Ředitelé pražských základních uměleckých škol si v minulém školním roce schválili vlastní Etický kodex. Jde o první a v současnosti zřejmě ojedinělý počin v prostředí ředitelů uměleckých škol a možná ředitelů českých škol vůbec.
Etický
kodex
ředitelů pražských ZUŠ (v období rozpadu uranu)Bc.
Jiří
Stárek
ředitel ZUŠ Hostivař, předseda AZUŠ ČR HMP
V západních zemích je vytváření etických kodexů velmi běžnou a především oblíbenou metodou, jak zvýšit prestiž dané firmy či organizace. Oblíbenou proto, že se vytvářejí tzv. „zespoda“ a nejedná se tak o další zákonné normy, za jejichž nedodržování přicházejí i zákonné sankce. Jsou to v zásadě soupisy pravidel chování a jednání, které dané společenství pokládá za mravné, bez ohledu na to, zda to požaduje či se o tom zmiňuje zákon, vyhláška či jiné nařízení.
Nejčastěji je postih za jejich nedodržení v rovině etické (ostatní členové společenství takové jednání pouze odsoudí jako „neslušné“). Z pohledu managementu to ale vede k posílení vážnosti, respektu firmy směrem k veřejnosti, zlepšuje kvalitu poskytovaných služeb a především má
pozitivní „seberegulační“ účinky směrem dovnitř organizace.
V českém prostředí se etické kodexy objevují postupně, a to zejména importací zahraničních firem, nebo jsou inspirovány podněty mezinárodních organizací (např. na 4. Evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků byla přijata rezoluce, že kodexy chování mají být „dobrovolně přijaty a dobrovolně uplatňovány“ a „výkon novinářského povolání je založen zejména na základním právu na svobodu projevu, zaručenou článkem č. 10 Evropské konvence o lidských právech.“ Syndikát novinářů České republiky tak následně vypracoval Etický kodex novináře a vyzval všechny české novináře k jeho dobrovolnému dodržování).
S vlastním etickým kodexem se můžeme setkat jak ve velkých veřejnoprávních institucích (Česká televize), tak jej lze nalézt i v některých sborovnách, jako etický kodex pedagogů konkrétní školy (např. ZŠ Londýnská). Potřebnost něčeho, jako je etický kodex, lze však (i když poskrovnu) vypozorovat v textech některých školních řádů.
Může mít v českém prostředí vytváření etických kodexů podobně blahodárný účinek na společnost, jaký lze pozorovat v zemích na západ od nás?
Odpověď na tuto trochu nadčasovou otázku je až bolestně současná a aktuální. Např. Britové nemají žádnou psanou ústavu. Vše mají postaveno na tzv. „ústavních zvyklostech“, které se dobrovolně rozhodli dodržovat (u nás jsou současným prezidentem pokládány za „idiotské“).
Zvyklosti a nepsaná pravidla jsou ale důležitým dílkem v mozaice nastavení demokratické společnosti
a podstatným způsobem doplňují psané právo.Právník, historik a politolog doc. JUDr. Petr Pithart k tomu uvádí:
„Skutečnou zvyklost nelze zavést, ustavit, nýbrž jen postupně ustavovat – za převládajícího, byť i tichého souhlasu aktérů. Změnit, zničit ji jistě lze. Leckdo se ale ještě i dnes vysmívá tomu, čemu se tu říká ústavní zvyklost. Už Václavu Havlovi se tito hlupáci posmívali: prý jakási,litera’ a jakýsi prý,duch’! Duch! Cha! Nevědí, co to je.
Je to to, co v ústavě není napsáno, ale co je na ní často to nejcennější.
