Prevence na střední škole

I střední školy vypracovávají preventivní program školy, který by měl být zaměřen na výchovu žáků ke zdravému životnímu stylu, ale také na jejich osobnostní a sociální rozvoj, stejně jako na rozvoj komunikativních dovedností spolu se zvyšováním schopností žáků činit informovaná a zodpovědná rozhodnutí ve svém životě. Samozřejmě i na středních školách platí, že by preventivní program školy měl být také zaměřen na oddálení nebo snižování výskytu rizikového chování. Nejlépe podle dat, která vyplynula z evaluace předchozího školního roku, je možné realizovat programy specificky zacílené na jednotlivé formy rizikového chování (např. agresi ve školách, rasismus a xenofobii, záškoláctví, delikvenci, užívání návykových látek, sexuálně rizikové chování, poruchy příjmu potravy a různé další).

Kolik času by se mělo na středních školách prevenci věnovat, není jednoznačně určeno. Pokud mluvíme o oddalování rizikového chování a realizaci konkrétního programu, zřejmě bude nutné některé hodiny poskytnout místo vyučování. Pokud ale budeme primární prevenci vnímat jako výchovu a osobnostní a sociální rozvoj, domnívám se, že se jedná o všeprostupující záležitost, která se realizuje při každé hodině v celém prostředí školy.

Chtěla bych zde uvést dva příklady situací, v nichž mě školy žádají o spolupráci a kdy já vnímám své působení ve škole sporně. Jedná se o realizaci , což je diagnostika vztahů ve třídě. Při diskusi nad zakázkou a důvody vyšetření někdy dospějeme k názoru, že sociometrie nebude nejdůležitější součástí mé práce, protože se nejedná o vztahové obtíže třídy, ale o problémy výukové nebo o výchovné potíže konkrétního žáka. Přesto pedagogové na realizaci sociometrie mnohdy trvají. Ano, pokud bude sociometrie výchozím bodem pro další systematickou práci se třídou, je účelná. Pokud bychom si ale chtěli např. "jen" potvrdit, že konkrétní žák je "lempl", protože ho ani ostatní žáci nemají v oblibě, a u toho by záležitost skončila, nebo pokud bychom chtěli zjistit, proč jsou žáci prospěchově méně úspěšní než jejich vrstevníci, sociometrie zde opravdu nemá místo.

Někdy mě školy žádají o jednorázové se žáky na zadané téma. Určitě je dobré, že se žáky někdo diskutuje o jejich názorech na dané téma, ale přesto se domnívám, že jednorázová aktivita není tolik přínosná jako kontinuální, systematická práce. Líbí se mi např. koncept organizace Semiramis, z. ú., která nabízí ucelený blok seminářů na témata, která spolu s pedagogy vytipují jako pro žáky přínosná. Na to navazují semináře a supervize pro pedagogy. Takovou spolupráci vnímám jako efektivní.

Výše jsem napsala, že primární prevenci můžeme chápat jako osobnostní a sociální rozvoj a že se domnívám, že se jedná o všeprostupující záležitost.

Když si představím žáky na střední škole, jsou to už obvykle lidé s (někdy poměrně jasně) vyhraněnými názory, které jsou zformovány prostřednictvím rodiny, přátel i předchozím školním působením. Znamená to pro nás, že už má být výchovné působení u konce, nebo je možné žáky na střední škole ještě ovlivňovat a vychovávat? Pokud žákům umožníme o některých záležitostech, názorech a zkušenostech přemýšlet a diskutovat o nich spolu s pedagogem, který je k žákům otevřený a ve svém prožívání autentický, jehož komunikace je respektující a transparentní a má jasně vymezený postoj k jednotlivým formám rizikového chování (např. agrese, šikana atd.), domnívám se, že to je cesta nejen k rozvoji kritického myšlení žáků, ale i k osobnostně sociálnímu rozvoji. Přemýšlím nad tím, co dost často slyším, když přijdu na střední (ale někdy i základní) školu: oni se neučí, nic je nezajímá, kdyby chtěli, mohli by se učit líp, jsou líní, tohle je prospěchově nejhorší třída na škole, nemají žádnou motivaci atd. Většinou jde o stesky na výukové kompetence . Když se ptám pedagogů na vztahy, jak se mezi sebou žáci mají, jak se jim daří, jestli mají nějaké společné zájmy, obvykle se toho mnoho nedozvím.

Představuji si, jak by se mi pracovalo (učilo) v prostředí, kde si o mně většina lidí myslí, že mě nic nezajímá, že patřím do nejhorší třídy, že jsem líná... Navíc zpočátku, na začátku září nového školního roku, možná ani nevím, co od koho můžu čekat, a nemám představu, jaká jsou očekávání druhých (snad kromě obecně rozšířeného očekávání, že se budu chovat slušně a budu se učit). Dokážu si představit, že takové prostředí by se mi velmi pravděpodobně jevilo jako ne zcela bezpečné a nenaplňovalo by mou potřebu jistoty a postavení. A co se děje, když se člověk necítí bezpečně nebo nemá uspokojeny základní potřeby? Může se chovat odmítavě, nechce spolupracovat s ostatními a dochází k tzv. reakci vyhýbání.

