Leadership v ZUŠ

Vydáno:

Nejsou dnes skutečné elity nahrazeny pouhými celebritami? A kde skutečné elity hledat? Ve vládní, církevní či podnikatelské sféře?

Leadership v ZUŠ
Bc.
Jiří
Stárek
 
manažer projektu Pilot ZUŠ, ředitel ZUŠ Hostivař, Praha 10
Politolog James MacGregor Burns kdysi prohlásil, že leadership je v současnosti jedním z nejvíce pozorovaných a zároveň nejméně pochopených jevů na světě. Když jsem promýšlel hlubší kořeny příčiny vzniku tohoto nejvíce pozorovaného jevu, vždy mě myšlenky přivedly k uvažování o
prazákladní lidské potřebě něčemu nebo někomu věřit.
Víra, přestože nemusí mít mnoho společného s náboženstvím a už vůbec ne s církví, je chápána jako jistý
prostředek k uskutečňování cílů
právě nejrůznějších náboženství. Jak ale víra souvisí s leadershipem, tedy s výrazem, který nezaznívá od oltářů kostelů, ale je zmiňován především mezi vrcholnými manažery nadnárodních společností?
Myslím, že ze sociologického hlediska lze pochopit
vznik potřeby leadershipu
právě ve společensky uzavřených nadnárodních korporacích jako potřebu po
„vyplnění prázdného místa“
v jinak dobře fungující a prosperující komunitě.
Slavný představitel leadershipu Stephen R. Covey hovoří o vedení založeném na principech, které nejsou pouze nějakými návody správných návyků a postojů k efektivnímu řízení nebo vedení školy, ale jak sám říká:
„Vyplněním vyprázdněného místa, které je způsobeno krizí náboženství.”
V současnosti se aktuálně řeší téma finančního vyrovnání s církvemi, a to trochu nešťastně v době, kdy celá euroamerická civilizace prochází tzv. „finanční krizí“. Obecně lze říci, že i veřejná diskuze se trochu zplošťuje na dva póly návrhů řešení.
Jedni tvrdí, že při řešení krize je třeba „nalít“ do podniků více peněz, aby se
kolo růstů hrubých domácích produktů
opět roztočilo, a ti druzí naopak navrhují, aby se vše neproduktivní a ekonomicky nezdravé nechalo odumřít bez jakékoliv státní podpory. Málo jsou však slyšet komentáře, které jdou skutečně do hloubky.
Většina historiků, kteří se zabývají ekonomikou, upozorňují, že tyto „pravolevé“ návrhy na způsob řešení se v dobách krizí sice historicky pravidelně opakují, ale nikdy nepřinesly skutečné východisko. Masmédia nás mezi tím masírují prognózami poklesu růstu a předpovídáním celosvětové deprese.
V takových situacích, kdy mají lidé obavy z budoucnosti, se jejich postoje vyostřují, stávají se agresivnějšími a také cyničtějšími. Hledají někoho nebo něco, ke komu či k čemu se obrátit.
Smysluplnějším, než se zabývat tématy, jež nám vnucují sdělovací prostředky, by bylo věnovat čas práci na sobě. Naučit se žít s vědomím, že mantra nekonečného růstu HDP skončila a že
žádné řešení ekonomické krize neexistuje.
Jedná se jen o zcela přirozenou cyklickou změnu, se kterou je potřeba počítat a naučit se ji přijímat jako nezbytnost, která má v sociologii člověka svou, takřka přírodní zákonitost. Zkrátka začít
aplikovat leadership a měnit věci kolem sebe
tak, že změním sebe.
Máme dnes k takovému jednání a chování dostatek vzorů?
Nejsou skutečné elity nahrazeny pouhými celebritami?
Málokdo z nás má obzvláštní důvěru v tradiční lídry – z vládní, církevní či podnikatelské sféry (J. Bender, 2004).
Jsou tyto tři sféry pro hledání vzorů opravdu nepoužitelné a opotřebované?
O té první sféře Peter F. Drucker říká:
„Pokud vůbec existuje něco, co dvacáté století dokazuje, je to neplodnost politiky. I ten nejdogmatičtější zastánce historického determinismu by měl velké problémy, kdyby chtěl vysvětlit, v jakém smyslu byly společenské transformace dvacátého století důsledkem významných politických událostí či naopak, v jakém smyslu byly tyto politické události důsledkem společenských transformací.“
