Našich báječných 70 let!

Už od počátku měla tato škola a její ředitel pan vysoké cíle. Prvních 150 žáků se začalo učit především na klavír a na housle, ale o pár let později již vznikl velmi úspěšný dětský sbor vedený právě Adolfem Voborským, který začal v 50. letech pracovat jako dramaturg v Československém rozhlase. O deset let později navštěvovalo Městský hudební ústav, jak byla škola pojmenována, již 232 dětí a vyučovalo zde 8 učitelů.

V roce 1951 byly tyto hudební ústavy zestátněny a přejmenovány na hudební školy. Přesně o deset let později došlo k další změně a vznikly lidové školy umění. Je s podivem, že vedle hlavního sídla školy v Modřanech se pan Benáčan rozhodl svými pobočkami expandovat na nebývale velké území. Vznikly pobočky v Černošicích, Kunraticích, Davli, Libčicích, Nebušicích, Radotíně, Řevnicích, Stodůlkách, Roztokách, Vraném, Zbraslavi a Jílovém (Praha a okolí západ).

Ukázalo se však, že není možné zvládnout po administrativní stránce tak velké území a počet poboček, a tak v roce 1963 dochází k rozdělení škol na tři oblasti. Modřanskou, vranskou a krčskou. Po roce 1968 se opět mění územní uspořádání školy a jejích poboček. Učí se sice na obvodu Prahy 4, ale na 19 dislokovaných pracovištích, mezi která patřily také Braník, Hodkovičky, Chodov, Krč, Novodvorská, Kunratice a Spořilov. A podmínky pro výuku nebyly nejlepší.

Když v roce 1985 přichází na školu Karel Karták, škola získává právní subjektivitu a v roce 1991 i nové jméno. Stávají se z nich základní umělecké školy. Získáním budovy v objektu bývalé mateřské školky v Botevově ulici opouští vedení školy administrativně a personálně komplikovanou cestu mnoha poboček, a zůstává tak pouze pobočka ve Frýbortové a v Braníku. Od 1. září 1998 do srpna 2007 působí ve funkci ředitele a v této době škola získává díky svému zřizovateli nádherný koncertní sál. V roce 2007 nastupuje na místo ředitele Petr Drešer.

Dnešní situace je pro umělecké školy možná o něco složitější, než tomu bylo dříve. Školám vznikla konkurence nejen v podobě všech možných elektronických médií, ale také nabídek ostatních vzdělávacích subjektů. Přesto jim žáci bez ohledu na demografickou křivku spíše přibývají. A není to ničím jiným než komunikací vynikajících umělců, interpretů či skvělých výtvarníků a tanečníků s mladými lidmi, jejichž rodiče pochopili, že výchova k umění prostřednictvím základních uměleckých škol, jako je tato, je v současnosti nenahraditelná.

Naše škola letos slaví a pan Adolf Voborský by měl jistě radost, kdyby viděl, jak se jeho dílo má i v této době čile k světu.