Malé ohlédnutí při velkém výročí

„Mám-li zavzpomínat na počátky formování ÚUR, musím se vrátit do posledních listopadových dnů r. 1989,“

„Učitelé těchto škol nejprve z Prahy a později z celé České republiky se sjeli do Lidové školy umění v Praze 1, Voršilské ulici, a ustanovili koordinační centrum OF učitelů LŠU ČSR. Byli prvními v učitelské veřejnosti, kteří vyjádřili své stanovisko k tehdejší politické situaci. Aniž by s jistotou věděli, jak se ona situace vyvine, vyjádřili své odhodlání k podpoře obrody společnosti a jasně formulovali své profesní požadavky. Svými rezolucemi zaplnili výkladní skříně obchodů ve svých městech a seznamovali s nimi veřejnost. Hned v lednu následujícího roku oslovili novou vládu, Parlament, Hrad a sdělovací prostředky. Díky jejich obětavé a neúnavné činnosti se podařilo LŠU znovu zařadit do školského zákona, ze kterého byly v r. 1979 vyňaty.

Na MŠMT byl obnoven odbor pro umělecké školství, který byl poslední předlistopadovou ministryní zrušen. V nové organizaci ČŠI byl zřízen útvar odborné umělecké inspekce a byla zřízena Umělecká rada ministra v čele s prof. Iljou Hurníkem. V březnu r. 1990 jsem na ministerstvo nastoupila s předsevzetím LŠU, jejich učitelům a žákům sloužit. První dva roky byly roky velkých nadějí a intenzivní práce na legislativě a vizi uměleckého školství na první desetiletí. Práce se dařila právě proto, že s velkým nasazením pracovaly umělecké rady v celé zemi a mohla jsem se s jistotou a důvěrou o jejich stanoviska vždy opřít. Musím na tomto místě ještě zmínit dvě skutečnosti. Na ministerstvu jsme měli obrovskou podporu v prvním náměstkovi ministra, prof. Liboru Pátém, a ve školském výboru parlamentu dva skvělé poslance: herce Vladimíra Čecha a p. Martina Přibáně.

Statut ÚUR ZUŠ ČR jako poradního sboru MŠMT přišel právě včas a měl pro další činnost našeho odboru zcela zásadní význam. Reorganizací úřadu se stal prvním náměstkem ministra ekonom, který uměleckému školství nepřál. Nastalo nové financování škol, vstup do právní subjektivity, nové zařazování škol do sítě, vznik soukromých škol a později opět vyřazování těch nejslabších ze slabých, což se neobešlo bez křiku v té době už jiných poslanců či jejich asistentů. Vzpomínám na absurdity, ke kterým docházelo a kdy zasahoval na místech nejvyšších zcela neohroženě a otevřeně předseda ÚUR Pravoslav Kohout.

Zcela zásadní roli měly umělecké rady při organizování soutěží. Na každém ústředním kole jsem se setkávala s velkou profesionalitou, obrovským nasazením a krásnou atmosférou. A tak na závěr mého vzpomínání chci velmi srdečně poděkovat všem svým milým bývalým kolegům v uměleckých radách za jejich obdivuhodnou práci a důvěru. Vzpomínám s úctou a přáním hodně zdraví, úspěchů v osobním i profesním životě. Moje služba pro tyto výjimečné osobnosti byla pro mne ctí.“

„Organizační struktura ÚUR vznikla koncem r. 1989 v rámci OF iniciativou mnoha osobností z řad tehdejších LŠU. Prvními zvolenými předsedy a motory dění byli kolegové Sekáč a Kučerová. Když pod jejich vedením se během dvou let postavení škol výrazně zlepšilo a upevnilo i legislativně, oba odešli věnovat se svým dalším odborným úkolům. Během r. 92 se však situace začala obracet v neprospěch zavedené a fungující sítě ZUŠ a nové nezkušené vedení ÚUR se sílícím destruktivním tlakům a snahám nebylo schopné ani ochotné bránit. Tehdy vznikaly kolem politiků a ministerstev první kořistnické skupiny, hledající přijatelnou záminku k vytěžení lukrativních komodit. U ZUŠ pak k tomu sloužily fráze o zbytečnosti uměleckého vzdělávání, jeho ekonomické ztrátovosti a vůbec společensky nepotřebné a nepřínosně drahé činnosti, kterou může nahradit jakákoliv volnočasová zábava. Uvažovalo se také o včlenění do základních škol, v jejichž třídách by se podobná činnost odehrávala odpoledne po povinné školní docházce.

