Ani kdyby mně ruky pozlatili...?

Návštěvníci symfonických koncertů slýchávají výkony, které se urodily relativně rychle. Většinou během několika dnů zkoušek orchestru s dirigentem. Na koncertě ke Dni hudby - v neděli 21. června 2015 - to bylo jinak. Za hudbou, kterou zaplněné pražské Rudolfinum poslouchalo, se skrýval příběh, který se odvíjel víc než půlrok. Hrál Společný orchestr České filharmonie a žáků základních uměleckých škol, jichž bylo na pódiu Dvořákovy síně na osm desítek z třiceti ZUŠek z pěti krajů České republiky: z Moravskoslezského, Zlínského, Královéhradeckého, Plzeňského a z Prahy.

Pro mladé hudebníky začala práce na podzim 2014, když dostali noty a začali se je pod vedením svých pedagogů učit. První dojmy? „Musím poznamenat, že když jsem poprvé uviděla noty na Šárku a VIII. symfonii, docela mě omylo. Myslela jsem si, že repertoár filharmonie bude drsný, ale ne až tak. Na druhou stranu tyhle výzvy jsou super!“ - „Zdálo se nemožné to zvládnout. Tvrdá rutina ani trochu nezlehčila děsivě vyhlížející běhy a trioly. A tomu čísílku v notách označujícímu tempo jsem se naučila očima okázale vyhýbat.“ - „Na začátku jsem si říkala, že toto nezahraju, ani kdyby mně ruky pozlatili.“

Další fází projektu byly dvojice „zemských zkoušek“. Dvakrát - v březnu a v květnu 2015 - se potkali žáci z Čech, Moravy a Slezska s Ladislavem Ciglerem, pedagogem pražské ZUŠ Na Popelce a dirigentem Filharmonie mladých Praha.

V posledním fázi - v polovině června 2015 - přijeli mladí hudebníci do Prahy a začali zkoušet už společně s filharmoniky, kterých se na přípravě podílelo téměř dvacet. Většina jich v orchestru hrála jako vedoucí jednotlivých nástrojových skupin. „Překvapili mě. Čekala jsem vstřícné a zdvořilé jednání, ale dostalo se nám jednání upřímně přátelského a myslím, že všichni měli své koncertní velice rádi.“ - „Velký dík filharmonikům za péči, se kterou nám po stopadesáté opakují, že máme hrát zpravidla na opačné straně smyčce, než na které právě hrajeme (obzvláště děkuji panu K., bez kterého bych byla ztracená a který všechny mé chyby vždy přejde maximálně s hlubokým povzdechem).“

Nakonec s orchestrem zkoušel šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek. Očekávání a napětí před jeho příchodem na pódium se dalo krájet. A takové ticho během zkoušek zažívá asi málokdy, ať je kdekoliv. „Upřímně mě překvapil svojí lidskostí. Moc se mi líbilo, jak nám hudbu přirovnával k příběhům, k situacím, to, jak se mile smál.“ -„Šéfdirigenta České filharmonie jsem si představovala asi úplně jinak. Připadal mi jako kouzelný dědeček.“

Momentů, kdy se děla kouzla, bylo víc. Jeden se odehrál na Vysoké u Příbrami, na letním sídle Antonína Dvořáka, který právě tam zkomponoval svoji Osmou symfonii. Představte si, že přijedete, otevřou se vrata a z nich vyjde člověk, který vypadá téměř jako Antonín Dvořák. Dokonce se Antonín Dvořák také jmenuje. A je to skladatelův vnuk Antonín Dvořák III. Momenty strávené s ním byly asi pro všechny nezapomenutelné. A když hudebníci procházeli domem, ve kterém Dvořák tvořil, bylo úplné ticho. Panovala až nábožná atmosféra a ve vzduchu byl naprosto zvláštní druh energie.

Na Dvořákově letním sídle mají taky pamětní knihu. Někdo ze ZUŠkových hráčů do ní napsal lapidární slova: „Osmá symfonie se nám velice dobře hraje - děkujeme za vytvoření.“ Ale jak známo, napsání symfonie ještě není úplně dokončený tvůrčí proces. Dílo se vlastně pokaždé vytváří znovu tím, že ho někdo zahraje. V červnu 2015 to byl Společný orchestr České filharmonie a základních uměleckých škol - pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

V sezóně 2015/2016 se Společný orchestr ČF a ZUŠ vytvoří znovu. Opět pod vedením Ladislava Ciglera a Jiřího Bělohlávka. Na programu koncertu v pražském Rudolfinu 10. dubna 2016 bude Mendelssohnova Pohádka o krásné Meluzíně, Musorgského Noc na Lysé hoře a Schubertova Nedokončená.