První kroky na cestě k inkluzi

Nechci vyjmenovávat argumenty proč „ano“ či „ne“ společnému vzdělávání, ať již na ZŠ, SŠ, ZUŠ, nebo v zájmovém a neformálním vzdělávání. Chci spíše nabídnout zamyšlení nad daným tématem, protože přemýšlením o věcech začínají první kroky na jakékoliv cestě, která má nějaký cíl. U inkluze to ale bude o něco obtížnější, protože ta je často charakterizována právě jako cesta, tedy nikdy nekončící proces (přesvědčení, postoj).

Začnu pěkně od začátku. Od 1. září 2016 je účinná novela školského zákona č. 561/2004 Sb., kde je jasně napsáno, že „společné vzdělávání“ - „inkluze“ je již zákonně upraveno v českém právním řádu, a proto zklamu všechny případné „antiinkluzisty“, kteří by chtěli slyšet, že základních uměleckých škol se společné vzdělávání netýká.

V tomto případě neplatí, že by přání bylo otcem myšlenky. A i proto hned v úvodu otevřeně také napíši - společné vzdělávání, resp. spíše jeho principy, myšlenky a z něho vyplývající povinnosti pro školy, na druhou stranu ale také změny a možnosti, jak obohatit práci ve školách, uvažování o tom, co je vlastně v dnešní době „výsledek“ vzdělávání v uměleckých školách apod.,

Pro potvrzení doporučuji navštívit internetové stránky MŠMT a projít si priority MŠMT 2017, kde na odkaze najdeme informace pro ZŠ, MŠ, SŠ, VOŠ, speciální školy (podle § 16 odst. 9 školského zákona), pro školy při zdravotnických zařízeních, informace pro poradenská zařízení, pro rodiče, informace pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy a preventivně výchovnou péči, a dokonce informace pro širokou veřejnost.

Nechybí nám však informace ještě pro někoho? Ano, mám na mysli zpracované informace o společném vzdělávání pro základní umělecké školy. Skutečně tam nejsou! Nevypovídá to náhodou o něčem? Podíváme-li se na věci z širšího pohledu a zároveň v širších souvislostech, může to připomínat dobu, kdy základní umělecké školy, resp. jejich zástupci, docílili toho, že ZUŠkám byl navrácen statut školy (uvedením ve školském zákoně) a po této „úlevě“ si tak trošku všichni vydechli.

Svým způsobem „naštěstí“ pro ZUŠ, jejich žáky, rodiče, ale i učitele od roku 2012 také existuje Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání, bez kterého by byl možná osud základních uměleckých škol po nějaké době, v návaznosti na to, jak se mění politická situace, opět poněkud „nahnutý“. Těžko říci, kde bychom bez RVZ ZUV dnes byli a zda bychom vůbec byli.

A tak možná po době relativního klidu je třeba začít opět uvažovat o základních uměleckých školách jako o institucích, které nejenom poskytují základy uměleckého vzdělávání, ale také se jich mnoho „novinek“ a změn, jako právě např. společné vzdělávání, velmi dotýká -

Se sebevětší snahou vidět ZUŠky jako prostředí, ve kterém se můžeme maximálně potkat s dětmi z toho druhého kraje spektra, tedy s dětmi nadanými nebo rovnou mimořádně nadanými, dnes nevystačíme a v budoucnu by nám to možná mohlo začít opět lámat vaz. Mohli bychom se tak během několika let dostat, kvůli podobnému uvažování, do pozice opětovné obhajoby toho, že jsme opravdu škola a ne „výběrové zařízení pro nadané“.

V této souvislosti asi nejednoho ředitele základní umělecké školy (nebo i zástupce jednotlivých krajů v AZUŠ ČR, která má dbát o existenční zájmy našich škol) napadne, zda by se náhodou také už neměly chystat úpravy RVP ZUV (tak jako u jiných škol) a zda by jednou z nových oblastí, kterými bychom se měli zabývat na celonárodní úrovni, nemělo být téma inkluze. Máme co nabídnout. Třeba právě to, že učitelé ZUŠ, díky tomu, že se věnují uměleckým oblastem, mohou být k potřebám dětí a žáků se SVP velmi vnímaví, citliví a vnitřně daleko lépe vybavení než učitelé na jiných typech škol.

