Reforma soutěží a přehlídek žáků ZUŠ - běh na dlouhou trať

Je logické, že jsou věci, které lze správně popsat a vyhodnotit až po delší době a po hlubším poznání, jak to vlastně prakticky funguje. Pak samozřejmě zůstává otázkou, kdy a jaké změny provést, abychom alespoň zčásti naplnili naše vize o jakési „základní spravedlnosti či objektivitě“ při hodnocení soutěžních výkonů a aby výstupy soutěží byly skutečně přínosem pro další umělecké vzdělávání.

O tom, že soutěže a přehlídky ZUŠ jsou „vděčným“ (a možná i „věčným“) tématem ve sborovnách našich škol, jsem se už v minulosti na stránkách tohoto časopisu zmínil. Tam vždycky všichni dobře vědí, jak by to mělo být a kde je chyba. To, že jsme vytvořili základní dokumenty pro činnost uměleckých rad i řízení našich soutěží, bylo určitě potřebné, ale všichni si uvědomujeme, že to není samospasitelné. Sebelépe napsaná pravidla jsou k ničemu, pokud se jimi nebudeme řídit, a to od té nejnižší úrovně. Myslím, že někde a někdy už se to děje, ale chce to čas a trpělivost a hlavně vytrvalost v obhajování nastavených principů a zásad.

Možná bych proto kritikům ze sboroven (a mám teď na mysli nejen učitele, ale i ředitele škol) doporučil, aby se zamysleli nad tím, Měli by také zvážit, zda jejich ambice prosadit se v soutěži (ať již jde o ambice osobní, nebo školní) není tak silná, že samotné vzdělávání žáka či pedagogické vedení souboru odbočuje na slepou kolej cílené účelovosti, při které se dotyčný objekt stává jakýmsi rukojmím přehnané ctižádosti a nesoudnosti.

Proces reformy soutěží, který začal souběžně s přípravou reformy výuky a tvorbou Rámcového vzdělávacího programu pro ZUV a následně školních vzdělávacích programů, podle nichž už dnes třetím rokem učíme, bychom možná v této době mohli nazvat určitou „očistou soutěží“ od dlouhodobě zavedených a používaných kliček, kulišáren a kejklí sloužících k obcházení pravidel podle hesla Uvedu několik příkladů z minulého roku. U našich každoročně vydávaných soutěžních podmínek používáme od školního roku 2013/2014 nadpis Vyhlášení propozic soutěží žáků základních uměleckých škol,aby bylo jasné, komu jsou soutěže určeny. Na jaře 2014 neprošlo z některých krajských kol několik dechových či jazzových orchestrů do ústředního kola z důvodu účasti konzervatoristů, protože konečně porotci našli odvahu řídit se nastavenými pravidly. Na podzim téhož roku reagovala na tuto událost Ústřední umělecká rada, když v Organizačním řádu s konečnou platností odstraněním dlouho tolerované i diskutované výjimky.

Myslím, že úpravy, které se někdy blížily až puntičkářskému cizelování výše uvedených základních dokumentů pro práci uměleckých rad a jejich působení v soutěžích i v životě škol, pozvolna ustávají. Plně si všichni uvědomujeme, že snahy o absolutní dokonalost formulací mohou vést ke zúžení mantinelů, které jsou v zásadě dobře nastaveny. Rád bych ale připomněl určitou analogickou podobu a možná i souvislost mezi dokumenty pro RVP, pro ŠVP a pro soutěže, kterou já osobně cítím velmi intenzivně.

Dokumenty RVP i Organizační řád soutěží a přehlídek vymezují základní mantinely, školní vzdělávací programy určitým způsobem korespondují s vyhlašovanými propozicemi soutěží, protože stanovují naprosto konkrétní podmínky, a Manuály tvorby ŠVP a hodnocení soutěží popisují určité techniky a způsoby, jak postupovat, aby mantinely i podmínky byly dodrženy. Pravdou je, že funkce Manuálu hodnocení je svým způsobem obranou proti neustálým dotazům těch, kteří neradi čtou, protože mnohem jednodušší je zavolat si a pak říkat - podobně jak tomu bylo při tvorbě RVP a ŠVP - že „pan Chalupský (nebo některý jiný předseda té či oné sekce) říkal, že...“.

