Novoroční rozjímání o kultuře

Nedávno jsem potkal jednoho veřejně známého člověka, kterého ani zdaleka nelze považovat za nějakého odpůrce základních uměleckých škol. A už vůbec ne za škarohlída, který kouká, kde a jak by ZUŠkám uškodil, spíše naopak. Je ale pravda, že vzděláváním na ZUŠ se nijak do hloubky nezaobírá a nemá ani zkušenost s docházením do ZUŠ u vlastních dětí. Na mou argumentaci o významu našich škol pro společnost (a že jsem se snažil *) se ale vyjádřil v souvislosti, která pro mne byla překvapující a musím přiznat i odzbrojující: „Víš, Jirko, to je všechno hezké, co mi tady povídáš, ale sám musíš uznat, že o českém národě nelze říci, že je nějak výrazně kulturnější než jiné národy, spíše naopak. Mohu to srovnávat vždy, když se po nějakém čase vracím ze,západu’. A zda ty vaše ZUŠky tady jsou už tolik desetiletí, tak se omlouvám, ale ta národní kultivace se vám tedy moc nedaří.“

Často mám pocit, že utvrzování o naší nepostradatelnosti pro kultivování společnosti probíhá (bohužel) často především mezi námi samotnými, řediteli škol. Někdy sice i mezi učiteli, ale ti většinou starost o dobrou pověst a existenci škol jako celku pociťují velmi vzdáleně, jako něco, o co se stejně stará „nějaká ta asociace“. Tam se ale na valných hromadách spíše plácáme po ramenou, co všechno se nám daří ovlivňovat, jaké celebrity s námi chtějí spolupracovat a jak jsme na tom všichni lépe než v okolních zemích. Jaký je ale opravdový obrázek ve vnímání české veřejnosti, o tom bohužel nevíme.

Jistě, každý rok „produkují“ ZUŠky množství spokojených absolventů, ale kdo se zabývá těmi počty nespokojených, kteří studium ukončí předčasně, a to ať z důvodů přehnaných ambicí školy, nebo nesmyslného posuzování jakési domnělé umělecké kvality? Školy v místě svého působení často významně spoluutvářejí kulturní život, ale kdo řeší, že žáci jsou mnohde doslova zneužíváni pro účely veřejných prezentací, které jsou předkládány jako „praxe v rámci studia“, a ve skutečnosti ZUŠky více fungují jako místní umělecké agentury než jako vzdělávací instituce? Je jistě dobré, že bez ohledu na demografické výkyvy zájem o vzdělávání na ZUŠ neopadá, ale kdo se zabývá těmi odmítnutými, kteří se na základě často podivné podoby talentové zkoušky do našich škol vůbec nedostanou? Proč o tom mluvím a jaké riziko mi z toho pro nás vyplývá? Že obrázek, který o nás vytváříme my sami, zdaleka nemusí odpovídat tomu, jak nás vidí ti, kterých se neptáme.

Vzpomínám si, jak obtížně jsem při setkání s tímto člověkem hledal argumentaci na jeho obecné „obvinění“, že úroveň „kulturnosti“ našeho národa se po skoro 30 letech od sametové revoluce výrazně nezlepšila a že ZUŠ v tom vlastně jedou také, protože (jak jsem mu sám tvrdil) kultivování společnosti je jeden z našich důležitých identifikačních rysů. Začal jsem o tom přemýšlet a uvědomil si, že slovo „kultura“ používám v obhajobě a spojení se ZUŠ často, ale bez opravdového, fundovaného a hlubokého promyšlení. Co je to vlastně ta kultura a jsou základní umělecké školy za celkovou kulturu národa opravdu spoluodpovědné?

Slovo „kultura“ vychází z latinského „to, co je potřeba pěstovat“. Lze ji vnímat v užším slova smyslu (jako speciální umělecké činnosti - hudba, literatura, divadlo, tanec), nebo ve smyslu určitých vzorců chování, kterými se daný národ řídí. Vzorců, které společenství uznává, respektuje, nadále pěstuje a předává dál. Potud je spojitost s podobou vzdělávání na ZUŠ jasná a nezpochybnitelná.

Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání, který definuje celkové pojetí a obsah činnosti těchto škol, v kapitole 1.2 uvádí, že jedním z principů je právě „udržování a rozvíjení kulturních tradic“. Dále je zde definováno, že „smyslem základního uměleckého vzdělávání je nejen poskytnutí základů uměleckého vzdělání v jednotlivých uměleckých oborech, ale především pěstování potřebných vlastností a žádoucích životních postojů žáků prostřednictvím vlastní tvorby a setkávání se s uměním“. Základní umělecké vzdělávání je tedy opravdu komplexně nastaveno, a to jak v rovině „užšího smyslu“, tak i v rovině širšího pojetí slova „kultura“.

Spojitost lze vysledovat i v původu významu slova „kultura“. Latinské „cultura“ bylo původně spojeno se zemědělstvím a pěstováním nejrůznějších plodin (dodnes jsou tato spojení používána, a to přesto, že vnímání významu slova „kultura“ se obecně značně posunulo - kultura obilovin, monokultura mladých smrků apod.). Ono poctivé „pěstování“, které není jednorázové nebo nahodilé, je právě pro umělecké vzdělávání na ZUŠ charakteristické. Plevel také roste a často velice rychle a úspěšně, ale o kulturní plodiny se lidé (učitelé - stát) musejí dlouhodobě starat a soustavně o ně pečovat.

Také RVP ZUV v kapitole 2.1 - Charakteristika základního uměleckého vzdělávání se uvádí: „Základní umělecké vzdělávání má podobu dlouhodobého, systematického a komplexního studia...“. Tedy žádný rychle rostoucí (a třeba i efektní) plevel, ale soustředěná a trpělivá kultivace. Často nepozorovatelná, obtížně odhalitelná a už vůbec neměřitelná počtem nejrůznějších koncertů a vystoupení, uchvacující svou profesionální úrovní, o výsledcích v soutěžích ani nemluvě. Jak řekla liška malému princi: „Správně vidíme jen srdcem, co je opravdu důležité, je očím neviditelné.“

Kvalitní škola může být i taková, která se od rána do večera nehoní za sebeprezentací na všemožných „kulturních“ akcích obce, nenosí každý rok ceny z krajských či ústředních kol a žáci přijatí na konzervatoře jsou zde výjimkou. Znovu opakuji, i takováto škola může být školou kvalitní! To proto, že vzdělávání zde není postaveno na pozorovatelných a do výročních zpráv zaznamenatelných rezultátech. Výsledkem vzdělávání je totiž „změněná lidská bytost“ a to je změna, jak by řekla liška, často očím neviditelná.

Vstříc takovému chápání kvality vzdělávání na ZUŠ jde i nová koncepce nastavení kontroly Českou školní inspekcí, která ve svém materiálu Kritéria hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání (modifikace pro ZUŠ) shrnuje do šesti oblastí vše nejdůležitější, podle čeho lze úroveň kvality školy posuzovat. O pořádání megakoncertů nebo počtech donesených cen zde není ani slovo, ale to je na samostatný článek někdy příště.

Zpět k otázce odpovědnosti základních uměleckých škol za podobu současné „kulturnosti“ českého národa. Nejzásadnější kapitola Rámcového vzdělávacího programu pro základní umělecké vzdělávání (kapitola č. 4) zmiňuje jednu z klíčových kompetencí - kompetenci kulturní: „žák je vnímavý k uměleckým a kulturním hodnotám a chápe je jako důležitou součást lidské existence...“. Smyslem a zároveň úkolem, který základní umělecké školy dostaly od státu, je tedy i kultivace osobnosti žáka směrem k větší ohleduplnosti, lidskosti, schopnosti vcítění se do druhých, respektu k tradici. Vše, co lze také v širším slova smyslu vztáhnout k sousloví „kultura národa“.

