V předchozích dvou vydáních Speciálu pro ZUŠ jsme se zabývali hodnocením žáků. Věnovali jsme se všem základním situacím, při kterých v ZUŠ dochází k hodnocení žáků, a také různorodým kritériím hodnocení. V tomto článku se zaměříme na méně tradiční způsob hodnocení žáků v ZUŠ, kterým je slovní hodnocení na vysvědčení.
Slovní hodnocení žáků v základní umělecké škole
Mgr.
Luboš
Lisner
ředitel ZUŠ Štefánikova, Praha 5
Z hlediska právních předpisů má slovní hodnocení na vysvědčení stejnou váhu jako známka. Hodnotit lze klasifikací, slovně anebo kombinací obou způsobů. Pro oba typy hodnocení i pro jejich kombinaci existují oficiální formuláře vysvědčení.
Známka
poskytuje sice rychlou, avšak nepřesnou informaci (není totiž jasné, co vše na ni mělo vliv). Specifika jednotlivých škol i učitelů navíc značně ubírají na srovnatelnosti obdržených známek.Méně se hovoří o mnohem závažnějším důsledku známkování, a sice o tom, že se pro mnohé děti stává náhradní, tzv. vnější motivací k učení. Projevem této vnější motivace je, že se známka brzo stává hlavním cílem snažení dítěte. Dítě se postupně učí, že nezáleží ani tak na tom, co umí, jak se k tomu dopracovalo, ale hlavně na tom, „co dostalo“. Tato záměna cílů (nikoli učit se vědomostem i dovednostem, ale sbírat známky, které vlastně představují pro dítě odměnu nebo trest) je nebezpečná pro vytváření postojů k práci pro celý život.
1)Slovní hodnocení
žáků je spjato zejména s formativním účelem hodnocení (rozdíl mezi sumativním a formativním hodnocením je popsán v minulém článku). Na rozdíl od hodnocení klasifikací nám tento typ hodnocení sděluje, co konkrétně žákovi jde, jaký udělal pokrok, co mu ještě dělá problémy a jaké jsou možnosti pro jeho další rozvoj.Slovní hodnocení není převyprávěním známek, nemá mít charakter odměny (pochvaly) či trestu. Jeho cílem je zpětná vazba, informace o tom, čeho dítě dosáhlo a co a jak dělat dál. Zatímco známky slouží spíš rodičům jako impuls k „výchovným zásahům“, slovní hodnocení má sloužit především dítěti samotnému, má být pro něj informací, jak jeho pokroky či slabiny vidí jeho učitel. Tím vlastně dítě dostává významný signál, že jeho učení je záležitostí jeho, nikoli rodičů. Proto má mít charakter osobního dopisu dítěti.
2)Slovní hodnocení na vysvědčení
může vypadat například takto:
Milý Jirko, ve hře na housle jsme se v letošním školním roce zabývali hlavně skladbičkami v durovém a mollovém prstokladu, naučil ses nový prstoklad se zvýšeným třetím prstem a začali jsme pracovat s prvním prstem u pražce. Naučil ses mnoho písní a několik skladeb, které jsi pak pěkně zahrál na koncertě. Začal ses při hře více poslouchat – to znamená, že hraješ čistěji než na začátku školního roku. Když si dáváš pozor, tak při hraní i lépe stojíš. V příštím školním roce se musíme více zaměřit na to tvé vystrkování břicha. Potřebujeme totiž, aby se ti uvolnily ruce pro nové prstoklady a těžší cvičení i skladby (a také to daleko lépe vypadá). Důležitým úkolem bude také rovné vedení smyčce, aby se ti při hře zbytečně neozývaly rušivé zvuky.
V
hudební nauce
ses naučil rozeznávat jednotlivé strunné hudební nástroje, s jistotou poznáváš rozdíl dur/moll a dobře se orientuješ v notách (v houslovém i basovém klíči). Při poslechu skladeb umíš pěkně vyjádřit své myšlenky. Ještě ti ale dělá potíže poznat základní intervaly podle sluchu, takže je potřeba, aby sis pamatoval písně, na kterých jsme se to učili. Příští rok se totiž budeme učit stavět akordy – a tam to budeš potřebovat.I když to pro tebe ještě není povinné, zapojil ses do souborové hry. Je vidět, že tě hra s ostatními spolužáky baví. Na hru v souboru se dobře připravuješ a také dodržuješ pravidla, na kterých jsme se s ostatními dětmi dohodli. Občas máš však potíže s udržováním rytmu s ostatními spoluhráči (většinou jim utíkáš). To se v příštím školním roce pokusíme napravit tím, že budeš poslouchat nejen to, jak hraješ ty, ale zaměříš se i na to, co hrají děti kolem tebe.
