Velmi mě zaujal článek pana ředitele Lubora Bořka ze ZUŠ Police nad Metují, kde popisuje problematiku soutěží v základních uměleckých školách. Ráda bych se připojila k tématu a podívala se na soutěže v ZUŠ z dalšího úhlu, než je pohled „klasického dramatu“.
Hrát si, nebo soutěžit?
Milada
Ditrichová
učitelka bicích nástrojů, ZUŠ A. Voborského, Praha 4, Modřany
Napadá mě mnoho otázek, které by mohly vést k další rozpravě a posouvání hranic v diskuzi o „soutě-živosti“. Ne, není to překlep, je to snaha o „o-živení“ diskuze na téma, které stále hodně rezonuje v našich školách. Po všech svých zkušenostech z různých soutěží bicích nástrojů nebo jako členky porot dalších hudebních oborů preferuji místo soutěží přehlídky, festivaly nebo „workshopy“. Pro děti je jistě inspirativní se navzájem potkávat, komunikovat, vidět se, poznávat nová prostředí a naslouchat si. Děti nebo lépe řečeno mladí muzikanti by tak mohli hrát spolu a ne proti sobě. Hudba by pak lidi skutečně spojovala, což při soutěžích ne vždy platí.
Současný svět je postaven na vzájemné konkurenci a soutěživosti. V některých oborech je to zatím i jediná možnost, jak si vybírat a volit, ale v umění? Je možné měřit hudbu stopkami? Dokáže být jakákoliv porota stoprocentně objektivní? Na jedné soutěži jsem slyšela názor: „... aspoň děti poznají stresové situace, a připraví se tak na život“. Je toto opravdu smyslem a pravou úlohou ve vzdělávání v umění? Jenom se postavit na podium před čekající publikum je napínavý a silný zážitek. Když k tomu všemu ještě přidáme to nezdravé soupeření s ostatními, není vážně o co stát.
Další názor, který často zaznívá: „... aby byly soutěže spravedlivé, mohly by děti hrát za plentou...“. A to pěkné, co na soutěžích vedle výkonu můžeme vidět, tedy dětský úsměv, radost a muzikantské nadšení, zahalíme plentou? Nebo si ono soutěžení vymýšlíme my dospělí pro sebe, abychom si sami sobě něco dokázali?
Děti nás napodobují, jsme pro ně vzorem, přejímají naše názory. Co v nich ale probouzíme? Jaké vlastnosti opravdu podporujeme? Je to naslouchání druhým, radost ze spojení, z úspěšného provedení díla spolužákem, společné muzicírování nebo strach, lítost, závist, nedůvěra a podezíravost? Stále více učitelů pochybuje o tom, že soutěžení dětí v oblasti umění je nastaveno správně a je spravedlivé.
Každý vnímá hudbu z jiného úhlu pohledu. Pět lidí nemůže doopravdy „spravedlivě“ rozhodnout o výkonu a provedení dílka mladého muzikanta. Co se pak děje „uvnitř“ takového dítěte? Jak se na základě těchto zkušeností formuje jeho vnímání světa dospělých, kam se pomalu a jistě přesouvá? Taková přehlídka bez počítání bodů (pokud se dá vůbec hudba bodovat) a místo neosobního vyhlašování výsledků jen inspirativní setkání s profesionály s následnou debatou o provedených dílech, o vlastních názorech, pocitech, radách a doporučeních...
Nechme dětem (ale i nám učitelům) prostor k zamyšlení, tříbení názorů a pocitů. O to jde v uměleckém vzdělávání především.