Finsko je zemí, jejíž vzdělávací systém je v Evropě vnímán jako zcela příkladný a velmi dobře fungující. Setkal jsem se s názorem (zaslechl jsem ho na univerzitě v Helsinkách), že finské ministerstvo školství by post factum mělo vybírat poplatky od hotelů alespoň v hlavním městě, neboť právě jeho zásluhou míří do Finska tisíce učitelů z celé Evropy, aby se poučily, jak má vypadat dobrá a funkční škola. Evidentně za to mohou dlouhodobě dobré výsledky finských škol v PISA testech. Ponechme stranou validitu takového testování, ponechme stranou úvahy o tom, jestli je napodobování finského vzdělávání pro ostatní země dobré, a pojďme se podívat na pár postřehů, které jsem si ze dvou finských stáží přivezl a které podle mého názoru skutečně stojí za povšimnutí.
Postřehy z finského uměleckého vzdělávání
Mgr.
Jiří
Taufer
Ph. D.
ředitel ZUŠ Rýmařov
V rámci první stáže jsem byl v několika uměleckých školách (Finsko je jednou z mála zemí, které mají systém uměleckého vzdělávání velmi podobný tomu našemu), v rámci druhé stáže jsem se pak zaměřil na různé typy škol a na
systém vzdělávání ve Finsku
obecně. Podíval jsem se i mimo Helsinky, kde se dalo předpokládat jiné prostředí než v hlavním městě. Absolvoval jsem několik přednášek na univerzitě a ministerstvu školství, kde jsem také sám přednášel.O vystoupení na finském ministerstvu školství jsem si dopředu raději nedělal iluze. Realita byla ovšem téměř šokující. Přijal nás velmi přívětivý a příjemný Mikko Hartikainen a plynnou angličtinou nás provedl svou perfektně připravenou prezentací, v níž nám představil finský systém uměleckého vzdělávání. Se zájmem, který opravdu nebylo možné považovat za pouze zdvořilý, si pak vyslechl
prezentaci o našich ZUŠ.
Kurikulární systém ve finském uměleckém školství
funguje od roku 1993 k plné spokojenosti všech zúčastněných. Pan Hartikainen navíc spolupracoval na skvělé publikaci
„Arts and Cultural Education at School in Europe“
srovnávající vzdělávací systémy v jednotlivých evropských zemích. Mimo jiné z debaty nad touto publikací vyplynulo, že chce-li Česká republika zůstat významnou velmocí v uměleckém vzdělávání, nemůže být jedinou zemí v Evropě, která nemá zpracováno svoje
dvoustupňové kurikulum.
Finsko bylo historicky vždy pod nadvládou nějaké velmoci – Švédů, případně Rusů. Samostatné je teprve zhruba sto let a za tuto krátkou dobu si muselo poradit s nesmírnou chudobou. Cesta k tomu byla jednoduchá – Finové věnovali velké množství peněz, ale i úsilí do vzdělání svých vlastních dětí. Ty jim to za dvacet, třicet let začaly mnohonásobně vracet.
Vnucuje se otázka, jestli Česká republika disponuje dostatkem rozumných lidí, především mezi politiky, aby tento model napodobila. To vše má dodnes ve Finsku, kromě ekonomického úspěchu celé země, další
pozitivní rezonance:
*
Finové kladou velký
důraz na celoživotní vzdělávání.
*
Ve Finsku si lidé obecně nesmírně váží vzdělání a proces vzdělávání považují za normální součást života.
*
Velmi důležitý je pro Finy
rovný přístup ke vzdělávání
– ani v uměleckém vzdělávání uchazeče neselektují. K uměleckému vzdělání má přístup každý. Systémem zkoušek se pak každému zájemci vybírá vhodné uplatnění (zde se nabízí srovnání s českou praxí – my používáme systém zkoušek především k výběru těch, kteří na umělecké vzdělávání mají, a těch, kteří do uměleckých škol nepatří).Ve Finsku je vysoká jazyková vybavenost učitelů. Schopnost mluvit anglicky, případně dalším světovým jazykem, je pokládána za samozřejmost. Zde lze uvést, že jazyková nevybavenost českých učitelů není až tolik jejich vina – za dvacet let budou naše děti na komunikaci v cizím jazyce připraveny možná lépe než dnešní Finové. Jen je otázkou, když už o našem handicapu víme, jestli bychom nebyli schopni realizací dalších vzdělávacích aktivit pro současné učitele tuto svou evidentní nevýhodu alespoň trochu eliminovat.