V podtextu všech těchto snah byla samozřejmě touha získat pozemky, budovy a vybavení pro své cíle. Nesmyslnost a škodlivost navrhovaných změn a řešení se nikde veřejně nediskutovaly. Naopak, zmíněné skupiny chytře využívaly naivity, neznalosti a pasivity kohokoliv k šíření a podpoře svých záměrů, což se jim bohužel podařilo i ve vedení ÚUR. Tyto skupiny se silnou lobbistickou a politickou podporou rychle prosadily jmenování nového ústředního inspektora, který okamžitě zrušil odbornou inspekci a zahájil první kroky k likvidaci stávající sítě ZUŠ. Přes zděšení a nesouhlas většiny odborné veřejnosti se tyto praktiky nesetkaly se snahou o účinný odpor a naopak získávaly podporu ministerstva financí a školského výboru Parlamentu.

Od r. 1986 jsem učil na konzervatoři ve Finsku. V létě 1992 jsem tam práci přerušil, abych na žádost MŠMT přijel provést zadání,Analýza vysokého uměleckého školství a perspektivy jeho vývoje’. Tato externí práce a kontakt s předními osobnostmi uměleckého vzdělávání mi rychle umožnily detailní vhled do tehdejší situace, názorů a potřeb celého uměleckého školství. Destruktivní aktivity vůči nadějně počaté činnosti ZUŠ jsem pokládal za nepřípustné a de facto ohrožující základy naší kultury. Po splnění zadání jsem se do Finska proto již nevrátil a počátkem r. 1993 konkurzem získal místo ředitele ZUŠ. Za pár týdnů probíhalo zasedání krajských zástupců sekcí ÚUR, které mělo být zmanipulováno v rozhodnutí nepříznivá pro ZUŠ. Ministr prof. Piťha, jeho náměstek dr.Pátý a celý odbor 25 byli sice opačných názorů, politickou podporu však měli likvidátoři z řad ekonomů a zákonodárců. Přizvaní odpůrci ZUŠ si na zasedání byli jisti úspěchem a překvapeným delegátům sebevědomě přednášeli své plány a teze jako hotovou věc, navíc podpořenou předsedkyní ÚUR.

Před schvalováním jsem požádal o slovo a v jednotlivých bodech záměr rozebral a vyzval plénum k odporu. V rámci stanov jsem požádal o hlasování ohledně vyslovení nedůvěry předsedkyni ÚUR. To vzápětí proběhlo a bylo všemi delegáty vysloveno. Dalším navrženým hlasováním bylo rozhodnuto o volbě nového předsednictva, které během hodinové přestávky bylo krajskými sekcemi obnoveno. Tito mne pak k mému překvapení navrhli plénu jako nového republikového předsedu ÚUR ZUŠ. Odsouhlasena a publikována v tisku byla rezoluce ÚUR navrhující odvolání ústředního inspektora z důvodů odborné nekompetentnosti. Okamžitě jsme aktivovali všechny segmenty organizace i jednotlivé ZUŠky – jak písemně, tak prostřednictvím členů Umělecké rady. Tisku a veřejnosti byla počátkem března předána,Úvaha o vzdělání, kultuře a umění’, kterou podepsaly přední osobnosti české kultury. Následně se podařilo projednat statut ÚUR ZUŠ jako nezávislého odborného poradního orgánu MŠMT, což mj. znamenalo významný přístup k jednáním a návrhům o nás. Tím vším bylo zažehnáno bezprostřední ohrožení, ale odpůrci svou snahu nevzdali a vložili naději do projednávání novely školského zákona, jež se připravovala na rok 1994“.

„Pravoslav Kohout svolal jednání na školu ve Štefánikově ulici a pozval na ni i náměstka ministra RNDr. M. Bartoška a ústředního školního inspektora Mgr. P. Roupce. Bylo to nejbouřlivější jednání, které pamatuji. Stalo se totiž, že náměstek pro ekonomii zasáhl svévolně bez vědomí našeho odboru do legislativního materiálu a ten měl být v Parlamentu v dalších dnech schvalován. Samozřejmě že to bylo v neprospěch našich škol. Přiznávám, že jsem se o tom dozvěděla jaksi soukromě, ale na jednání UR jsem to zveřejnila. Na pana náměstka Bartoška se strhla smršť otázek, nevole, kritiky, zklamání a vzteku. Výsledkem nekonečné diskuse byl příslib, že pan náměstek se pokusí o nápravu přes poslaneckou iniciativu. Skutečně se mu to podařilo a hrozba v legislativě byla zažehnána.

