Leadership... a soutěže

Vydáno:

Leadership (ne jako řízení, ale jako vedení) není sám o sobě cílem. Stejně jako pro úspěšného lídra nemůže být cílem zavedení leadershipu. V našem prostředí ZUŠ to lze připodobnit k tomu, že například výsledky žáků v uměleckých soutěžích jsou jistě chvályhodné, ale cílem vzdělávání na ZUŠ je úplně něco jiného.

Leadership... a soutěže
Bc.
Jiří
Stárek
 
ředitel ZUŠ Hostivař, předseda AZUŠ ČR Praha
Je třeba říci, že k samotnému uměleckému soutěžení nelze dát znaménko kladné, či záporné. Výsledky žáka v soutěži jsou zde pouhým prostředkem. Stejně tak vůdcovství samo o sobě není ani dobré ani nežádoucí. Vůdcovství je prostředkem. Zásadně důležitou otázkou proto je, jakému účelu má sloužit a co je skutečným cílem.
Soutěže jsou pro žáky skvělou příležitostí porovnat si své dovednosti a znalosti ve zvoleném oboru se svými vrstevníky. Jsou také výborným místem pro získávání interpretačních zkušeností. Ti, kteří se chtějí stát profesionály, mají možnost si ověřit své schopnosti pro budoucí profesi a pedagogům slouží soutěže jako příležitost k získání dalších odborných znalostí pro vlastní pedagogickou práci. S trochou nadsázky lze říci, že soutěže v uměleckém vzdělávání v zásadě
plní funkci jakéhosi odborného semináře „bez přednášejícího“.
Přesto, že v Rámcovém vzdělávacím programu pro ZUV jsou cíle tohoto typu vzdělávání konečně po dlouhé době transparentně nastaveny a klíčové kompetence definují, jakého žáka si stát od ZUŠ přeje, stále jsme trochu v zajetí určitého zvyku a kladné hodnocení školy je mnohde výhradně spojované s úspěchy žáků v soutěžích. Dalším „zvykem“ je i pojímání soutěžních výsledků jako určitého nástroje „public relations“ vedením škol, ač jde (nebo by mělo jít) především o nedílnou součást pedagogického procesu. Otázce, zda má v soutěži žák šanci uspět, by měla předcházet otázka, zda je skutečně účast tohoto žáka na soutěži pro jeho individuální osobnostní růst přínosem a posune ho blíže ke splnění klíčových kompetencí (viz RVP ZUV).
Je zajímavé, že ani zřizovatelé často tyto výsledky v soutěžení nepokládají za zcela relevantnípři posuzování kvality vzdělávání dané školy, ale i pro ně je „zvyk železná košile“. Funguje zde určité paradigma v uvažování a podle psychologických pravidel se jej nelze zbavit tak, že je „vyhozeno z okna, ale že je trpělivě vyprovázeno po schodech“. To nás na ZUŠ teprve čeká a nebude to jednoduchá věc. Hluboký myšlenkový přerod, že soutěžní výsledek nesmí nikdy zastínit samotný cíl vzdělávání, bude možná vyžadovat i jistou generační výměnu. Stále lze totiž pozorovat, jak místo hodnocení kvalitní pedagogické práce vedoucí k tomu opravdu podstatnému (tedy naplnění klíčových kompetencí žáka definovaných státem v RVP ZUV) se stále klade až přílišný důraz pouze na jeden z mnoha pedagogických nástrojů.
Problematika soutěžení v ZUŠ na první pohled s leadershipem zdánlivě nesouvisí. Pro většinu zúčastněných jsou soutěže trochu dlouhý a „nekonečný příběh“. Každý, kdo by se chtěl pustit do pečlivé analýzy významu, poslání a fungování soutěží, se brzy ocitne v poměrně nepřehledné spleti uvažování nad nejrůznějším sestavováním porot, kritérií vyhodnocování, stopování délky skladeb či porovnávání procenta počtu soutěžících s procentem oceněných apod. Čím déle se pak člověk pohybuje v tomto fenoménu uměleckého vzdělávání, tím více cítí, jak ho to pomalu pohlcuje až do úplné neschopnosti nějakého objektivního pohledu.
Zde aplikace leadershipu může pomoci.
Když trochu upravím známé rčení, tak „ryba vždy smrdí od ředitele“. Dokud se nezmění vnímání důležitosti výsledků na soutěžích
jako pouhého prostředku k naplnění skutečných cílů základního
uměleckého vzdělávání u samotných ředitelů škol, nelze očekávat, že si učitelé konečně oddechnou a začnou hlouběji uvažovat nad svojí úlohou pedagoga. Nad úlohou, kterou před ně nyní staví klíčové kompetencev Rámcovém vzdělávacím programu pro základní umělecké vzdělávání.
Prodejny knih jsou plné literatury o technikách chování, manipulace a metodách ovlivňování. Leadership je ovšem zcela něco jiného. To, co je pro definování pravého leadershipu nejpříznačnější, je požadavek, abychom před začátkem změny vžitých paradigmat druhých (např. vnímání významu a smyslu uměleckého soutěžení) nejprve zhodnotili a případně změnili paradigmata svoje vlastní.
U ředitelů to tedy znamená začít pracovat nejprve sám na sobě.
Požadavek na hledání vlastní
etiky charakteru
(slušnost, čestnost, důstojnost, poctivost, spravedlnost apod.) je často zaměňován za etiku osobnosti, tedy za úspěšnost v obratnosti nastavit a dodržovat jisté postoje a techniky chování. Jsou lidé, které možná obdivujeme pro jejich vystupování, ale ve skutečnosti mají pouze brilantně zvládnutou vnější formu a často je jejich „slušné“ chování více zastírací technika skutečných zájmů.
Používání těchto technik (např. metody ovlivňování, manipulativní komunikace) v mezilidských vztazích i při styku se spolupracovníky je účinné pouze z krátkodobého pohledu, protože jsou založeny na krátkém a vnějším dojmu. Jestliže se snažíme využít strategie ovlivňování a taktiky přinucení jiných k tomu, aby dělali to, co my pokládáme za správné, zatímco naše uvažování je chybné a náš charakter v podstatě vadný, poznamenaný dvojakostí či neupřímností,
nemůžeme být z dlouhodobého hlediska ve škole úspěšní.
Je mnoho nevkusností v oblasti uměleckého soutěžení, o kterých si pravidelně lidé z nejrůznějších koutů vyprávějí (a nejsou to bohužel pouze ředitelé a učitelé ZUŠ).
Soutěže za to ale nemohou!
Jako vzdělávací institut je to užitečný, potřebný a z motivačního hlediska mnohdy velmi prospěšný instrument ve vzdělávání. Je ovšem třeba nerezignovat a vymanit sebe (a poté i své učitele) z nepřehledné sítě neférových vlivů, animozit, ponoukání k „pragmatickému“ obsazování nejrůznějších porot apod.
V postavení ředitele školy „na pouhých šest let“ se může jevit snaha o dlouhodobou aplikaci leadershipu jako neracionální a nepříliš efektivní. I pokus o nápravu v chápání skutečného smyslu soutěžení na ZUŠ se jeví šestiletá perspektiva jako příliš krátká.
Leadership ale znamená vedle nastolení profesní spokojenosti především osobní pokrok
a ten určitě nekončí funkčním obdobím. Není proto ztráta času naučit se a třeba i na příkladu pojímání uměleckých soutěží rozlišovat, co je pouhý prostředek a co je skutečný cíl.

Související dokumenty