Ve Finsku neexistuje inspekce. Tvrdí, že ji nepotřebují. Místo toho si vytvořili systém vlastního hodnocení škol. Na rozdíl od české legislativy je finský protějšek v oblasti vlastního hodnocení školy daleko přísnější. A tak zatímco v ČR je autoevaluační proces považován za pouhý zdroj informací pro tvorbu školních vzdělávacích programů, mnohé školy se dokonce vlastnímu hodnocení vzpírají. Ve Finsku představuje autoevaluace report pro úřady, které jej dále zpracovávají, a nahrazuje tak inspekční činnost.
Je samozřejmě otázkou, jak by takovýto systém fungoval v českém prostředí, ale je klidně možné, že kdyby si české školy zvykly, že jim úřady důvěřují, necítily by časem potřebu
autoevaluační zprávy
uzpůsobovat podle své libosti a potřeby, ale začaly by do nich psát pravdu. To je ovšem otázka české školské legislativy a hlavně celospolečenského klimatu, které se evidentně od toho finského liší.Česká republika předpokládá
realizaci dvoustupňového kurikula
(státní a školní úroveň), ve Finsku připouštějí ještě možnost tvorby obecného regionálního či městského kurikula. Mají tedy kurikulum třístupňové. V rámcovém vzdělávacím programu mají vypracovány dva sylaby – základní a rozšířený, který finští žáci realizují podle toho,
jak uplatní dosažené vzdělávání v budoucí praxi.
Tato okolnost je skutečně pozoruhodná, protože se pak ukazuje smysl testování žáků. Testy či zkoušky nejsou pouhou formalitou či bezesmyslným plněním nějakých evropských direktiv, ale mají skutečný význam, neboť
učitelé tím mohou žáka daleko lépe formovat
a postupem času ho provádět jeho vlastním individuálním vývojem tak, jak se život a situace vyvine.Zajímavé nápady padly i v oblasti hodnocení výkonů žáků. Hodnotící škála je zcela odlišná od té naší – Finové používají jednotnou škálu od 4 do 10, přičemž 10 je nejlepší.
Neexistuje rozdíl ve známkování podle typu škol.
Součástí hodnocení je jakási „smlouva“ s žákem a rodiči. Na začátku školního roku se děti domluví s učitelem, čeho chtějí letos dosáhnout, a na konci roku pak tuto domluvu porovnají s realitou.Podstatnou část rámcového vzdělávacího programu uměleckých škol představuje
předškolní umělecké vzdělávání
– „art kindergartens“, kam mohou chodit v doprovodu rodičů děti od 0 do 7 let. Tyto „umělecké školky“ jsou součástí kurikula. Školy mohou toto studium organizovat, musejí si ale na jejich provoz vydělat. Asi to jde, neboť tato zařízení měli všude, kde jsme byli.Do finských uměleckých škol chodí dohromady jeden milión žáků, tedy pětina obyvatel celého Finska. Žáky se totiž mohou stát všichni, ve věku „od 0 do 100 let“.
Finanční podpora výuky
velmi malých dětí a dospělých je srovnatelná s Českou republikou, ale s tím dovětkem, že finská společnost obecně pokládá umělecké vzdělávání za takovou samozřejmost, že škola sama je schopna financovat i vzdělávání takovýchto věkových kategorií.Příspěvek na vzdělávání
je určen zhruba tímto klíčem: 45 % stát, 35 % město a 20 % rodiče. Plat uměleckého učitele je zhruba o 300 eur vyšší, než je finský průměr.
Všichni učitelé musejí mít pedagogické vzdělání na univerzitě.
Ve Finsku nemají oficiální umělecké soutěže.
Samozřejmě soutěže či soutěžní přehlídky organizují, ale dávají žákům, rodičům i učitelům na vybranou, jestli právě soutěže pokládají za vhodný prostředek k rozvoji žáka a stavějí je na rovnocennou úroveň k jiným
metodám práce s dětmi.