Za poslední rok jsem měla možnost v rámci školení NIDV absolvovat několik setkání s učiteli základních uměleckých škol, ale také s jejich řediteli nebo zástupci, kde jsme se společně věnovali tématu vzdělávání žáků se SVP na ZUŠ. Odnáším si z toho pro mě několik velmi cenných postřehů a námětů k přemýšlení a o některé se velmi ráda podělím.

Při setkání s lidmi, kteří pracují v ZUŠ, jsem se setkala s mnohými, kteří hledali cesty, jak to udělat, aby se v jejich škole všem dětem (nejenom těm se SVP nebo těm mimořádně nadaným) dařilo. Jako první zkušenost bych uvedla skutečnost, že se poněkud liší vnímání tématu žáků se SVP u učitelů a jejich ředitelů. A to píši i s vědomím, že nemohu příliš zobecňovat. Ředitelé spíše uvažují o tom, jak správně žáčky se SVP „vykázat“ ve statistice, jak se správně vypořádat s novými doporučeními pro vzdělávání žáka se SVP ve škole od školských poradenských zařízení, pokud se jim vůbec dostanou do ruky, a jak případně zajistit pro své učitele patřičnou a potřebnou podporu, protože práce s žáky se SVP vyžaduje specifickou přípravu i učitele.

Zde jsou základem správné a potřebné informace, třeba i v tom směru (pro uklidnění emocí), zda se opravdu ruší, nebo neruší speciální školy, což byl jeden z mýtů, který celou dobu znejisťoval všechny, kteří nevěděli, jak to se speciálními školami bude, viz § 16 odst. 9 školského zákona, který jasně říká - - jinými slovy speciální školy se neruší. Ředitelé se také zajímají, jak vyřešit čistě organizační věci - kdo se ve škole bude oblasti žáků se SVP věnovat (ZUŠ nemají školské poradenské pracoviště, jak je tomu na ZŠ, SŠ a VOŠ), a to i v rovině finanční - kdo tyto osoby a jejich práci zaplatí.

Učitelé pro změnu řešili (a ještě i nadále řeší), jak efektivně komunikovat s rodiči o případných problémech dětí, které učí, a hlavně jak s dětmi, které to potřebují, v praxi pracovat, co jim skutečně pomůže. Nutno podotknout, že složité věci, jakými bezesporu vzdělávání žáků se SVP někdy může být, záleží na míře a typu postižení, nevyřeší jednoduché rady a rychlá řešení, tak to ve složitých věcech lidského života prostě nikdy nefunguje a ani nestačí.

Co však mají obě dvě skupiny společné (ředitelé i učitelé) a co považuji za velmi podstatné? Je to velký prostor v uvažování, co je tedy „výstupem vzdělávání“, jak bude na mou práci pohlíženo, když třeba nebudu (díky práci se žáky se SVP dosahovat určitých, předpokládaných výsledků). Jednoduše je zde slyšet obava, zda společné vzdělávání neohrozí kvalitu škol (nebude nám žák se SVP kazit výsledek vystoupení, koncertu... nebude to kazit i ostatním dětem?). Nehrozí nám z toho dokonce nějaký „postih“? Ať již od vedení školy, zřizovatele, od ČŠI, nebo od jiného druhu kontroly, např. rodiče?

Z výše napsaného vychází i téma již zmiňované komunikace s rodiči a zde je třeba přijmout fakt, že se výrazně mění a bude měnit vztah mezi rodiči a školou obecně, zároveň se však bude do jisté míry nebo v některých ohledech měnit i vztah mezi pracovníky ve škole navzájem - ředitel (nadřízený) - učitel (podřízený).

