Konzervatoře v České republice

Vydáno:

Umělecké vzdělávání má v českých zemích dlouholetou tradici. Díky dnešní provázanosti, kdy na základní umělecké školy navazují konzervatoře, střední školy uměleckého směru a vysoké umělecké školy, může Česká republika podchycovat většinu umělecky nadaných jedinců v populaci. Přesto, že umělecká tvorba je jedním z nejznámějších produktů naší země a většina našich světově uznávaných umělců a dalších kvalitních profesionálů získala své základy právě díky provázanosti těchto škol, žádný ucelený a na sebe navazující systém uměleckého vzdělávání není doposud nastaven. Proto jsme společně, ve spolupráci se Stálou konferencí ředitelů a Asociací konzervatoří, otevřeli v tomto časopise prostor pro české konzervatoře. V nové rubrice se tak budete moci seznámit nejen s jednotlivými konzervatořemi v ČR, jejich specifiky a nabídkami, ale také s jejich ředitelskými a pedagogickými osobnostmi. Věříme, že se tak podaří zahájit dialog a vzájemné poznávání, které povede ke skutečně systémovému nastavení spolupráce českých škol s uměleckým zaměřením.Pražská konzervatoř patří k nejstarším školám tohoto typu v Evropě. Byla založena v r. 1808 a asi není třeba zmiňovat plejádu významných uměleckých osobností, které jsou od té doby se školou spojeny

Dnes má Pražská konzervatoř vlastní symfonický, smyčcový i barokní orchestr, řadu komorních souborů různého obsazení, činoherní a operní soubor a každoročně pořádá na 200 veřejných koncertů, 40 činoherních, muzikálových nebo operních představení.
Jaké jsou perspektivy a plány této významné vzdělávací instituce, jaké jsou možnosti spolupráce se ZUŠ a jaké to je řídit umělecky orientované pedagogy, kteří jsou většinou i výkonnými umělci? K rozhovoru jsme si přizvali současného ředitele Pražské konzervatoře – pana
Mgr. Petra Čecha
– a položili mu několik otázek:
Asi si ještě pamatujete, jaký to byl pocit, když jste poprvé vstupoval do ředitelny Pražské konzervatoře jako novopečený ředitel a procházel chodbou, kde jsou na stěnách zavěšeny obrazy hudebních velikánů Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Václava Holzknechta a dalších. Vzpomenete si ještě, co jste si tehdy pomyslel?
Tyto pocity se velmi vrývají do paměti a asi je člověk nikdy nezapomene – i z důvodu, že jsou neopakovatelné a stanou se vlastně jen jednou za život. Nešlo o samotnou místnost ředitelny, do které jsem pravidelně chodil jako zástupce ředitele Pavla Trojana. Ředitelnu i chodbu k ní – s obrazy hudebních velikánů a dřívějších ředitelů – jsem znal velmi důvěrně. Tehdy to však bylo úplně jiné. Hlavou mi běželo tolik myšlenek, tolik otázek... Na mnohé jsem si dokázal odpovědět, ale mnohé zůstaly nezodpovězené. Když jsem procházel chodbu s obrazy předchůdců, tu řadu jm