Dovolím si ale polemizovat s názorem, že soutěže ZUŠ jsou odbornou i laickou veřejností vnímány jako značně problematické. Rozhodně tento názor nesdílím. Myslím si, že v našich soutěžích se odehrává mnoho pozitivního a správného, ale o tom nemluvíme - nakonec proč také, když je to v pořádku. Problémy, kterými se zabýváme, tvoří možná 15 i méně procent celku. Je to stejné, jako když se podíváme na všechny další problémy ve společnosti, jak přijímáme události v politice, ve sportu i jinde. V médiích i na internetu dominují senzace, skandály, obklopují nás nejrůznější podvody, podrazy a podobné události. Proto si myslím, že bychom problémy, s nimiž se v soutěžích potkáváme, měli řešit věcně, korektně a v rámci pravidel a nepsané etiky učitelů, kteří vychovávají, a jsou tedy příkladem mladé generaci, a ne je generalizovat nebo zobecňovat, protože si tím vlastně sami škodíme.

Vraťme se ale k tomu, jestli si členové uměleckých rad a jednotlivých sekcí uvědomují, jaký je vlastně význam našich soutěží a přehlídek. Některé sekce, jejichž jednání jsem se zúčastnil, začínají pozvolna „čistit“ své vlastní soutěžní podmínky a diskutují o Pravda, ještě to není tak vidět, změnit konzervativní myšlení některých z nás není jednoduché stejně jako opustit zajeté koleje zvyklostí. Stále někteří z nás nemají své republikové schůzky dobře připravené, a svolávají proto své sekce častěji, aby všechno stihli, nebo je naopak nesvolávají vůbec a řeší přípravu soutěže a propozic „korespondenčním“ způsobem po mailu. Stále častěji se ale setkávám se zájmem potkávat se bezprostředně nebo alespoň co nejdříve po skončení soutěží a probrat všechna negativa i pozitiva včas, aby pro příští soutěž byly podmínky lépe připraveny, a to považuji za velký posun i přínos pro blízkou budoucnost. Pozvolna směřujeme také k tomu, abychom sjednotili, a tím i zjednodušili propozice všude tam, kde je to možné. Již letos na podzim proběhne seminář NIDV k orchestrální hře, kde bychom si chtěli vyjasnit rozložení a rozdělení orchestrálních soutěží tak, aby to odpovídalo realitě a současnému vývoji. Podobně bychom chtěli a měli postupovat v komorní hře i v dalších soutěžích...

Nemám k dispozici údaje, podle kterých by se dalo stanovit, zda a v jaké míře objevují soutěže talentované žáky, ale určitě svůj význam v této oblasti mají. Velmi ovšem záleží na přístupu pedagoga. Moje osobní zkušenost je, že těch dobrých, skromných a soudných je většina, a proto o nich nemluvíme a Smutné je, že menšina najde občas podporu u nás ředitelů. I tady bych odmítl zobecnění, protože je to velmi různé, a mezi faktory, které to ovlivňují, patří odborná úroveň pedagoga stejně jako jeho osobnost nebo pozice a vztahy v pracovním kolektivu. Pokud bych se zamyslel nad výměnou kantorských zkušeností v rámci soutěží, i tady je úroveň různá. Někdy je tato záležitost splněna pouze formálně, v dalších případech se setkávají učitelé s porotci jednotlivě, velmi intenzivní jsou naopak semináře „dramaťáků“. Měl jsem možnost se několika rozborových seminářů zúčastnit (podobné semináře mají i tanečníci) a nejsem si jist, jestli by třeba někteří muzikanti vůbec takový otevřený dialog s porotci přijali.

Nepochybuji o tom, že z „bahýnka“ našich soutěžních nedostatků, ať již jsou byrokratické, nebo jiné, časem vybředneme, protože debata o smyslu soutěží už začala. Jak rychle se nám to podaří, to záleží jenom na nás - nemyslím teď ovšem jen nás jako členy uměleckých rad, ale nás všechny, kteří působíme na pozici učitele či ředitele na základní umělecké škole.