"Kavalendárium" začínající ředitelky

Českou republikou se žene „tsunami“ konkurzních řízení na místa ředitelů a ředitelek škol. Jsem jedním z mnoha účastníků konkurzu. Lidi bez manažerské praxe mnohdy překvapí, že ředitel potřebuje nejenom znalosti z řízení pedagogického procesu, ale především z ekonomiky, managementu, personalistiky, psychologie a vedení lidí.

Zároveň se očekává, že řídící pracovník má obsáhlé znalosti z oboru práva, bravurně se pohybuje v paragrafech zákonů, vyhlášek, nařízení vlády a orientuje se v tabulkách od svého zřizovatele. Vzhledem ke svým předchozím zkušenostem v roli statutární zástupkyně ředitelky vím, že jen nepatrnou část pracovní doby ředitele školy zabírá řešení pedagogických problémů. Daleko častěji než pedagogem je ředitel stavbyvedoucím, ekonomem, hygienikem, právníkem, politikem, diplomatem, personalistou, psychologem, úředníkem, písařem, soudcem a koučem.

Po úspěšně vykonaném konkurzu si po více jak 30 letech působení v jedné škole balím věci, třídím dokumenty, ukládám na disk, chystám vše na stěhování. Přemítám, zda nemalé zkušenosti z manažerské praxe a vědomosti z funkčního studia II. školského managementu budou dostatečnou oporou v mé nové práci. V hlavě se mi ale už rodí strategický plán, který mi určitě zaručí úspěšný start na novém působišti. Mít jasně definovanou strategii je jedna věc, že realizace je věc jiná, ještě netuším...

Prázdninový měsíc je znamením předstartovní horečky. Protože hlas lidu a „školní tamtamy“ vysílají echo rychlostí zvuku, přepadají mne různé hororové myšlenky.

První krůčky potvrzují mou intuici, kterou se řídím celý život – vše v životě se točí kolem předvídání následků. Každé důležité rozhodnutí má své závažné, mnohdy i závazné následky. Proto se ve fázi rozkoukávání snažím své nové kolegy vyburcovat k jasné a stručné odpovědi na dotaz: „Co tady funguje a co ne“? Jak naivně si myslím, že to vyřeší krátká anketní otázka. Právě kvůli ní si zadělávám na velký problém, protože kolik lidí – tolik různých názorů. Rozhodnu se tedy rychle udělat tlustou čáru za minulostí a zaměřuji se zcela na budoucnost.

Dle lékařské terminologie – i jediná „ucpávka“ důležité tepny může způsobit srdeční záchvat a smrt jinak zdravého jedince. Stejný princip ovšem může platit i v podnikání, kariéře, v osobním životě každého z nás. Vědoma si této medicínské poučky, každodenně odstraňuji překážky a dohledávám faktory ohrožující princip zdravého fungování svěřené organizace. Pro odhalování všech příznaků blížící se katastrofy (nemoci) pracuji každý den s maximálním vypětím. Není proto divu, že se brzo sama dostávám do spárů onemocnění všech vedoucích pracovníků – insomnie (nespavost). Čím více pracuji, tím více zjišťuji, kolik důležitých rozhodnutí jsem ještě neudělala. V pátek večer vyrážím k domovu s tím, co všechno zvládnu dohnat o víkendu. V neděli ale už vím, že nestačím vůbec nic.

Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí po nástupu do funkce je vybrat si ty správné lidi. Musí mít minimálně dvě přednosti. Za prvé dá se na ně spolehnout, že udělají zadanou práci dobře a včas. Za druhé musí dobře vycházet s ostatními kolegy a být týmovými hráči. Ve vedení školy začínáme pracovat ve třech. Chybí mi ale sekretářka, peníze a svírá mne limit nepedagogických pracovníků. Nechávám se ukolébat myšlenkou, že to nejhorší je již za mnou. Zanedlouho se má myšlenka poskládá jako domeček z karet. Můj nový zástupce, mladý šikovný kolega, který se také účastnil konkurzního řízení na post ředitele, mi po 5 týdnech ve funkci zkroušeně ohlásí, že to vzdává. Byl totiž přesvědčen, že naše práce je také patřičně ohodnocena manažerským platem.

Aby toho nebylo málo, hned druhý den ekonomka neunese tíhu narůstající administrativy (ve škole souběžně běží dva grantové projekty spolufinancované z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR) a skončí v pracovní neschopnosti. Na veškerou práci zabezpečující chod školy s počtem 1200 žáků zůstávám se svou zástupkyní sama. V té chvíli si vybavuji jediné, Paretovo pravidlo 80/20. V obecné rovině platí, že průměrně 80 % omezení nebo limitujících faktorů, které organizaci brání v dosahování jejích cílů, je vnitřních, ne vnějších.