Jistě mnozí si teď pomyslí, že to již není, co to bývalo (ti rodiče si dnes tolik o sobě myslí, domluva s nimi je již tak složitá...), ale toto bude jedna ze změn, které nám vlastně společné vzdělávání umožní, resp. ke které nás donutí. Jinak se nám nepodaří postupovat společně (jak výstižné slovo - společně) - tzn. jedním směrem, kterým by měl být vždy .

Bez vytváření partnerského přístupu a vyváženého vztahu na stranách všech zúčastněných (dítě, resp. jeho zákonný zástupce, škola - ředitel a učitelé a školská poradenská zařízení) se nic moc nezmění. A patrně většina vyjmenovaných aktérů se bude muset, pokud tak již neučinila, ze svých momentálních „startovacích“ pozic poněkud posunout.

Jedna pozitivní zkušenost, která dává naději na to, že se situace skutečně již mění - při návštěvě ČŠI se pan inspektor ptal dětí, zda jim nebude vadit, že na jejich hodině bude, a jsem přesvědčena, že to nemyslel pouze jako slovní frázi, aby řeč nestála. Byly doby, a možná je většina z nás zažila na vlastní kůži, kdy takový přístup (ptát se, jak se cítí druhá strana a zda souhlasí s účastí někoho dalšího, navíc pana inspektora) byl zcela nemyslitelný.

Na jednom ze setkání se mě kolegové učitelé ptali - jak měla postupovat a co měla dělat paní učitelka z jedné základní školy, kterou fyzicky napadla žákyně. Kolegové se ptali zejména proto, že paní učitelka s žákyní byly samy, nikdo další nebyl přítomen (a opravdu nešlo o situaci ze základní umělecké školy a nešlo ani o systémovou šikanu ze strany žákyně). Učitelé opravdu chvíli hledali odpověď na otázku - co dělat a jak se v takovém případě zachovat, a hlavně jak podobné situaci do budoucnosti zabránit?

Padaly různé druhy postihů, od zavedení asistenta pedagoga až po návrhy vyloučení žákyně ze školy. Ale tím prvním předpokladem pro to, aby se podobná situace již nikdy nemohla opakovat, je bezpodmínečná nutnost o takovém problému . A můžeme si představit mnohem méně vyhrocenou situaci než fyzickou agresi ve škole. Kterýkoliv učitel, ředitel, asistent pedagoga by se měl umět ozvat a říci, resp.

Učitel potřebuje mít na své straně člověka - partnera (možná ani ne tak kolegu, ředitele školy, školního psychologa nebo supervizora), kterému věří a který se jeho sdělení nevysměje, v lepším případě ho nezlehčí slovy - jsi přeci profesionál, to si vyřeš sám, na to my ve vedení nemáme čas.

Zkušenost, o kterou bych se chtěla podělit, kterou si odnáším ze společných setkání, je ta, že bude potřeba začít spolu mnohem více otevřeně mluvit. O tom dobrém, co ve vyučovací praxi zažíváme, co se nám daří, ale stejně tak i o tom složitém a těžkém, co se ve škole a při výuce někdy může odehrávat, kdy děláme maximum a ani to maximum nepomáhá.

Máte představu, jak byste reagovali a jak konkrétně pomohli svému kolegovi, až za vámi přijde (a patrně s určitou obavou) vám dobrovolně, na základě svého vlastního rozhodnutí, sdělit, že se potýká s nějakým problémem ve vyučování? A jste sami připraveni vyhledat pomoc a poradit se, když nebudete vědět, jak řešit nějaký problém ve své škole? Co když se vám samotným nebude dařit i přes veškerou snahu komunikace s nějakým rodičem, ačkoliv to vždy byla vaše silná stránka? Navíc, když jste ředitelé, a tak nějak se očekává, že všechno víte a vyřešíte...

Přemýšlením o věcech začínají první kroky na jakékoliv cestě, která má nějaký cíl. U inkluze je prvním krokem zahájení otevřené diskuze mezi sebou, zbavené strachu ze selhání. A nečekejme, že onu diskuzi zahájí někdo za nás. Historie existence ZUŠek nám říká, že bychom se měli postarat sami.