštěvě u bývalé spolužačky, která žije v Magdeburgu a pracuje na obdobné škole jako naše ZUŠ. Shodou okolností tam v době mé návštěvy probíhalo okresní kolo soutěže hudebních škol v komorních souborech a já si je šla s obrovskou zvědavostí poslechnout. Úroveň byla neuvěřitelně vysoká a bylo mi to inspirací pro návštěvu celostátního kola, které se pak konalo v květnu v Norimberku. Letošní ročník byl jubilejní, padesátý a já si připadala jako na hudebním festivalu.

Soutěž komorních souborů mají rozdělenu na stylová období – zvlášť stará hudba, zvlášť moderna a populární hudba a dále dělení těchto podle typu hudebního obsazení – dua, tria, kvarteta s klávesovým nástrojem či bez něj. Tím se dává souborům mnohem lepší prostor pro to, aby ukázaly schopnost zvládat určitá stylová období, neomezuje se výběr repertoáru uměle na dechy a smyčce, a tím se zabraňuje nepříjemným a neprofesionálním důsledkům z toho plynoucím. Zkušenost z naší soutěže – konkrétně v dechové sekci se porota skládala v krajském kole jen z odborníků na dechové nástroje, a proto soubory kombinované s klávesovými nástroji neměly odpovídající ohodnocení. Jak je možné, že nikoho nenapadne, že převaha jednoho či druhého nástroje v porotě dělá z komorní soutěže cosi, co dubluje sólovou soutěž, protože každý vědomě či nevědomě poslouchá víc svůj nástroj?

Moje zvědavost mne vedla dál k tomu, abych se podívala na naše další sousedy, jak mají oni ošetřeny tyto soutěže. Nebyl problém se k informacím dostat, protože skoro všechny evropské národy mají obdobnou soutěž, a jsou proto členy mezinárodní organizace EMCY. Zjistila jsem, že další země (Rakousko, Švýcarsko, Španělsko a Portugalsko) rozdělují tyto soutěže v komorní hře podle stylových období a typu nástrojového obsazení (ve smyslu duo, trio apod.).

V České republice je krásná tradice hudebního školství, která vychovala mnoho generací, a doufejme, že v tom budeme pokračovat. Je nutno si tuto tradici kazit tím, že budeme lámat rekordy v absurditách? Čím víc jsem si totiž četla o soutěžích u našich sousedů, tím víc se mi naše uspořádání jevilo jako absurdní.

Dalším důležitým rysem, společným pro všechny vyjmenované státy, je kategorie staré hudby. Na tom je právě vidět profesionální přístup pedagogů a lidí, kteří soutěže připravují. Jde jim totiž o to, aby mladá generace dostala vzdělání v nejvyšší kvalitě. Je všeobecně známo, že stará hudba se za posledních 30–40 let v celé Evropě hraje a vyučuje úplně jinak, než tomu bylo v polovině 20. století. Na základě dobových spisů a prvopramenů se rekonstruují neznámé a známé skladby, které nám pomáhají si představit skutečné znění hudby období renesance a baroka. Obecně je toto poznání pro publikum, interprety a zvláště pro mladé lidi velmi obohacující a rozvíjející fantazii. Navazuje na znalosti historie a dějin umění. Proto se hudebně vzdělávací instituce na jakékoliv úrovni v celé Evropě snaží, aby se stará hudba vyučovala tímto způsobem. Soutěž v Německu měla tak vysokou úroveň, že jsem si se smutkem vzpomněla na slova svého kolegy: „Styl? Není potřeba na to dbát. Jde o to, aby děti ladily a hrály spolu“.

Možná bychom měli být trochu náročnější i sami k sobě, děti nás pak budou následovat. Ony dokážou víc, než si myslíme. V celé Evropě mají naši kolegové v rukou mladou generaci stejně jako my, ale tam – jak vidno – zdaleka nejde jen o elementární problémy ladění a pouhou souhru. Slyšela jsem výkony, za které by se nemuseli stydět ani profesionálové. Naši kolegové v evropských státech sledují moderní trendy a aplikují je ve své práci. Pochopitelně, že výsledky se dostaví. Soutěže našich sousedů zaujmou ihned, na první pohled, svým profesionálním jazykem a moderním pojetím. Od chvíle, kdy si přečtete prospekt, až do chvíle, než odezní poslední tón soutěžního programu. Ano, soutěže jsou naší vizitkou, ovšem otázkou zůstává, jestli na tu naši můžeme být pyšní.