Netuším, jak rychle si po letech nejenom vybavím teorie ze studia školského managementu, ale také si je ověřím na vlastní kůži. Hledám nejrůznější úsporná opatření, která by konečně stabilizovala mou finanční situaci a uklidnila tak celý pedagogický sbor, ve kterém cítím právem nahromaděné obavy.

Po dvou krutých měsících hledání cesty z tunelu snad konečně spěji k cíli. Abych ale moc „nezpychla“, druhý den obdržím poštovní zásilkou oficiální dopis od mého zřizovatele – oznámení o porušení rozpočtové kázně z důvodu porušení finančních toků vyplývajících z grantových podmínek, které se evidentně odehrály v době, když jsem na ředitelské židli ještě neseděla já, ale můj předchůdce. Řešit to ale musím já.

Vodovodní těsnění jedno ráno nevydrží tlak vody a ta ze zdí stříká na všechny strany. Nemám školníka, protože na něj nemám. Stavební firma, která má vyměňovat stará ztrouchnivělá okna ve dvorním traktu školy, se mi hlásí s termínem, který nelze odložit. Vedoucí stavební firmy přijímá nabídku toho, že budou pracovat ve dnech podzimních prázdnin, včetně víkendových dnů. Bohužel vzápětí zjišťuji, že nová okna se nevejdou do stávajících otvorů a v každé třídě se musí osekávat zdivo.

Další pohroma na sebe nedá dlouho čekat. Stavební práce se musí přerušit, protože někdo špatně zaměřil plynové topení, které je tedy nutné vypnout. Volám plynaře, ale nikdo už neřeší, kde budeme učit, když se vše za těch pár dnů nestihne?

Naivně se domnívám, že mi zřizovatel při mých objektivních potížích podá pomocnou ruku a prodlouží čas potřebný ke zvládnutí ekonomických tabulek, které se na mne hrnou. Chyba lávky! „Vše musíte, paní ředitelko, stihnout v řádném termínu“. Pomalu, ale jistě začínám propadat depresím a vzpomenu si na citaci:

Zima, sníh a mráz startuje problém s topnými tělesy v celé budově školy. Odborníci si u nás kvůli úniku plynu podávají dveře obden. Stále mne upokojují, že výbuch nehrozí, ale když každé ráno cítím plyn již při vstupu do budovy, není mi do smíchu. S Policií ČR řeším napadení malé žákyně skupinou neznámých pachatelů před budovou školy. Vzápětí je volám k vyšetření případu krádeže osobního počítače v budově školy. Asertivně se snažím řešit problém s babičkou, která hystericky křičí před ředitelnou, že se nedostatečně v zimních měsících starám o čekající veřejnost ve vestibulu školy, která se jí zdá nedostatečně vytopená. Zničehonic začne hořet elektrická zásuvka a bdělost mé uklízečky mne možná zachrání před vyhořením.

Ve svém krátkém funkčním období střídám již čtvrtou účetní. Každá odvede krátkodobou práci a uteče. Intenzivně hledám pomoc a poohlížím se již také po auditní firmě, která by snad jediná byla schopná rozklíčovat mou nesnadnou finanční pozici. Od nástupu do funkce uběhly 4 měsíce a já pořád nevím, zda jsem v hlubokém minusu nebo jestli můžu do školy koupit hoboj. Ve skupině stejně starých kolegů se snažím o jejich větší motivaci, od mladších pedagogů čerpám energii a jejich sebevědomí. Každý den se poctivě snažím spolupracovníkům ukázat, že se o ně zajímám. Pokaždé, když je nějaká vhodná příležitost, ptám se na jejich osobní názor a nezapomínám je chválit. Ze studia managementu si připomínám jednu důležitou poučku:

Všechny členy pedagogického sboru připravuji již několik měsíců na podstatnou změnu – pro zjednodušení komunikačních toků ve škole i mimo ni chci ve škole zavést nový počítačový informační systém. Nevím, zda ještě před svátky jsem schopná před nastoupeným pedagogickým sborem fabulovat dostatečně silně svou dynamičnost, abych přesvědčila lidi o její potřebě.

