Školní kolo soutěže - příležitost něco změnit!

Soutěže mají svá pravidla, své organizační řády, své pořadatele a organizátory a je samozřejmě na každé škole, zda využije nabídky a do institutu s takto předem nastavenými normami své žáky přihlásí. Výhodou soutěžení v ZUŠ pod hlavičkou MŠMT je i to, že se na nastavování pravidel mohou podílet prostřednictvím ÚUR ZUŠ ČR (poradního orgánu MŠMT) přímo ti, kterých se to týká (když pominu ty, kteří usilují o úpravy pravidel především proto, aby lépe vyhovovaly jejich souborům či žákům).

Stále ale zbývá mnoho, co v soutěži z pozice účastníka ovlivnit nemůžeme a čemu se musíme podřídit. A je to tak dobře, protože nikdy nekončící plebiscit zájmů by z nastavovaných pravidel soutěže dělal každý rok trhací kalendář. Zvažování a schvalování smysluplných změn na celorepublikové úrovni je tak věcí těch, kteří se tím zabývají a zabývat mají. Je ale jedna oblast, kterou ovlivnit můžeme, ve které lze udělat mnoho dobrého a které se paradoxně věnujeme při vášnivých diskuzích o soutěžení nejméně - .

Zkusím parafrázovat některá vyjádření týkající se školních kol soutěží, která budou mnohým možná trochu povědomá (sluší se přiznat, že před několika lety, než jsme o tom začali hlouběji s učiteli přemýšlet, jsem podobné věty slýchal i ve své škole). Jistě bych mohl dále pokračovat v nejrůznějších obměnách, ale pro to podstatné sdělení to stačí -

Co sdělujeme dětem, když přistupujeme na takovéto způsoby (a nepochybuji, že často v dobrém úmyslu)? Jaká empirie se z takovéto naší "pomoci" v dětech ukládá? Myslím, že ta nejhorší, kterou může pedagog žákům ve vzdělávací instituci poskytnout - Že až budou velcí, tak vše půjde přece nějak obejít, nedodržet, ošulit, vyargumentovat vyšším "dobrem" (nebo to tak hezky česky svést na EU). To, že "dobro" pro společnost je člověk, který se naučil ctít společně nastavená pravidla a že i tato věc by měla být součástí našeho pedagogického působení, nám pak (při všech dobrých úmyslech) uniká.

Vždy, když se setkám s jistým nadhodnocováním významu soutěží, upozorňuji na objednávku, kterou jsme jako základní umělecké školy od státu prostřednictvím RVP ZUV obdrželi (o výsledcích v soutěžení zde není ani slovo). V té nejdůležitější kapitole (na straně 14) jsou uvedeny klíčové kompetencea ze tří oblastí, ze šesti vět a skoro ze sedmdesáti slov lze na soutěži posoudit pouze jediné slovo (z první věty), a to je Všechny ostatní žákovské kompetence jsou prostě několikaminutovým soutěžním vystoupením na pódiu nezjistitelné. A přitom nejsou o nic méně důležité než to momentální "zahrání na trubku" v krajském kole.

Přesto, že opravdový význam a hodnota soutěží jsou tak evidentně dané, neznamená to, že by měl být tento pedagogický nástroj pokládán za neužitečný a bezcenný. a ředitelé i učitelé by si měli umět představit i jiné (další) hodnoticí parametry, podle kterých lze kvalitu vzdělávání posuzovat (ale to není tak jednoduché, jako si sečíst ceny z krajských a ústředních kol).

Když už se ale rozhodneme, že do soutěže ZUŠ žáky vyšleme, pak se domnívám, že bychom to a to především s ohledem na to, jaký obrázek (a zážitek) ze světa dospělých si žáci odnesou (od pěstování úcty k předem nastaveným pravidlům až po respekt rozhodnutí poroty). A když by případně naše nespokojenost překročila únosnou mez, není nic jednoduššího, než tento nástroj motivace žáků příště nevyužít (s ohledem na to, co lze u žáka na soutěži posoudit, o mnoho nepřijdeme).

