Dopřejme dětem pozitivní motivaci

V základním uměleckém školství jakožto důležitém článku na sebe navazujícího uměleckého vzdělávání to nebývá tak jednoznačné, vždyť děti se zapojují povětšinou do studia rády a rozvíjejí si tak svůj umělecký talent. Ruku na srdce, je to vždy takhle ideální? Nedochází někde především k uplatňování drilu s převažujícími prvky negativní motivace? Tento článek nechce zpochybňovat nezbytnost soustavné, systematické a dlouhodobé práce, která pěstuje u dětí žádoucí volní vlastnosti (trpělivost, soustředění, překonávání překážek apod.). Je spíše

Stěžejní je mít neustále na paměti otázku motivace dětí. Proč to dělají? Každé chce zažít úspěch. Při pozitivním povzbuzování jde oběma stranám práce mnohem lépe od ruky. Vlídné slovo dělá divy, je nejlepším vyslancem a vyjednavačem. Jiné kultury a jejich školské systémy s tím cíleně pracují. My ve střední Evropě se tomu často vysmíváme a vymezujeme se proti. Třeba americké školství je zesměšňováno pro nízkou náročnost a informační hodnotu, jsou srovnávány učební látky požadované po školácích v USA a Evropě v té které třídě základní i střední školy. Jejich věčný úsměv v duchu „keep smiling“ působí na mnohé vážné Evropany jako rudý hadr na býka. Český školní systém sází již od dob Marie Terezie na práci s chybou a na dril. Velkou měrou k tomu přispěly i řády jezuitů nebo piaristů, které pomáhaly pokládat kořeny hromadného vyučování. Neblahému drilování a vyžadování bezduché vojenské disciplíny se vysmívaly ve třicátých letech 20. století školní komedie Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života. U veřejnosti to téma rezonovalo, tehdejší pedagogické asociace i oficiální struktury se vůči filmům velmi silně ohrazovaly. Dospěli jsme od těch dob podstatně dále, netočíme se stále v kruhu?

Že je situace ve školství v tomto ohledu nepříliš povzbudivá a orientace na úspěch není příliš žhavým tématem, vám dokáže malý test. Zkuste si zadat heslo „pozitivní motivace“ do Google. Na první stránce výsledků vám většina odkazů vyběhne na pozitivní motivaci související s výcvikem psů. Jsou naše děti méně? Nebo snad víc zlobí a je potřeba na ně brát větší klacek?

Potřeby člověka definoval ve své pyramidě americký psycholog Maslow. Potřeba uznání a úcty je druhá nejvyšší, nad ní je už jen potřeba seberealizace. O tvůrčí seberealizaci žáků jde ve vzdělávacím procesu na ZUŠ především. Nezapomínejme, že Maslow upozorňuje, že naplnění potřeb z nižší příčky jeho pyramidy je nezbytným předpokladem k dosažení příčky vyšší. Jinými slovy – bez uznání není seberealizace.

Každý z nás potřebuje a rád přijímá pochvalu. Mimochodem, u dospělých je velká závislost na pochvale často projevem jejího nedostatku v dětství. Vychovat z žáka samostatnou osobnost předpokládá projevy uznání. Pokud není dítě oceňováno, začne mít časem pocit, že je k ničemu. V pubertě to platí dvojnásob. Následky na sebe nenechávají dlouho čekat. Často „najednou“ z výuky (a nejen v ZUŠ) odstupuje žák, který měl slibně rozjetou kariéru a velký talent, a mezi učiteli to vyvolá velký údiv. Na vině je kolikrát zvýšená senzitivita na reakce okolí, problémy se sebevědomím nebo citová deprivace. Přitom by tomuto kroku, kterého bude možná v budoucnu dítě zpětně litovat, šlo celkem jednoduše zabránit.

Nalaďme se na dobro. Snažme se dítě „přistihnout“ při něčem, co se mu povede, Nezapomeňme ho za to ocenit, nejlépe před ostatními pro něj důležitými lidmi (rodinou, spolužáky…). Chvalme, povzbuzujme. Není od věci si uvědomit naše osobní pocity, když se účastníme sami nějakého semináře nebo školení. I my jako dospělí máme rádi pochvalu od lektora a hned se nám pracuje lépe, i když často jako pedagogové prohlédneme jeho chvalozpěv jako relativně průhlednou motivaci bez našich větších zásluh. Proč něco podobného nezkusit u dětí? Začít pozitivně a až když se nedostavují výsledky, zvýšit hlas. Často na to jdou učitelé obráceně – jsou názoru, že pochvalu si musí jejich žáci nejprve zasloužit tvrdou prací. V takovém případě je efektivita nižší a stanovených cílů dosahují jejich žáci později a bohužel s menší doprovodnou radostí, o kterou by, zvlášť při výuce v ZUŠ, mělo jít především.

Jedním z konkrétních nástrojů, který umožňuje učiteli změnu dosavadní orientace na chybu a podporuje pozitivní motivaci, je aplikace Co umím, kterou poskytuje zdarma žákům, rodičům, učitelům i volnočasovým pedagogům obecně prospěšná společnost EDUin. K dispozici je na adrese www.coumim.cz. Detailní profil programu přináší Řízení školy č. 6/2014.

Pro použití u žáků ZUŠ je nadmíru vhodné. Jejich učitelům doposud chyběl nástroj, který by umožňoval Vezměme si jako typický příklad hudební obor. Nejisté dítě bere poprvé do ruky hudební nástroj. Při nesmělých prvních interpretačních krůčcích si neustále klade otázku, zda právě ono na to má, zda to byla od rodičů dobrá volba a od učitelů správné doporučení. Např. při výuce předmětu hudební nauka se mu kolikrát motivace zrovna nedostává a než se podaří překonat kritický bod, u části žáků dojde i k zanechání studia. Ti, kteří vydrží, stoupají krůček po krůčku, až dospějí k absolventskému koncertu. Ohromná chvíle soustředění, dojatí blízcí v hledišti. Na konci minutový potlesk a… je konec a několikaleté úsilí je završeno. Po odeznění euforie se vzpomínky na léta studií jakoby vypařily a žák si jen obtížně vybavuje, co všechno v ZUŠce zažil, co dokázal, kde všude hrál, tancoval nebo na jaké vernisáži měl své první obrázky. A právě takové vzpomínky, včetně záznamu cesty, jak se k nim došlo, pomáhá udržovat aplikace