Je již obecné klišé upozorňovat v demokracii na zarážející úroveň schopností a věrohodnosti volených zástupců lidu.
Lze o
nepoužitelnosti a opotřebovanosti
hovořit i v prostředí církví a náboženství, tedy ve druhé sféře? Filosof Alan W. Watts psal již v šedesátých letech o krizi náboženství:
„Jedním z největších problémů je to, že si lidi jakožto živoucí organismy pleteme s jejich umělými a zmanipulovanými obrazy, s jejich odlišnými způsoby řeči, gest a krojů. Káže se a káže se proti bohatství a mocným tohoto světa. Jenže problémem bohatých a mocných není ani tak to, že jsou bezbožní a nemravní, jako spíš to, že už vůbec nejsou schopni se z čehokoli radovat nebo cítit.
Ta naše známá náboženství se vlastně neskládají z ničeho jiného než z řečí. Dokola a dokola se mluví o slovech a řeší se slovní zápletky, pokouší se definovat cosi, co je nevyslovitelné. Těžko byste v takovýchto užvaněných formách náboženství hledali úctu k tichu, meditaci beze slov nebo disciplínu, která by to, co je věčné, dokázala naplnit prožitkem, a ne jen nekonečnou diskuzí.
Je zajímavé, kolik lidí stále ještě zastává názor, že kromě naprosto mimořádných stavů tzv. Boží milosti je naprosto nemožné mít zkušenost Boha. Snad až po smrti, ale dřív ne. „Kosmického vědomí“ nebo mystické zkušenosti se děsí asi tak jako šílenství.
Jestliže náboženství je jen verbální a jeho opozice je verbální rovněž, jsou tedy ateisté právě tak mimo jako věřící. Všechno jsou to jen hry se slovy a za nimi: Velké nic.
Děsivou, avšak stále s opakující pravdou lidské historie je fakt, že se ještě nikdo lásce nenaučil kázáním. Přesto se káže dál. Teď už i na velkých fotbalových stadiónech a v přímých přenosech televize. Jestliže může být láska inspirována nějakou slovní symbolikou, pak snad skrze poezii, totiž skrze slova používaná jako hudba.
Opravdové náboženství nemá nic co dělat se slovy. Je beze slov. Je tiché jako nenucená, avšak fascinující soustředěnost na prazákladní energii, na fundamentální hudební vibraci světa, která je, jak by řekl sv. Tomáš Akvinský, tím, co lidé nazývají Bůh“.
V politických a církevních teritoriích se jak vidno vzory hledají jen těžko. Zbývá tedy sféra podnikatelská, a o té lze říci jen těžko, že je nepoužitelná nebo opotřebovaná.
Nepoužitelná a opotřebovaná podnikatelská sféra
je totiž z dlouhodobého pohledu antagonismem. Zcela logicky si tak lidé pro
nacházení vzorů
volí prostředí, které je stále ještě použitelné, které jim je nejblíže a ve kterém tráví nejvíce svého času – tedy ve společenství své školy, podniku, ve svém zaměstnání.
Zde pak vzniká potřeba nějakého hmatatelného a viditelného vzoru, potřeba leadershipu. Například
role ředitele školy
pak dostává zcela jiný rozměr a posouvá se z úrovně pouhého řízení na úroveň vedení.
Pojem leadership má tedy podle mého názoru hlubší důvody vzniku, než je jen další fáze ve vývoji managementu a způsobech řízení zaměřeného na výsledky a zisky. Důvodem jistě není ani rozmrzelost nejvyšších manažerů nadnárodních společností pociťující stavy neotřesitelné moci, zajištění a hledající další způsob seberealizace.
Peter F. Drucker napsal:
„Vůdcovská práce je samozřejmě důležitá. Bohužel je však něčím úplně jiným než tím, co se dnes pod tímto označením halasně propaguje. Je přízemní, neromantická a nudná. Její podstatou je výkonnost.“
V tom nelze s Drackerem polemizovat, ale v době, kdy jsou lidé připraveni o přirozené vzory a kdy elity byly nahrazeny celebritami, může aplikovaný leadership udělat i možná něco navíc než pouze podávat výkony – totiž
vyplnit prázdná místa.

Související dokumenty