Předškolní vzdělávání - suuri, mahtava!

Pojetí přípravného studia je ve Finsku výrazně odlišné. Nejvíce je to patrné v chápání samotného přijímání dětí do uměleckého studia. Zatímco u nás jsou prováděny tzv. průzkumy nadání v MŠ a následně jsou děti zvány k přijímacím zkouškám (až ve věku 5 let), ve Finsku se žádné takové procedury nekonají. nadaných a nenadaných. Na začátku si totiž Finové položili základní otázku, zda je vůbec možné zjistit (ve věku do 6 let), jestli dítě nějaké umělecké dispozice má, či nikoliv. Vtipně to komentovala přednášející paní Ulla Piispanen z Espoo Music Institute:

Musím se přiznat, že problematiku „prokázání předpokladů ke vzdělávání“ (jak praví naše vyhláška o základním uměleckém vzdělávání) aktuálně řešíme i na naší škole a s učiteli přípravného studia si klademe přesně ty samé otázky, které si jistě kladli i finští kolegové - jen s tím rozdílem, že oni si je evidentně kladli již před mnoha desítkami let. Skutečně jsme schopni odhadnout, zda dítě disponuje potřebnými předpoklady k uměleckému vzdělávání? Máme nějaká předem definovaná kritéria, podle kterých lze ověřit, zda námi vyřčený ortel je opravdu relevantní? Je několikaminutové vytleskání rytmu nebo zazpívání jednoduché písničky dostatečnou materií, abychom mohli odpovědně konstatovat: „Toto dítě na to má (nebo nemá).“?

Když se pokusím vžít do role rodiče, tak mi často přijímací zkoušky do přípravného studia na ZUŠ v mnohém připomínají návštěvu u lékaře. Již před vstupem k doktorovi na vás dolehne specifické prostředí nemocnice. Všude kolem bzučí nejrůznější přístroje, a ač jste v té budově ještě s nikým nemluvili, máte pocit, že tady vám určitě budou umět pomoci. Pak vejdete do ordinace a už jen to, že ten muž naproti má bílý plášť, vás naplní klidem a jistotou - on o vás bude vědět určitě více, než víte vy sami. Podobně vzhlížejí (uměleckým vzděláváním netknutí) rodiče k učitelům v ZUŠ, když poprvé přivedou své dítě k „přezkoušení“. Členové komise vypadají důležitě, ptají se, zda se již v rodině vyskytuje muzikant, a k tomu přidají nějakou tu odbornou poznámku o genech dědících se ob jednu generaci. Poté dojde na záhadné klepání do bubínku, tleskání a zpěv lidové písně. Výsledek ale nelze sdělit hned, komise se musí poradit, zvážit veškerá pro a proti, a „rozsudek“ se tak rodič dozví až za několik dní na internetových stránkách (pod tajemným číslem chránícím jejich osobní údaje). Z pohledu rodiče to pak opravdu vypadá tak, že osud jejich ratolesti byl svěřen odborníkům, a ač omyl nelze nikdy vyloučit, s důvěrou přijímají verdikt „expertů“ ze ZUŠ.

Mám bohužel jednu nepříliš dobrou zprávu - Podobenství je i v tom, že na léku, který dostáváte k užívání, může být lékař nějakou formou zainteresován, a kdo ví, zda samotná diagnóza není určena především hodnotou bodů, které vyplácí zdravotní pojišťovna. Nestává se snad, že u některých dětí jsou „vhodné dispozice“ zjištěny již dávno dopředu (protože si paní učitelka potřebuje doplnit úvazek)? A neodvíjí se počet přijatých žáků do přípravného studia více od bodů naší „zdravotní pojišťovny“ - tedy normativů vyplacených zřizovatelem - než od skutečné diagnózy potenciálního nadání dítěte k umělecké činnosti?

