Hudební fyziologie a ergonomie v praxi

Závažným postižením je už i samotný fakt nutnosti ukončení či přerušení hudební kariéry ze zdravotních důvodů, protože přichází částečně vniveč dlouholetá příprava a investice do výchovy umělce. Těmto nepříjemnostem se dá předcházet, vyžaduje to však určité poznatky, úmysl, prozkoumání a začátek úpravy zažitých zvyklostí.

Hlavními příčinami bolestivých postižení pohybového aparátu hudebníků jsou nevhodná ergonomie hraní, nedostatečné posturální zajištění a Pojem "postura" znamená aktivní držení pohybových segmentů těla proti působení zevních sil. Je součástí jakékoli polohy (není synonymem pouze pro vzpřímený stoj či sed) a především každého pohybu. Základní posturální dovednosti se vyvíjejí v prvním roce života a je docela obtížné je měnit.

Pojem je v zásadě plánování optimální techniky hry a organizace práce v rámci možností daných mimo jiné typickým způsobem a délkou hry na příslušný hudební nástroj. je vědní obor zkoumající fyziologické parametry těchto hudebních činností a též soubor prakticky orientovaných postupů zacílených na zlepšení biologických (fyzických a psychických) podmínek pro zdravou hudební činnost. Hudební fyziologie tedy zkoumá, jak se na hudební nástroje hraje a co se na tom dá zlepšit z hlediska biologie člověka a zachování zdraví. S ní související (medicína pro hudebníky - Musikermedizin, musician's medicine / performing arts medicine) je již přímo lékařský obor zabývající se léčbou nemocí profesionálních hudebníků, jejich prevencí a podporou zdraví, přičemž významnou roli zde sehrává

Profesionální instrumentalista zvládá specifickou zátěž při hraní lépe než amatér, a to díky delšímu a kvalitnějšímu (zpravidla) výcviku, její působení je však delší. Pohybový systém hrajícího instrumentalisty se rozvíjí nerovnoměrně - jemná motorika prstů, rtů a jazyka více než hrubá motorika centrálněji uložených stabilizačních svalů. Správné výchozí nastavení tělesných segmentů je však funkcí hrubé (posturální) motoriky a také podmínkou normálního provedení pohybu v optimálně centrovaných kloubech a s přiměřeně rozloženým svalovým napětím.

Bolest, která nás upozorňuje, že něco není v pořádku, má svoje předstupně - pocity napětí, únavy, zatuhlosti, nepohodlí, brnění prstů, změny teploty a prokrvení pokožky, nutnost zvýšeného úsilí, ztráta herní pohody. Již těmto příznakům bychom měli věnovat zvýšenou pozornost, tedy přesně naopak, než se domnívá většina pedagogů a interpretů.

Orchestrální hráč a sólista sice cvičí obvykle víc než učitel ZUŠ, pedagog však má na starosti kromě sebe také své žáky, tedy i vytváření pohybových návyků svých žáků, zejména těch, co hodně cvičí. Proto by učitelé měli mít základní poznatky z kineziologie, což je nauka o pohybu a jeho řízení. Zkusme tedy ve stručnosti uvést základy hudební kineziologie a ergonomie v praxi.

na jejichž kvalitu je potřeba dbát. Postoj při hře vychází z optimálního držení těla ve stoje. Nejpodstatnější je rovnoměrné rozložení váhy na obě chodidla a vhodná obuv ponechávající volnost prstů nohou. Předmětem zájmu by se měla stát tzv. "trojbodová" opora o chodidla evokující napřímení páteře a prohloubené dýchání, vnímání dění v oblasti kotníků, chodidel a prstů, neutrální postavení v kolenních kloubech (nepropínat je vzad), minimální svalová aktivita nutná k udržení stoje, neutrální postavení pánve, páteře a hlavy, celková stabilita. Dynamický postoj u nástroje je zabezpečován rytmickým střídáním kontrakce a relaxace trupového a končetinového svalstva, čímž je zabezpečen žilní návrat krve především z dolních končetin. Při hře na hudební nástroj ve stoje preferuje hrající určitou šířku opěrné báze čili vzdálenost a symetrii chodidel. Širší opěrné bázi chodidel dávají přednost jedinci, kteří cítí posturální nejistotu. Kvalita stoje se může snižovat s kognitivní zátěží, například když se dítě kymácí na jedné noze při hře nové skladby z listu.

U houslistů a flétnistů se víc zatěžuje chodidlo končetiny na straně nástroje. Stoj kontrabasisty bývá vlivem velikosti nástroje pozměněn, hrbení se a asymetrické natočení se k nástroji zvyšují riziko bolesti. Hráči na trumpetu někdy ve stoje pokrčují nohy v kolenou a zaklánějí se, což by mělo zlepšovat opěrnou funkci bránice. Nejméně bývá stoj modifikován u zpěváků. Obecně lze říct, že hra na většinu hudebních nástrojů, zejména dechových, kde se hraje ve stoje se zvednutými horními končetinami držícími nástroj, vede k přetížení některých partií horní poloviny těla, často tzv. pomocných dechových svalů, čemuž je možné čelit zejména kvalitou stoje promítajícího se prostřednictvím opory o chodidla do fyziologického, bráničního dýchání.