Je to sdílený předpoklad, že porušovat ústavu a ony zvyklosti si prostě nikdo nedovolí.Pokud jde o ty zvyklosti, nepsaná pravidla: kdyby v ústavě mělo být všechno podrobně popsáno, musela by se podobat špalku budoucího občanského zákoníku. A určitě by nefungovala lépe než dnešní stručná ústava. Považte: v ústavě musejí být napříště lhůty! Je prý chyba, že tam dnes nejsou. Když neplatí zvyklosti, když nefunguje ústavní konsenzus, zdá se, že opravdu musejí. Ale když tam budou lhůty (třeba do kdy prezident či kdokoli jmenuje), tak tam musejí být i sankce. Inu přece za nedodržení oněch lhůt! Jinak lhůta nemá smysl. Jaké ale budou ty sankce? A hlavně: kdo je bude udělovat? Kdo je kupříkladu nad prezidentem, aby mu mohl udělit pokutu, důtku s napomenutím?“
Ani ustavování Etického kodexu ředitelů pražských základních uměleckých škol se neobešlo bez nepochopení významu dobrovolně přijímaných pravidel. Stále se ozývaly argumenty typu
„já žádný etický kodex nepotřebuji, já se už slušně chovám a bez sankcí na ostatní to stejně žádný smysl nemá“
apod. Nepochopení významu a smyslu dobrovolně nastavených a dodržovaných zvyklostí má u nás ale bohužel hlubší kořeny, než je jen pouhé zbrzdění několikaletou totalitou před rokem 89.Na nedávné politologické konferenci vystoupil Karel Schwarzenberg (jako historik) a vzbudil rozruch prohlášením, že Česko nikdy nebude součástí Západu, neb má jinou tradici, jinou politickou kulturu a mentalitu. Na otázku, co s tím můžeme dělat, odpověděl:
„Nic, já jenom konstatuji stav věcí. To musíme prostě vidět a neříkat, že jsme něco jiného, než jsme. Dějiny na nás mají mnohem větší vliv než cokoliv jiného. Možná by to šlo v desetiletích, ale mám o tom jisté pochyby. Mluvím o této generaci, nevylučuji, že za dvě stě let to bude jinak. Vše se mění.
Mění se třeba i uran, ale ten rozpad je dlouholetý. Přiblížit se k Západu můžeme, ale Západ nebudeme.
My se budeme vyvíjet, v což bych také doufal, ale mezitím se západní Evropa bude vyvíjet taky.“Obtížnost s prosazením, ale možná více s pochopením etického kodexu v prostředí českých ředitelů se tak dala poměrně spolehlivě předpokládat.
Snaha o zvýšení profesní etiky prostřednictvím definovaných pravidel, na kterých se všichni shodnou jako na mravných a potřebných, je v západních zemích takovou samozřejmostí, že jejich porušení, ač není určené k řešení policií či soudy, znamená praktické vyloučení z daného společenství. Vzpomínám si na pochybující reakce některých kolegů při vysvětlení, jaká případná sankce čeká na toho, kdo etický kodex poruší. Argumentoval jsem, že mu bude zajisté hanba a bude se muset za své chování stydět. „Hanba“ a jakýsi „stud“! Stud! Cha!
Když se občas na přednáškách zeptám ředitelů škol, co pokládají pro vzájemnou komunikaci mezi lidmi za nejdůležitější, většinou padají názory jak vystřižené z manažerských učebnic – schopnost naslouchat, pozorně vnímat druhého, neskákat si do řeči apod.
Když se dotazovali Platóna, co je základní podmínkou vzájemné komunikace, tak odpověděl, že je to
schopnost mít stud. Schopnost prosazovat spravedlnost a umět se stydět pokládal za nezbytnou podmínku pro život v jakémkoliv společenství.
Podle něho samotný Zeus vyhlásil:
„Kdo není schopen mít podíl studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“
V knize Přirozený svět jako politický problém (eseje o člověku pozdní doby současnosti) se autor Václav Bělohradský zmiňuje o tzv. „skrupulích“. O něčem, co sice nelze vymáhat, ale bez čeho nelze ve slušném společenství existovat.Neoddiskutovatelným kladem Etického kodexu ředitelů pražských základních uměleckých škol je především jeho praktičnost. Byl vytvořen na základě dlouhotrvajících (i když nikdy veřejně nevyřčených) stesků na různé nepravosti a nevhodnosti, které se občas vyskytly mezi jinak velmi úzce spolupracujícími kolegy. Ředitelé sdružení v pražské Asociaci ZUŠ hlavního města Prahy každoročně společně organizují pro žáky nejrůznější kulturní akce, které by jednotlivé školy nebyly schopny, ať již z finančních či logistických důvodů samostatně uspořádat. Vědomě se tak upřednostňuje vzájemná spolupráce škol stejného zaměření před neúčelnou a často ubohou rivalitou, převlékající se za „zdravou konkurenci“.
Přijetí Etického kodexu je tak pokus posunout spolupráci ředitelů ZUŠ v Praze do vyššího patra a „přiblížit se tak k Západu“. Nedovedu odhadnout, jak dlouho může trvat, než se „zvyklosti“ přirozeně ustanoví a než se jejich dodržování bude pokládat za přirozené. Nevíte prosím náhodou, jak dlouho se rozpadá uran? Děkuji za informaci!