Přeji ti hezké prázdniny a těším se na tebe v září.
Učitelé, kteří se tolik nepřátelí s písemným projevem, mohou využít i
strukturovanější formu:
Ve
hře na housle
se ti dařilo:hrát písně a skladby v durovém a mollovém prstokladu,
vystupovat na koncertech pro rodiče,
více se poslouchat při hře – hraješ tedy daleko čistěji než na začátku školního roku.
Ještě spolu zapracujeme na:
nevystrkování břicha – aby se ti uvolnily ruce (nezbytné pro těžší prstoklady a skladby),
rovné vedení smyčce – aby se při hře neozývaly rušivé zvuky.
Zásady pro efektivní slovní hodnocení:
Hodnotíme pouze pozorovatelné
znalosti, dovednosti, výsledky, případně projevy chování žáka. Nehodnotíme jeho vlastnosti, charakter, osobnost – vyhýbáme se tedy jakýmkoliv interpretacím, dojmům, nálepkám (šikula, lajdák apod.).Hodnotíme spravedlivě
– popisujeme nejen úspěchy, ale i nedostatky, se kterými dále pracujeme jako s příležitostmi pro zlepšení. Nic nezveličujeme ani nebagatelizujeme.Nehodnotíme úplně vše, vybíráme pouze to, co je pro žáka stěžejní z hlediska uplynulého školního roku i z hlediska jeho dalšího rozvoje.
Vyhýbáme se chválení
(„děláš mi radost“, „chválím tě za...“ apod.), neboť si dítě může zvyknout na pochvalu, která se pak stane náhradním cílem jeho snažení – stejně jako u známek.Používáme srozumitelný jazyk, aby byly formulace jasné žákům i jejich rodičům.
Nekopírujeme odstavce
z hodnocení jiných žáků. Slovnímu hodnocení je potřeba věnovat nezbytný čas, jinak ztrácí svůj smysl individualizované zpětné vazby. Na druhou stranu je přirozené, že se nám časem vryjí do paměti některé osvědčené formulace, které budeme rádi používat.Slovní hodnocení zabere učiteli daleko více času nežli mechanická „motivační jednička“. Proto je efektivní využívat jej
nejen pro samotný akt vysvědčení.
Text slovního hodnocení může být výsledkem diskuse učitele s žákem na jedné z posledních hodin v pololetí. Učitel si jej vlastně může sepsat přímo v této hodině a zakomponovat tak do něj i sebehodnocení žáka. To mimo jiné zaručí, že žák bude slovnímu hodnocení na vysvědčení dobře rozumět. V následujícím období pak může tento text posloužit jako podklad
pro sebereflexi žáka
(jak a v čem se zlepšil od minulého hodnocení). Slovní hodnocení tedy dokumentuje minulost, avšak obrací se hlavně
do budoucna.
Otázkou je, jak pojmout slovní hodnocení v situaci, kdy žák neprospívá (obdržel nedostatečnou a neopravil si ji), čímž jeho studium v ZUŠ zákonitě končí (pokud mu ředitel školy nepovolí opakování ročníku). Jestliže má být slovní hodnocení spravedlivé i v tomto momentu, co by mělo obsahovat? Zřetelnou převahu negativ se závěrečným výrokem o konci studia? Jak to vlastně žákovi a jeho rodičům sdělujeme nyní, když používáme klasifikaci? Pouze neokomentovaným zápisem čtyřky? A je tento postup vůbec pedagogicky korektní, i když jej nabízí právní předpisy pro ZUŠ?
Dovolím si zakončit tento článek výše uvedenými otevřenými otázkami. Jejich vyřešení jistě nebude pro přemýšlivé učitele složité a neodradí je od využívání všech výhod slovního hodnocení žáků.
1) NOVÁČKOVÁ, J.
Rizika známkování a rizika slovního hodnocení.
[online]. Praha, 2007 [cit. 2014-08-27]. Dostupné z: http://www.rodina.cz/clanek5582.htm2) Tamtéž.