Podrobné zkoumání stoje se může zdát z hlediska hudební praxe irelevantní, je však potřeba si uvědomit, že stoj bývá při hře ve stoje vždy trénován implicitně a že teprve pozorováním, studiem a nácvikem stoje si člověk uvědomuje složitost a důležitost této výchozí polohy mnoha hudebních aktivit. Jedna z průkopnic hudební fyziologie a fyzioterapie Susanne Klein-Vogelbach se domnívala a zdůrazňovala, že Pokud je někdo nucen při hraní sedět, měl by věnovat pozornost nácviku uvolnění svalů a korekci omezeného dýchání, vadného držení těla a snížené kvality hudebního tónu.

Pojďme se tedy na sed podívat blíže. Typickými znaky sedu jsou vzpřímené držení trupu a opěrná báze na sedacích kostech, v ideálním případě na jejich hrbolech s velmi nepatrným náklonem vpřed, případný pohyb trupu vůči dolním končetinám se děje v kyčelních kloubech. Biomechanicky optimální je sed s napřímenou páteří, s nevyhnutným minimem svalové práce pro udržení a je možné z něho lehce se postavit. Avšak i sebelepší poloha po čase unaví svaly, které ji udržují, a proto je potřeba polohu občas změnit. Sed je polohou příznivější pro výkony jemné motoriky, protože klade menší energetické nároky na svalovou práci, což ocení interpreti ve vyšším věku nebo seniorští studenti na Akademiích umění a kultury na ZUŠ.

Sed je kombinací vlastností podložky a držení těla. Jako správný sed na židli se obvykle doporučuje sed se vzpřímeným držením páteře s pravými úhly v kolenou, kyčlích a kotnících, s kontaktem celých chodidel s podložkou. Ergonomicky výhodná poloha sedu vyžaduje židli vhodné výšky, s nepatrným sklonem sedací plochy vpřed. Při sedu na přední části židle bez opory zad dbáme, aby nedocházelo ke zvýšenému napětí ve vzpřimovačích bederní páteře, které jsou v lordóze (prohnutí). Když se sedí na židli "obvyklým způsobem", dochází ke kyfotizaci (vyhrbení) bederní páteře, a to hlavně u lidí, kteří mají ve stoje zvýšenou lordózu ve stejné části páteře.

Členové orchestru se liší nejen svými návyky držení těla určujícími schopnost správně sedět, ale i vzrůstem. Hráči jsou vysocí i malí, s různými proporcemi trupu a končetin, židle však bývají zpravidla uniformní (občas s výjimkou kontrabasových a harfových židlí). Bohužel, někdy se používají židle s opačným sklonem (vzad), což vede buď k ochablému pasivnímu sezení s opřením zad, anebo k přetížení a bolestem v bedrech. Proto by si měli hráči upravit sedací plochy tak, aby měli kromě optimální výšky i správný sklon sedací plochy, k čemuž slouží podložky pod hýždě ve tvaru pravoúhlého trojbokého hranolu s přiměřenou výškou a malou pružností.

Důležitý je poznatek, že v sedu je vyšší zátěž na meziobratlové bederní ploténky než ve stoje. Ještě vyšší je zátěž u zvedání břemen, která narůstá s předklonem, vzdáleností předmětu od těžiště těla a hmotností. V kombinaci s rotačním pohybem, nesoustředěnosti, nervozitou a zdravotní indispozicí může docházet k úrazům - bolestivým výhřezům meziobratlové ploténky. Proto je potřeba věnovat zvýšenou pozornost zvedání a transportu hudebních nástrojů a jiných těžkých věcí. Větší podíl práce dolních končetin, silné a rovnoměrně vyvinuté svalstvo trupu chrání bederní páteř před poškozením.

Správné nastavení posturálního systému znamená automaticky objevení se zdravého dýchání. Kvalita sedu a stoje se může stále zlepšovat, pokud tomu věnujeme pozornost, vnímání a čas. V těchto pozicích je možné dále pracovat na dosažení žádoucího stupně uvolněnosti také pomocí psychologického působení na žáka. Zdánlivě statický charakter procesu učení se správnému stoji a sedu nestojí v protikladu s požadavkem obrovského bohatství pohybového repertoáru hrajícího hudebníka, ale naopak každý pohyb závisí od kvality postoje (posturálního nastavení). Postupy, které umělcům umožnily dosažení interpretační virtuozity, jsou také dobrým základem pro cvičení jógového typu kompenzující jednostrannou dlouhodobou asymetrickou zátěž a do určité míry také nedostatek rozmanité manuální práce a chůze. Dobře zvládnutá ergonomie chrání pohybový systém před poškozením, předčasným opotřebením a bolestí a zároveň zlepšuje techniku hudební interpretace a improvizace, je však jen jedním z faktorů příznivě ovlivňujících zdraví hudebníka. Důležité je mimo jiné být pozorný přítomnému dění a předcházet úrazům.