Hodnocení metodika poroty ústředního kola 12. Národní přehlídky výtvarného oboru ZUŠ ČR - "Oči dokořán 2014"

Ústřední kolo Národní přehlídky výtvarných oborů základních uměleckých škol České republiky, jejíž 12. ročník probíhal ve dnech 27. 9. - 3. 10. 2014 v prostorách šternberského kláštera, je akcí výjimečnou, a to z několika hledisek jejího možného posouzení. S vědomím trienálního cyklu pořádání akce se jednoduchou matematikou dobereme k faktu, že tato přehlídka má již více než tři dekády dlouhou tradici. Doba existence přehlídky není samozřejmě sama o sobě dokladem jejích kvalit, ale může svým způsobem dokládat její potřebu v rámci institucionalizované zájmové formy výtvarné výchovy v systému základních uměleckých škol.

Přehlídku nelze považovat za soutěž nebo klání mezi jednotlivými kraji, školami, či dokonce učiteli. Je nutné ji vnímat jako výjimečné celorepublikové kolegium sdružující výtvarné pedagogy napříč regiony, generacemi či preferencí toho či onoho proudu výtvarné výchovy. Právě takové inspirativní setkávání nad výtvarnou výchovou a společné, často nevědomě přijímané rozšiřování vlastních obzorů je nesmírně cenným aspektem přehlídky jako takové.

Dobře propracovaný a organizačně značně náročný systém postupových kol nominující vybrané artefakty či jejich cykly v nejrůznějších podobách a formách do velké míry zaručuje, že ve finálním „šternberském kole“ se na jednom místě shromáždí výtvarné kolekce dobrých kvalit. Z nich je poté vytvořena a sestavena mimořádně rozsáhlá expozice prezentující působivý průřez zpracovávaných tematických celků a námětů, stejně jako aplikovaných forem výuky a užitých médií.

Ačkoliv není předmětem této zprávy hodnotit význam přehlídky jako takové, považuji za nutné jej připomenout nejen samotným výtvarným pedagogům - odborné veřejnosti, ale zejména orgánům zodpovědným za podporu školských akcí, neboť svým významem tato přehlídka značně přesahuje hranice naší republiky. Bez zdánlivého patosu je ji nutné považovat za rodinné stříbro českého školství. Její existence a samozřejmě její další rozvoj v součinnosti s rozvojem oboru by měl být jednou z priorit na všech zúčastněných stranách.

Večerní závěrečný program, realizovaný formou konferenčního setkání nazvaného „Učitelé sobě“, naprosto vystihuje charakter celé akce. Celonárodní přehlídku spoluorganizují učitelé pro učitele s cílem podílet se na všeobecné oborové erudici a rozvíjet (nejen) výtvarně pedagogické kvality svých kolegů. Rámcové hodnoty a kvality přehlídky není nutné dokládat dalším zamyšlením nad nutností udržet existenci této mimořádné akce v prostředí českého vzdělávacího systému.

Další rovinou, která se po uskutečnění letošního cyklu otevírá, je otázka jejího dalšího vývoje. Kritickým okem nestranného pozorovatele musím zmínit určité aspekty, které není možné shledávat jako plně uspokojivé. Forma přehlídky sice, jak již bylo řečeno, reprezentuje výsledky dobře odvedené práce učitelů a žáku ZUŠ, ale v plné míře nereprezentuje možnosti oboru výtvarná výchova v širším kontextu jeho náplně.

Limity jsou nastaveny zejména v organizaci přehlídky samotné. Kvantitativně dominující projekty následované výtvarnými řadami, jen spoře doplněné záznamem výtvarných akcí a animovaným filmem, naprosto upozaďují hodnotu jednotlivého autentického artefaktu žákovské či studentské produkce. Závěrečná prezentace, byť kvalitní, pak působí dojmem tradicionalisticky až anachronicky pojaté ukázky metodiky výtvarné výchovy vlastní zejména devadesátým letům minulého století.

Jistě stojí za zvážení, či řešit strukturu, respektive jednotlivé kategorie přehlídky, jiným způsobem. Takovým, který by poskytoval podstatně více možností i těm pedagogům, kteří se orientují spíše na současný diskurz oboru. V tomto ohledu by jistě pomohla například větší angažovanost zástupců akademických pracovišť, na jejichž půdách se vzdělávají budoucí výtvarní pedagogové. Domnívám se, že by bližší kontakt kateder výtvarné výchovy (kultury) s organizacemi v blízkých krajích byl prospěšný na obou stranách. Přehlídce by zaručil jistě větší kontakt s vývojem výtvarné výchovy v akademické sféře a pedagogickým fakultám, respektive oboru v akademickém prostředí, zase užší kontakt s realitou a odbornou veřejností ve sféře základního školství.

Spolupráce vysokoškolských pracovišť s krajskými organizacemi a participace jejich zaměstnanců na celonárodní přehlídce by měla být stavovskou povinností, která by napomohla důležité koncepční integritě výtvarné výchovy, zásadně nutné k obhajobě tohoto oboru, dnes ohrožovaného efemérními ekonomickými zájmy celé společnosti.