Stejné je to i na úrovni školního kola, jen s tím rozdílem, že zde můžeme věci změnit hned a dětem ukázat, že právě jejich ZUŠka je školou, kde se na pravidla dbá a . Tím, že tuto část soutěže často nebereme tak docela vážně, že nedbáme (i když je to v prostředí školy a pouze "mezi námi") na férové dodržování všech pravidel, připravujeme se o skvělou možnost započítat do našeho pedagogického působení i práci na dalších žákových kompetencích, které jsou pro jeho rozvoj podstatné (a v budoucím praktickém i profesním životě možná důležitější). Bylo by přece žádoucí, kdyby si dítě mohlo říci: "až budu dospělý, budu ctít pravidla a zákony a chovat se tak, jako jsem to viděl u učitelů při školním kole soutěže".

Otevření diskuze v pedagogickém sboru o podobě školního kola (a jeho významu) by měla nejprve předcházet úvaha vedení školy: jaké principy jsou pro nás důležité, co chceme účastí na školním kole dětem předat a Také je dobré se podívat, zda tomu všemu odpovídají i aktuální texty v kapitole v ŠVP (např. Zaměření školy a její vize). Začít brát i školní kolo soutěže opravdu vážně může znamenat mimořádnou příležitost dát dětem něco víc než jen diplom nebo gratulaci k postupu.

V naší škole jsme si pro sebe nastavili několik tezí, které nám pomáhají při organizování školního kola "nespadnout ani na jednu stranu střechy a projít pěkně po její hraně". Je třeba si totiž uvědomit, že přes veškerou rozumovou argumentaci s učiteli také často cloumají emoce, od přemrštěných ambicí až po "pedagogické samaritánství".

Tyto teze jsme se pokusili napsat tak, aby splňovaly tři podmínky. Aby nám v době školních kol pomohly uvědomovat si, co je opravdu podstatné. Aby způsob naformulování těchto zásad byl srozumitelný i pro rodiče a aby byly napsány tak, že bude zbytečné vysvětlovat naši filozofii začínajícím učitelům (oni si ji zde prostě přečtou). Výsledek nebyl hotov za měsíc, ale cenné na tom bylo, že se na tvorbě vět podíleli samotní učitelé a nad definitivní podobou textu probíhala otevřená diskuze.

Za nejpodstatnější změnu, která z těchto debat vzešla, pokládám způsob, jakým nyní žáky informujeme o rozhodnutí poroty. Dříve se kolegové odebrali po dané kategorii do ředitelny a následovalo dlouhé rozebírání argumentů pro a proti (pro sebe jsem si to nazýval tzv. "korupční kolečko" - "já ti pochválím výkon tvého žáka a ty pak zkus nepochválit toho mého"). Děti mezitím většinou odešly domů a výsledek tajemného jednání se dozvěděly večer telefonem nebo následující týden.

Jsem rád, že tato doba (i s některými kolegy) je už dávno pryč. Dnes máme ujasněno, že hlavním smyslem školního kola na naší škole je, aby si žák odnesl z účasti A jak to zajistit? Rozhodování poroty jsme proto přesunuli z ředitelny přímo před děti (a jejich rodiče!). Učitelé po každé kategorii prostě vystřídají žáky přímo na jevišti. Odpovídají, co je na jejich výkonu zaujalo, co doporučují pro příště, jaká kritéria hodnocení zvolili, jaké sami, jako pedagogové měli při hraní svých dětí pocity apod. Žáci, ale i rodiče mají možnost se na cokoliv ptát a celková atmosféra se tak více podobá jakémusi "workshopu", kde stěžejním tématem přestává být nějaký "postup do dalšího kola". Podstatné je vzájemné obohacování radami, ale i pocity a zážitky.

Žáci i rodiče nejsou zvyklí, že se s nimi ve škole jedná jako s rovnocennými partnery. Stydí se veřejně promluvit a ptát se (natož obhajovat svůj názor). To je ale celospolečenský jev, který souvisí s výchovou a krátkou dobou života v demokracii. Souvisí to s potřebným sebevědomím, které se dětem, ale i rodičům zatím ne zcela dostává. Když svým učitelům říkám, že jsou něco víc než jen "učitelé houslí" (jsou totiž "učitelé dětí"), mám na mysli právě toto. Vést děti k větší sebejistotě, odvaze ve vlastní schopnosti a názory, k respektování demokratických pravidel a spolupráci s druhými, je pedagogická práce, při které se dá jen obtížně vyhořet (bez ohledu na postup do nějakého krajského kola). Učitel se pak totiž podílí na něčem velkém -