Hledání kompromisu mezi krutostí a laskavostí

Během posledního čtvrtstoletí získával více přívrženců občas pohled přísnější, jindy zase měli navrch liberálové. Abych byl konkrétnější: bývalý předseda ÚUR Pravoslav Kohout kdysi v časopise Talent publikoval úvodník s názvem „Soutěž je krutá nebo není (soutěží)“. Mezi kantory koluje i výrok Ivana Klánského o nezbytnosti „projít peklem soutěží“. Jejich oponenti si naopak přáli, aby se soutěže přiblížily festivalovému, tedy přátelskému pojetí, které známe ze zahraničí. Proto se začal užívat měkčí termín „soutěžní přehlídka“ a zapustilo kořeny tzv. pásmové hodnocení, které těm méně úspěšným souborům či skladatelům nedává tak okatě najevo, aby příště zůstali doma.

Dnešní podoba Organizačního řádu soutěží žáků ZUŠ mezi těmito extrémy našla potřebný kompromis - tu či onu podobu a způsob hodnocení si určí samotná sekce, nikoli ředitel pořádající školy, předseda poroty či ministerský úředník.

Byl jsem u toho, když se téma soutěží přetřásalo hned na prvním jednání nově vzniklého občanského fóra učitelů lidových škol umění v Praze na Voršilské. Kolegové ze Slovenska (tehdy bylo ještě Československo) celý zaběhlý systém odmítli s tím, že nekoresponduje s potřebami dětí, že je kazí. Během doby si pak vytvořili svůj vlastní systém v podobě různých bienále nebo každoročních akcí, které většinou nepočítají s předcházejícími výběrovými koly a navíc lákají výraznou mezinárodní účastí. Slovenské ministerstvo školství soutěže nepořádá, ale částečně je dotuje.

V Česku jsme hledali méně revoluční cestu - vymínili jsme si, že podobu soutěží bude napříště určovat Ústřední umělecká rada jako poradní sbor MŠMT. Tomu jsme ponechali vyhlašovatelskou roli a uvěřili slibům, že bude soutěž kompletně dotovat (jak to nakonec s financemi dopadlo, všichni víme). Ale tenkrát bylo hlavní snahou nově vzniklé umělecké rady, aby si soutěže udržely motivační, metodickou a inspirativní roli, která by se jinak v celostátním měřítku hledala obtížně.

Laskavější pohled se podařilo prosadit zejména sekcím nehudebním. Výtvarné, taneční a literárně-dramatické poroty nebodují, neudělují ceny ve smyslu první až poslední, ale pravidelně připravují rozborové semináře. Muzikanti se postupem času vrátili k povinným postupovým kolům, k hodnocení pomocí bodování a výjimečně zdvojovaným cenám, tedy k systému, který je zakořeněný v profesionálních hudebních kruzích. Vozit ceny ze soutěží zůstalo v očích některých kolegů jakoby tím nejdůležitějším.

Po těch letech se ale musím znovu ptát: odpovídá to opravdu dnešní realitě a potřebám našich žáků? Zájem o další studium hudebního nástroje spíše slábne a podle slov významných pedagogických osobností klesá i celková hudebnost a umělecká citlivost populace. I vítězům soutěží ZUŠ, chtějí-li následně hudbu studovat, občas chybí potřebná dávka kreativity, když byli zvyklí „drtit“ hlavně soutěžní programy.

Nedávno vyjádřila nespokojenost se soutěžemi Rada Asociace ZUŠ. K mému překvapení však v dopise předsedovi Ústřední umělecké rady neřeší to podstatné, ale jen administrativní záležitosti. Navrhuje návrat k určování věkových kategorií podle školního roku a povinné zveřejňování bodů všech členů porot ve všech kolech. Výraz nedůvěry k porotcům z mého pohledu opět nahrává oné „krutosti“. K nezveřejňování bodů se přece přistupuje nikoli proto, aby se s nimi mohlo „čachrovat“, ale abychom chránili děti, kterým se výkon nepodařil, nebrali jim motivaci a nepohřbívali jejich vztah k hudbě. Sám jsem si vyzkoušel, jaká je atmosféra v porotě a jak se cítí její člen, který počítá s tím, že jeho bodování bude někdo bedlivě studovat, sám jsem byl občas nespokojený se zbytečnou přísností porotců jako pedagog, sám jsem se setkal s arogancí a nesolidností některých významných hudebníků v porotách, když jsem byl v roli tajemníka. Avšak těch vstřícných a empatických osobností bylo vždycky více a s láskou na ně vzpomínám.

Dnes už vím, že ideální interpretační soutěže prostě neexistují, proto žákům raději nabízím účast na nesoutěžních festivalech, kde si každý účastník zahraje jen pro radost a může si být jistý, že v sále není nikdo, kdo by mu nepřál úspěch, a zároveň, že se nemusí stydět, když udělá chybu. Evropským trendem v hudebním vzdělávání je spíše kooperace než konfrontace, jak dokládá např. převzatý tvořivý projekt „Slyšet jinak“ nebo edukační programy symfonických orchestrů. A přestože se pár mých žáků občas rozhodne do některých soutěží zapojit, jejich výsledky z hlediska evaluace vůbec nepřeceňuji. Pro jejich další růst, když nesměřují ke studiu na konzervatoři, nejsou až tak nezbytné.

A tak si ze svého pamětnického pohledu dovolím členům Rady AZUŠ, kteří volají po diskusi nad administrativními změnami v soutěžích, nabídnout k zamyšlení několik námětů k bodování v porotě:

Soutěže žáků ZUŠ mají v tuto chvíli nastavené mantinely a záleží na jednotlivých sekcích, jakou strategii hodnocení do soutěžních podmínek zakotví, tedy včetně zveřejnění bodů, použití pásem, případně jen určení postupujících do dalšího kola bez dalšího určování pořadí atd. Tato flexibilita je důležitá a neměli bychom ji likvidovat z osobních či jiných důvodů. A společně diskutovat bychom měli především o tom, jak zvýšit atraktivitu soutěží pro samotné žáky (ne jen pro jejich učitele a ředitele škol), případně o tom, jak se lépe mediálně prezentovat.