I v případě jiné strukturace přehlídky by však pravděpodobně nebyla vyřešena problematika hodnocení zaslaných artefaktů. Ta bude vždy, vzhledem k povaze našeho oboru, subjektivní a pro mnohé nezúčastněné neobjektivní. Hodnocení porotou složenou z tzv. krajánků, tedy zástupců jednotlivých krajů, předsedy komise a metodika komise probíhalo zcela standardním způsobem dle osvědčených, ale předem neformulovaných kritérií. Zásadními hodnotícími parametry byly autenticita předložených prací společně s kreativním uchopením tematiky a přiléhavostí použitého média. V případě hodnocení kraje, který zastupuje jeden z členů komise, automaticky se tento zdržuje hlasování. Podle mého názoru se jedná o velmi sympatickou a korektní metodu. Objektivita je do určité míry zaručena také velkým počtem porotců. Domnívám se, že v letošním roce byla porota složena z profesionálních pedagogů, kteří byli schopni formulovat své názory a obhájit či vyvrátit názor ostatních.

U řady porotců byla jejich kompetentnost doložena i mimořádně kvalitními projekty, které sami předložili k posouzení. Některé z těchto prací, vzniklé pod jejich pedagogickým vedením, patřily k tomu nejlepšímu, co bylo v tomto ročníku přehlídky k vidění. I přes výše nastíněné kvality odborné komise a v rámci možností objektivního hodnocení byla občas upřednostňována například systémovost předloženého projektu na úkor jeho hodnot z pohledu výchovně-vzdělávacích cílů. To si ale komise plně uvědomovala a byla schopna od formálních náležitostí dominujících projektů abstrahovat.

Právě primární smysl výchovně-vzdělávacích cílů byl leckde upozaděn již v procesu výuky a to bylo patrné i z prací, které postoupily z krajských kol. Dokládá to určitý posun od pozice žáka do pozice klienta, který si sám přeje pracovat v mantinelech vedoucích k výsledkům, které si sám stanoví. Výtvarní pedagogové by i přes tuto situaci neměli zapomínat na dodržování cílů stanovených oborem a definovaných kurikulárními dokumenty. Při vědomí toho, že vybrané práce jsou konsenzem převažujícího názoru celé poroty, se nedomnívám, že na šternberské výstavě jsou prezentovány pouze excelentní výsledky ZUŠ, ale že celá výstava je dokladem intenzivních tvůrčích procesů, realizovaných učiteli a jejich žáky v průběhu posledních tří let.

Z jednotlivých krajů svou kvalitou vyčnívaly například projekty z jihočeského regionu, jako například (Ivana Blažková), (Dita Průchová), (Jana Holcová), které měly nejen jasnou koncepci, ale zejména patřily k přirozeným a v dobrém slova smyslu pokorným výkonům ctícím základní pravidla výtvarně pedagogického působení.

Obdobně hodnotné práce byly prezentovány Olomouckým krajem. Za ten bych zmínil např. projekty (Světlana Lašáková), (Anna Ševčíková), Cyklisté (Petr Stodůlka), a (Zdeněk Moupic). Neméně zajímavý byl také „časosběr“ (Helena Lisá). Nejen v rámci zmíněného kraje musím ocenit četné zastoupení výtvarného studia skutečnosti a autentické projevy reagující na předmětný svět.

Z kraje pardubického je nutné upozornit na citlivý projekt formující a upozorňující na místo, ve kterém žijeme, s názvem (kolektiv učitelů). „Pražskou sekci“ reprezentovaly se ctí například mimořádně působivé, stylově čisté a koncepční práce žáků a studentů pod vedením Heleny Horálkové, dále mimo jiné projekty a (Eva Hašková) či výsledky učitele zaměřujícího se na přípravy žáků k dalšímu výtvarnému studiu (Josef Sejk).

Za kraj Královéhradecký bych nechtěl opomenout mimořádný cyklus (Zdislava Holomíčková), (Dita Prouzová) či rozsáhlý projekt (Lukáš Jícha, Jana Matoušková).

Středočeský kraj byl reprezentován například esteticky hodnotným souborem (Ivana Erbenová) a kvalitním cyklem jednotlivostí.

Z kraje Zlínského svou kvalitou a výrazem vyčníval kupříkladu (Jana Jakóbková) či nádherné jednotlivé práce zátiší (Renata Ambrůzová).

Karlovarský kraj předkládal poměrně rozsáhlé projekty spojené s akcí, které bylo možné z organizačních důvodů jen těžko prezentovat jako celek. Za mnohé zástupce kraje lze zmínit například komornější, ale neméně zajímavou práci (Jana Lieblová).

Jihomoravský kraj byl prezentován také rozsáhlými projekty, zkoumajícími nejen možnosti tematických celků a dílčích námětů, ale také jednotlivých médií (Miroslava Brázdová). K dalším výrazným počinům musím zařadit také (Dagmar Pucharová).

Není v možnostech ani ambicích této stručné zprávy zmínit všechny práce, které svými kvalitami dobře reprezentují základní umělecké školy všech regionů či představují pro výtvarnou výchovu významný inovátorský počin. Je však možné s jistotou konstatovat, že přehlídka patří se vším všudy k akcím smysluplným, cenným a v daném rozsahu, bohužel, ojedinělým.

Závěrem musím poděkovat všem organizátorům a aktivním pedagogům za přípravu a průběh této mimořádně rozsáhlé akce, která je již tolik let nedílnou a nepostradatelnou součástí výjimečného základního uměleckého školství ČR.