Musím přiznat, že pan náměstek se ke mně choval i nadále džentlmensky, přestože moje vystoupení nesplňovalo kritéria loajálního úředníka, jak je krátce předtím nechal pro výstrahu v Učitelských novinách otisknout jeden z nových vedoucích pracovníků úřadu. Dodneška vidím před sebou pana Roupce, který pokradmu pozoroval pana Kohouta a z obavy, aby jímnebyl opakovaně kritizován, do diskuse raději nezasahoval. Hned druhý den se po ministerstvu v kuloárech o průběhu této akce šuškalo. Ostatní odbory nám mohly sílu ÚUR tiše závidět a jeden pracovník vedení se nechal slyšet, že v momentu, kdy členové ÚUR v zaplněném sálu povstali, se dalo už jen čekat, že hodlají zazpívat píseň Ktož sú boží bojovníci.“

„Počátkem roku 1994 byl bez naší účasti a vědomí připravován velmi nepříznivý návrh změn pro novelu školského zákona. Byli jsme však včas upozorněni a zahájili protiofenzívu. Nejprve proběhlo velmi dramatické, ale úspěšné setkání členů ÚUR a představitelů oněch utajovaných příprav. Poté jsme rozeslali petici, jejíž text prostřednictvím ZUŠek podepsalo přes 63 tisíc lidí. Tuto jsme pak v květnu spolu s věcnými připomínkami zpracovanými PaedDr. Roeselovou předali petičnímu výboru Parlamentu. Petici musel před schvalováním návrhu projednávat jeho školský výbor. Já s Janem Klausem jsme si vyjednali statut pozorovatelů a v kritických dnech jejich členy a předsedu mořili přesvědčováním o politicky smrtelné nepřízni desítek tisíc voličů, pokud projde špatné znění. Pánové naštěstí pochopili, a tak neprošlo. Pan předseda výboru k mému překvapení naopak zcela změnil názor a zasadil se o schválení téměř všech našich připomínek. Následným uzákoněním novely došlo k zásadní změně. Naše školy získaly patřičný respekt a přes všechny občasné další pokusy a komplikace nebyly již nikdy v takové míře existenčně ohroženy.“

„V rámci reformy územně správního řízení došlo k převedení ZUŠek z rezortního řízení na jednotlivé kraje. K,technickým’ jednáním a potřebnému partnerskému kontaktu nejen s jejich úředníky byla třeba organizace se statutem právního subjektu, což ÚUR není a nemůže být. Tím je škola, potažmo její představitel – ředitel. Krajský předseda ÚUR Mgr. Jaroslav Mencl proto zorganizoval vznik potřebné,druhé ruky’ k uchopení příslušné problematiky v podobě osvědčeného modelu již fungujících asociací a stal se prvním předsedou AZUŠ ČR. Pro uchopení celé šíře úkolů si tyto,dvě ruce’ rozdělily kompetence: ÚUR je volená rovnoprávnými odborníky jednotlivých oborů včetně ředitelů a ošetřuje oblast odborně pedagogickou (koncepce, soutěže, metodika, semináře, vzdělávací programy, příprava RVP a posléze i ŠVP atp.). AZUŠ je organizací právních subjektů – škol, a volená je výlučně z řad jejich statutárních zástupců – zřizovatelem jmenovaných ředitelů. Chrání a sleduje ekonomické, legislativní a existenční zájmy ZUŠ.

Sice chvíli trvalo, než všichni pochopili nutnost a užitečnost tohoto duálního systému, ale nyní obě organizace spolupracují skutečně jako dvě paže jednoho těla. Práci v základním uměleckém školství jsem věnoval mnohem více let, než jsem zpočátku předpokládal, ale udělal bych to znovu a možná lépe. V roce 2007 jsem si uvědomil běh času a rozhodl se svou činnost se všemi starostmi i radostmi postupně hodit na mladší kolegy. Od r. 2009 se snažím stihnout věci, na které mi tehdy čas nezbyl. Rád bych na závěr poznamenal, že péče o základní umělecké školství a kulturu vůbec je zvláště u nás a zvláště v dnešním světě běh s cenným břemenem po ne vždy bezpečné cestě, která nekončí za žádným obzorem – jedině případným,držkopádem’ z nepozornosti do střepů břemene. Vyžaduje odvahu, pozornost a dostatečné vyzbrojení. V širším a přeneseném slova smyslu i pro nás stále platí dvě moudré věty Edmunda Burkeho:,K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.’ –,Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.’ Přeložme si to všichni do češtiny současnosti.“