V pondělí v posledním týdnu v roce dostanu ráno zprávu o tom, že po akutním sečtení „má dáti-dal“ mi na mzdových prostředcích pro všechny zaměstnance chybí cca 250 000 Kč. V úterý se dozvím, že jsem svému zřizovateli neodevzdala do určeného termínu tabulkové zpracování ....už ani nevím čeho. Svolávám tedy na středu jednání u kulatého stolu s mnoha kompetentními odborníky z oblasti ekonomiky, abych intenzivně vyhledala pro svou prekérní situaci pomoc (víc hlav, víc rozumu!).

Ve čtvrtek je snad vše zažehnáno, ale v pátek mi paní, která má na starosti mzdy, doručí výpověď (nesedne si s mou novou paní účetní). Je to poslední „pomyslná kapka“, která přeteče přes okraj mé asertivity a naděje a já končím v slzách. Večer vítám veřejnost a rodiče žáků naší školy na slavnostním koncertě, kde s „pohodovým úsměvem na rtech“ vybízím všechny lidi k radosti z bližního svého, nastávajících dnů a doporučuji všem vychutnat si sváteční pohodu.

K domovu se plazím jako vycucaný citrón. V půlnoci otevřu předplacený časopis, který jsem neměla čas číst, a tam se dozvím: ženy právě pro svou schopnost umět si organizovat čas, děti a zvířata, soustředit se a zároveň skloubit práci, rodinu a kdovíco ještě, bývají velmi dobré manažerky... Proboha, co jsem ale já?

V noci nespím, doma se všude usadil prach, jídelní stůl je povýšen na pracovní (věčně na něm svítí počítač a roztahují se školní lejstra), můj milovaný pes chodí na procházky s pánečkem, nevyžehlené prádlo se schovává v koutě, o nákupy do domácnosti se stará manžel. Rodina musí pochopit, že mne zase čeká termín odevzdání celoroční uzávěrky, kterou si budu muset asi udělat sama?

Každý den stojím před zásadním rozhodnutím, které znamená skoncovat s věcmi, které nefungují. Jak poznám, že nefungují? Vzhledem k mému rodinnému zatížení (přes 33 let žiji v širokém i blízkém rodinném okruhu s lidmi zaměstnanými ve zdravotnictví) se odkoukaným způsobem snažím stanovit základní diagnózu. O čem jiném mí blízcí mluví dříve, než se zasedne ke společnému obědu? Postup je jasný: u pacienta je nejdříve potřeba zkontrolovat pulz, teplotu, krevní tlak, dechovou frekvenci.

Na základě toho odebírat vzorky a vyšetřit krev, moč, nařídit případné další odběry. Při systematickém podrobnějším vyšetření začít testovat srdce, plíce a různé další části těla, aby se získala představa o opotřebení organismu, případně o jeho stavu a celkové kondici. Pro účely mé základní analýzy to jsou zásadní postupy. Vylučovací metodou zažitou z medicínských postupů zraji k poznání, že nemoc by se mohla zhoršit, pokud budu čekat na pomoc „shůry“.

Informace o tom, kdo na trhu auditů má největší zkušenosti s rozpočtovými organizacemi, jsem si bohatě doplnila. Do školy zvu další kontrolu. „Dvakrát měř, jednou řež“! Tentokrát jsem překvapená její bleskurychlou činností. Na konci týdne přede mnou leží zpráva, která strukturovaně popisuje chyby. Další tah (vyšetření), abych nepohřbila školu (aby pacient neumřel), byl nasměrován k zjištění „bacilonosiče“ v pracovněprávních vztazích a všech činnostech, které tvoří obsahovou náplň práce ředitele školy. Připadám si jako akční hrdina, když si domlouvám termín osobní návštěvy bývalého člena České školní inspekce. Jen ať mi pěkně provětrá mou dosavadní práci. „Nikdo není dokonalý“!

Nejrůznější průzkumy ukazují, že nastolení životní rovnováhy je jedním z nejtěžších úkolů v životě každého z nás. Obvykle se soustřeďujeme na svou práci tolik, že nám nezůstane čas na udržování a rozvíjení dalších vztahů a oblíbených aktivit, kterých si nejvíce ceníme.

Každým dnem si racionálně uvědomuji, že bych si měla vyčlenit čas na jednu z nejdůležitějších složek obnovy sil. S. R. Cowey to nazývá výstižně – „naostřit pilu“.

Proto pokud si něco na přelomu školního roku slibuji, je, že si v nejbližších týdnech nezapomenu svůj denní čas rozdělit rovnocenně mezi práci a odpočinek tak, aby obnova mých fyzických i mentálních sil učinila můj život alespoň trochu víc harmonickým. A přeji si především jediné: Aby mne Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!