Ekonomové nevědí o moc víc než umělci nebo učitelé na ZUŠ

Zajímavé je, že zatímco u počasí považujeme za běžné, že zrovna u nás neprší, ač předpověď pro toto území byla deštivá, relevance předpovědí ekonomů o dalším směřování hospodářského vývoje naší civilizace je až takřka nábožná. Není překvapivé, že v tradici nejrůznějších -ismů (katolicismus, protestantismus, marxismus, fašismus, komunismus), kterými si po staletí Evropa musela procházet, se nyní možná potácí v -ismu dalším.

Je také evropskou zvyklostí, že si svého -ismu většinou všimne až tehdy, když už je pozdě a lidé a státy se zmítají ve válečných konfliktech. Takovým novým -ismem je dnes v našem civilizačním prostoru ekonomismus. Ideologie, která veškeré lidské konání převádí do neviditelných zákonitostí trhu a nikdy nespatřeného růstu hrubého domácího produktu.

jako termín poprvé zmínil (kdo jiný než Evropan) Francouz Antoine Destutt de Tracy v roce 1795. Je zajímavé, že pojem hned získal negativní význam, označující cosi jednostranně zkresleného, propagandistického, co je prosazováno určitou zájmovou skupinou, bezohledně ostatním deformující objektivní pohled na svět.

Typické pro je, že odvozují lidskou spokojenost především od výše růstu HDP. V zajetí této ideologie bychom asi měli vždy znervóznit, když je oznámen pokles HDP (ač ve skutečnosti by se nám jinak žilo docela příjemně). Naopak bychom měli pociťovat radost při stoupající křivce - přesto, že jsme svědky, jak jsou kolem nás plundrovány přírodní zdroje a konzum ničí mezilidské vztahy. Přesto, že procento úspěšnosti předpovědí odborníků na „podnebí“ na finančních trzích není o mnoho vyšší než u předpovědí víkendového počasí, stále máme před těmito až nábožnou úctu. „Oni mají vystudované ty vysoké školy ekonomické, vyznají se ve světě, to my se jim nemůžeme rovnat“ (často slyším mezi pedagogy humanitních oborů). V době pokročilého ekonomismu jsou to zkrátka „oni“, co asi vědí více.

Při sledování burzovních zpráv se občas bavím tím, že si místo finančního trhu, který je rodu mužského, dosadím jakousi libovolně představitelnou osobu ženského pohlaví, která právě prožívá nejrůznější pocity (následující vybrané věty jsou skutečné burzovní zprávy jednoho dne):

(ejhle, zase to počasí).

Finanční trhy se tedy evidentně více podobají nějaké náladové dámě s velmi neodhadnutelnými vrtochy než prostředí, ve kterém pracují vysoce pragmatičtí, stroze uvažující muži, nepodléhající emocím, kteří vidí i za horizont našeho civilizačního vývoje.

Je obecně známo, že levá hemisféra mozková u člověka obsluhuje logiku, vypočitatelný odhad, přesnost v úsudku atd. Pravá hemisféra mozková je naopak zaměřena na představivost, vize, empatii a schopnost vnímání umění. Tou mimořádně dobře disponují především lidé, kteří se dlouhodobě zabývají pěstováním umění a kultury (tedy učitelé na ZUŠ, konzervatořích a dalších uměleckých školách). Jejich úsudek a případný odhad (bez jakékoliv znalosti ekonomických pouček a vzorců) těžko předvídatelných událostí na finančních trzích, závislých na nejrůznějších jako analyticky propracované burzovní zpravodajství. Kdo se lépe dokáže vciťovat, zažívat vzrušení nebo vnímat nervozitu okolí než lidé, pro které je trénování pravé hemisféry mozkové každodenním chlebem?

Překvapuje mne proto často lidí pohybujících se v prostředí uměleckého vzdělávání. Ti s velkou dávkou zbytečného ostychu vzhlížejí k představitelům „ekonomických“ profesí s pocitem, že budou asi v něčem „nedovzděláni“ a podléhají nenápadně se plížícímu -ismu, který se mimo jiné vyznačuje tím, že

Myslím ale, že rozdíl je pouze v míře sebedůvěry, se kterou nám ekonomisté předkládají své předpovědi. Bez té své ideologické jistoty se totiž více než renomovaným odborníkům podobají televizním rosničkám. K mládí patří neodůvodněná jistota a sebevědomí a všimněte si, že chlapcům, kteří nám popisují směřování ekonomického vývoje světa (a kteří často pracují i jako poradci významných politiků, skutečně ovlivňujících chod světa), je většinou lehce přes třicet.

Lidé zralí, vnímaví, umělecky založení (možná i trochu ostýchaví) ale často vědí daleko lépe, kudy a kam fouká vítr pro příští generace, a ač pro to nemají ten správný a odborný termín, cítí, že ideologie neustálého růstu to určitě nebude.

Britská společnost New Economics Foundation a Friends of the Earth sestavuje žebříček zemí podle indexu, který má na rozdíl od „božského“ HDP již jiné parametry. Jde o index HPI (Happy Planet Index), ukazatel obyčejné lidské pohody a štěstí. Zohledňuje se zde např. osobní spokojenost, průměrný věk, zdraví, ale i ekologická stopa, tedy stopa, kterou za sebou člověk zanechává na životním prostředí. V čele se umístila Kostarika a Belize. Česko je pod světovým průměrem na 92. místě ze 151 zemí světa! Podle mého názoru nezbývá nic jiného, než