K takto širokému pojetí významu slova se přihlásil ve své době i Johann Wolfgang von Goethe, který jako první odhalil i ekologický rozměr tohoto pojmu, a to v době, kdy ekologické vnímání světa ještě nemělo kulturní rozměr, jaký ve vyspělých zemích dnes má. V jeho pojetí „kultury“ nesmí chybět „ni oblečení a zvyky jídelní, dějiny ani filosofie, umění ani věda, dětské hry a přísloví, hospodářství ani literatura, politika ani soukromí, ba ani poukaz na škody vznikající odlesněním hor“. Ono „udržování a rozvíjení kulturních tradic“, ke kterému nás vede RVP ZUV, je tedy možná o mnoho bohatší, než jak jej doposud na ZUŠ vnímáme a jak se nám otiskuje do ŠVP.

Definice kultury, která mne osobně nejvíce oslovuje, je ta, která poukazuje na důležitost vlastního přičinění. Jsme samozřejmě geneticky ovlivňováni tradicemi, ale náš přístup by neměl být pasivní a determinován tím, v jakém žijeme prostředí. Je třeba si přiznat, že ač chceme nebo ne, z určité části stále spadáme především do říše zvířecí. Vědecké výzkumy ostatně potvrzují, že určitá část našeho mozku je vlastně stále pozůstatkem z dob nepříliš vzdálených dinosaurům. To, že sami v sobě často cítíme mnoho nekulturního, někdy až barbarského, je v pořádku a netřeba se za to stydět. Důležité ale je, abychom s těmito pocity vedli neustálý souboj. Ne nadarmo se říká, že „bez vůle, se z vola nedostaneš“. Čím častější malá osobní vítězství každého z nás, tím pak kulturnější celý národ. Definice tedy zní -„Kultura je to všechno to, s čím se člověk nerodí“. Všechno to, co nevytvořil, ale musí se naučit, všechno to, co nezůstává samo o sobě, ale musí se udržovat a pěstovat a všechno to, co ho spojuje s ostatními (a možná i od ostatních odlišuje).

V prosinci roku 1997 přednesl prezident republiky Václav Havel ve Dvořákově síni Rudolfina slavný projev k oběma komorám Parlamentu České republiky. Mimo jiné zde hovořil o tom, co je to kultura a jak na tom, jako národ, jsme:

„O kultuře mluvím nakonec nikoli proto, že bych ji považoval za nadstavbové koření života, ale z důvodu právě opačného: považuji ji za věc vůbec ze všeho nejdůležitější, která si proto zasluhuje, aby byla zmíněna v samotném závěru mých poznámek. Nemám tu teď samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. To znamená o kultuře lidských vztahů, lidského soužití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím o kultuře veřejného a politického života, mluvím o naší obecné kulturnosti. Obávám se, že zde máme dluhy největší, a tudíž nejvíc práce před sebou. Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. Tuto nekulturnost v nejširším slova smyslu mají na svědomí asi opět oba soubory příčin neutěšeného stavu věcí obecných, o nichž jsem mluvil na začátku: je to typický projev postkomunistického stavu ducha a zároveň asi i důsledek malé péče, kterou jsme v posledních letech kultivaci tohoto stavu věnovali. Tedy znovu: není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.“

Nechám na vašem posouzení, zda jsme se od devadesátých let minulého století nějak výrazněji posunuli a zda otisk, který zanechávají základní umělecké školy v kultivování společnosti, je (s ohledem na nejhustší síť uměleckých škol na světě na počet obyvatel) skutečně výrazný. Já to neumím posoudit. Proto mne ten známý člověk tak zaskočil a v obhajobě ZUŠek jsem najednou nebyl argumentačně zrovna příliš pohotový. Také nevím, zda náhodou nežijeme ve vlastním obraze o naší výjimečnosti a užitečnosti pro společnost a zda pýcha na naši „výběrovost“ nám už trochu nezaslepuje realitu.

Jak vidno, v tomto novoročním přemýšlení žádné resumé na závěr nepřináším. Jen rozjímám nad tím, proč stále častěji kolem sebe potkávám lidi, kteří o nás, ZUŠkařích, hovoří jinak, než o nás mezi sebou hovoříme my (třeba na valných hromadách).