Nic ale není tak jednoduché, jak lze popsat v krátkém příměru, a i sebelepší model nelze beze zbytku přenášet ze státu na stát, z kontinentu na kontinent. Finský přístup je ale v něčem bezesporu inspirativní. Od doby spuštění reformy v základních uměleckých školách v ČR již uběhlo pár let, a tak není divu, že se už trochu zapomíná na teze, které nás k uskutečnění reformy vedly. Vedle principů, které jsou v RVP ZUV uvedeny (podpora autonomie škol, zavádění nových metod do výuky, směřování žáka ke klíčovým kompetencím, rovný přístup ke vzdělávání...), platila ještě jedna zásada, důvod, proč se do reformy pustit (tu ovšem nešlo do RVP ZUV natisknout). Totiž S trochou nadsázky by se dalo říci, že učitelé v ZUŠ dělali, že plní učební osnovy, ředitelé dělali, že dodržují učební plány, inspekce dělala, že to nevidí, a stát dělal, že nás za to platí.

Nemyslím si, že bez hlubokých analýz finančních dopadů, dlouhodobého a komplexního vzdělávání učitelů lze vůbec začít uvažovat nad případnou změnou modelu přijímání dětí do přípravného studia po vzoru finského školství. Nelze pominout i historický vývoj v dané zemi, způsob nastavení celkového vzdělávacího systému apod. Co ale minimálně udělat můžeme, je přestat lhát a přiznat si, že při průzkumech uměleckého nadání předškolních dětí nepoznáme nic.

Ve Finsku se tohoto přiznání nebáli a důvěra mezi partnery se ve vzdělávacím procesu jen prohloubila. Výuka se stala komplexní (již se nerozděluje podle jednotlivých oborů), zaměřuje se především na koordinaci a celkovou motoriku. Struktura výuky neřeší, zda se jedná o činnosti hudební, výtvarné či taneční, je postavena na základním vzorci: radost > opakování > uvolnění. Spodní hranice pro přijímání dětí do uměleckého vzdělávání byla zrušena, a žáci tak mohou navštěvovat umělecké vzdělávání ve věku 0-6 let (výuka tak probíhá v přirozené symbióze s rodiči, kteří jsou nejen nedílnou součástí výuky, ale zároveň přímo i aktéry vzdělávání, protože jsou pro ně vypracovávány manuály, jak s dětmi pracovat i doma). Od útlého věku dětí se tak vytvářejí velmi důležité vazby mezi učitelem a rodiči. Vznikají nestrojené rituály (přivítání se, oslovování, loučení se apod.), které utužují mezi všemi zúčastněnými společenské, ale jak zdůraznila paní lektorka Ulla Piispanen, především občanské vazby (pěstuje se „živá demokracie“). I my máme ve školském zákoně zakotven pojem „vzdělávání jako veřejná služba“, ve Finsku má ale slovo „služba“ zjevně zcela jiný obsah, než s jakým se setkáváme ve vztazích s rodiči u nás.

Diskuze nad nastavením přípravného studia se v poslední době v našem ZUŠáckém prostředí bohužel vedou pouze na úrovni právních výkladů a hledání „lišáckých“ formulací do odpovídajících paragrafů vyhlášky. Zabýváme se jen tím, zda je právně „legální“ zařazovat žáky 7leté apod. (i když to, a to nejen ve srovnání s věkovou strukturou vzdělávání ve Finsku, neodpovídá vývojovým fázím dětského mozku, nerespektuje psychologické poznatky z oblasti socializace předškolních dětí atd.). Hlubší a odborná debata o přípravném studiu se zatím nekoná.

Nicméně stále platí, že reforma přinesla školám možnost přestat lhát. A tak jsem trochu zariskoval a na nedávném setkání s rodiči žáků z „přípravky“ oznámil, že u nás ve škole u dětí v tomto věku nepoznáme nic. A víte, co se stalo? Rodiče to nejen pozitivně přijali, ale dokonce se nabídli, že se s námi do procesu výuky více zapojí. (v českém překladu „skvělé, paráda“!).