Uznávají, že z pedagogického hlediska je soutěž prostředek, který může někomu výsostně vyhovovat, jinému vysloveně škodit. I v tomto směru je Finsko skutečně rozumnou zemí.Finští kolegové nám odpověděli na častou otázku, jak kurikulární systém zajišťuje rovnocenný přístup ke vzdělání, když žák změní školu (třeba při přestěhování). Byli jsme ujištěni, že právě kurikulární systém skvěle zajistil kompatibilitu mezi školami. Stačí pečlivě
nastavit rámcové kurikulum.
Výtečné bylo i umístění uměleckých škol. Spojení s koncertními sály, galeriemi, divadly bylo samozřejmostí – propojení uměleckého vzdělávání a umělecké reality ve Finsku bylo vidět na první pohled.
Nesmírně zajímavá byla informace, že
univerzitní vzdělávání
je dostupné i těm, kteří v předchozím studiu neabsolvují středoškolské vzdělání a maturitu. To je možné nahradit systémem zkoušek, které Fin absolvuje v rámci svého zaměstnání.Vynikající poznatek si odvezli ředitelé, kteří opakovaně vyslechli názor, že
role učitele se v rozvíjející se Evropě mění.
Nelze přistupovat tvořivě ke školnímu vzdělávacímu programu, aniž by si učitel nelámal hlavu, jak své myšlenky uvede do praxe. A tak to není již jen ředitel, ale čím dál více běžný učitel, který vymýšlí, zajišťuje, ale hlavně realizuje
projekty financované z nadací, fondů
a evropských peněz.V předchozích řádcích jsem popsal to, co se mi ve finském uměleckém vzdělávání zdálo nejen dobré, ale i svým způsobem hodné následování. Je ovšem pravda, že ve finském vzdělávání lze nalézt i z našeho pohledu negativa, z nichž bychom si podle mého názoru příklad brát neměli. Mám na mysli například finskou vášeň pro testování. Za překvapivý lze označit fakt, že jejich absolventi základních škol neabsolvují přijímací zkoušky na střední školy, ale dělají test, který vyhodnotí počítačový program na centrálním serveru na ministerstvu školství.
Tento program pak žákovi určí, do které školy má nastoupit. Stát má podle mě
zbytečně vysoký vliv na celý pozdější život
mladých Finů – vše je centralizováno a hlavně centrálně řízeno. Nesouhlasí-li žák s takovýmto umístěním, musí se pustit do sporu s obrovským administrativním molochem.V testování však lze nalézt také pozitivum.
V uměleckých školách nedělají žáci přijímací zkoušky
– přijmou každého, kdo projeví zájem. Pokud není místo, musí uchazeč počkat. Limitující je kapacita školy, nikoli finanční možnosti zřizovatele. Stát si uměleckého vzdělávání váží natolik, že financuje všechny žáky až do fyzické kapacity budov.V uměleckých školách existují testy pouze na konci školního roku, kdy se dělají obdoby našich postupových zkoušek a kdy se rozhoduje, jestli bude žák vyučován podle základního či rozšířeného sylabu. Zkoušky tedy neselektují ty, kteří do umělecké školy nepatří, ale pouze se určuje další směr vzdělávání konkrétního žáka. Vlastně jde o rozhodnutí, zda bude z žáka v budoucnu vzdělaný amatér či profesionální umělec, který své vzdělání bude rozšiřovat na konzervatořích a univerzitách.
Opravdu bych nerad, aby tento článek vyzněl jako adorace finského uměleckého vzdělávání. Chci zdůraznit, že český systém vzdělávání v uměleckých oborech je zcela jistě na evropské, ne-li světové špičce. Navíc se mi zdá, že české školy si udržují jistou úroveň zdravého konzervativního myšlení, na čemž není jistě nic špatného. Udržujeme tím přece při životě tradiční hodnoty a ty jsou v českém uměleckém prostředí skutečně na vysoké úrovni. Nicméně je určitě třeba, abychom si nezakrývali oči, když se něco vyvíjí, a své tradiční hodnoty obohacovali tím, co je za hranicemi našich škol dobré. Jinými slovy – abychom neschovávali za jinak velmi prospěšný konzervativismus pohodlnost. Ve Finsku najdeme inspiraci docela jistě.