Když nad tím tak přemýšlím, domnívám se, že úplný základ toho, co mohou učitelé na středních školách udělat (hned po nástupu žáků do prvního ročníku), je . Kdy obvykle vnímáme pocit bezpečí? Například když máme okolo sebe známé věci nebo lidi, když pracujeme za podmínek, které dopředu známe. Když cítíme, že máme vliv na to, co se okolo nás děje, když se s námi jedná s respektem, bez snižování pocitu vlastní hodnoty. Co si ještě představíme pod pojmem bezpečí nebo bezpečné prostředí? Každý možná trochu něco jiného. Já si představuji mimo jiné respektující a transparentní komunikaci. Jsem přesvědčená o tom, že

Pokud přijmeme za své předchozí informace, vyplývá z toho, že prvotním krokem v rámci výuky je seznámit žáky se vzdělávacími cíli v jednotlivých předmětech a zároveň jim sdělit jasné, přiměřené a srozumitelné požadavky ohledně vzdělávání, stejně jako systém hodnocení.

Prvním krokem v sociálním rozvoji žáků je - což už školy samozřejmě vědí a mnohdy dělají - (i kdyby to měly být např. jen jeden nebo dva dny v rámci školy). Někdy se setkávám s tím, že adaptační program je veden pouze jako sportovní den - žáky takový program ve většině případů baví (obzvlášť chlapce), nicméně si kladu otázku, jestli splňuje daný účel, kterým je poznání sebe i druhých za trochu jiných než běžných okolností.

Dalším bodem, který vnímám jako poměrně důležitý, je, že by žáci a jejich rodiče měli být seznámeni se . Ovšem ne ve smyslu "přečetl jsem, podepsal". Měl by být podrobně rozebrán (ve smyslu analyzován), v rámci třídnické hodiny - proč jsou v něm uvedeny konkrétní body, k čemu daná pravidla slouží a proč je při nedodržení navržena uvedená sankce. Opět se domnívám, že by žáci měli ve společné diskusi s učitelem odvodit, proč je školní řád takto nastaven a co by se např. mohlo stát, kdyby v něm některé body uvedeny nebyly.

Navíc je možné, že žáci v rámci diskuse přijdou ještě na další pravidla, která by mohla být zařazena. V rámci diskuze lze také více odkazovat na třídní pravidla soužití (a tím je posilovat), která byla pravděpodobně vytvořena už na adaptačním programu - a pokud ne, naskýtá se příležitost je se žáky vytvořit.

Možná si kladete otázku, proč by z mého pohledu měli být žáci seznamováni s řádem školy tímto způsobem. Tento způsob preferuji proto, že žáci potřebují znát jeho smysl a účel, aby byli schopni a ochotni se jím řídit. Všichni lidé potřebují znát smysl své činnosti.

Domnívám se, že základ prevence je položen zde. Pokud se nám podaří vytvořit bezpečné prostředí jak v rámci výuky, tak v rámci vztahů, položíme dobrý základ pro budoucí práci s žáky. Větu, kterou teď chci napsat, říkám často, přesto si myslím, že by i zde měla zaznít: Pokud má preventivně výchovné působení fungovat, je na střední škole stejně jako na základní nutné, aby nastavení vycházelo od ředitele školy a aby bylo akceptováno a realizováno všemi pedagogickými i nepedagogickými pracovníky školy.

Výše jsem zmínila . Myslím si, že i na střední škole mají své nezastupitelné místo pro vytváření klimatu třídy. Z mého pohledu je škoda, že třídnické hodiny nejsou povinnou součástí rozvrhu škol, ale i tak je možné je realizovat. Příkladů dobré praxe máme hned několik. Optimální je varianta každý týden jedna hodina, ale znám i školy, kde zařazují jednou za měsíc celý třídnický den. Kreativitě se meze nekladou. Nicméně setkala jsem se i s případem, kdy měli žáci třídnické hodiny za trest, když něco provedli - tak tuto variantu bych nedoporučovala. Náplň třídnických hodin je velmi různorodá. Můj názor zní, že by to mohl být prostor, kde si žáci a třídní učitel vytvoří takové podmínky, za nichž spolu mohou probrat život třídy, sblížit se a být jednoduše lidsky spolu.

Nechci říct pouhé "a tohle prostě stačí", zároveň si však myslím, že ve většině případů je to pravda. Pokud žákům vytvoříme jak na základních, tak na středních školách prostředí, které je přijímá nejen na základě jejich výkonů ve vzdělávacím procesu, ale také jako komplexní lidské bytosti s jejich názory, vytváří se určitá cesta, jak předcházet některým projevům rizikového chování.