Do endokrinologické ambulance přichází chlapec, diabetik, závislý na čtyřech dávkách inzulínu denně a na dietě přepočítávané na výměnné jednotky. Jeho matka mi rozhořčeně podává přihlášku na odborné učiliště, kterou jí praktický dětský lékař odmítl podepsat se slovy, že se chlapec jako diabetik nemůže učit na kuchaře a cukráře. Je to správné rozhodnutí? Týž lékař potvrzuje přihlášku na stejný obor dítěti s Aspergerovým syndromem. A opět: je jeho rozhodnutí správné?
Potvrzování přihlášek - jaká je role pediatra?
MUDr.
Martin
Gregora
primář dětského oddělení Nemocnice Strakonice, a. s, autor populárně naučných knih pro rodiče
O dětské diabetiky se starám více než 15 let a troufnu si říci, že za tu dobu dokážu nahlédnout do jejich duše a znám jejich trápení a úskalí, která jim jejich nemoc přináší. Když je po stanovení diagnózy učíme aplikacím inzulínu a počítání cukrů ve stravě, říkáme jim, že budou moci v životě dělat vše, co by si přáli, jen musejí být k sobě přísnější a více dbát na životosprávu. Že překonání nemoci je naučí překonávat i jiné překážky, které se v životě objeví. A pak přijde rozhodnutí o budoucím povolání a oni se dozvědí, že když budou vařit nebo péci, bude je to svádět na šikmou plochu, a tak si mají vybrat jiné povolání. Z pohledu laika to vypadá logicky, z pohledu mého je to hloupost.
Každé povolání je pro chronicky nemocného člověka v různých ohledech rizikové. Obor kuchař nebo cukrář je pro diabetika výzva, aby dokázal udržet svou životosprávu na uzdě. Stejně jako nelze na dveře cukráren umístit ceduli "diabetikům vstup zakázán", bychom však neměli a priori podceňovat vůli jedince postavit se nemoci a odolat pokušení. Koneckonců pro diabetika, který při dodržování diety odvykl sladkým chutím, je to paradoxně snazší, než si myslíme.
Čili jaká je odpověď na otázku, zda bylo správné rozhodnutí nepodepsat dítěti přihlášku? Důležitou roli v rozhodování mají hrát odborné znalosti, ale i zkušenost a dle mého soudu i individuální přístup. Praktický dětský lékař má ve své ambulanci jednoho dva diabetiky, které potkává zřídka, protože většinu svých potíží řeší s diabetologem. Proto by se v takovém případě měl poradit s odborníkem. Stejné je to s dětmi s poruchami autistického spektra. K obvodnímu lékaři docházejí na pravidelné prohlídky, při kterých by se měly hodnotit i jejich duševní schopnosti. Ve skutečnosti na takové hodnocení není v běžném provozu dětské ambulance, kde se dveře netrhnou, vyzvánějí telefony a v čekárně pláčou děti, čas.
Dítě s Aspergerovým syndromem se praktickému lékaři jeví jako celkem "šikovné", byť "svérázné", a nevidí tedy důvod upírat mu touhu stát se kuchařem. Vůbec si neuvědomí, že chlapec může být na internátu šikanován, nemusí učební obor zvládat, může mít problémy v komunikaci s vychovateli, s hosty v restauraci, může trápit sebe i své okolí. Odpověď na otázku, zda bylo rozhodnutí praktického lékaře správné, je stejná jako v prvním případě. Lékař by neměl spoléhat jen na svou erudici a měl by se poradit s odborníkem - s psychologem, případně s dětským psychiatrem. Bez mezioborové spolupráce bývají taková rozhodnutí chybná a mohou život mladého člověka negativně ovlivnit.
Ve své úvaze jsem zmínil dva konkrétní případy, se kterými jsem se ve své praxi setkal. První - rozhodnutí, zda diabetik může být kuchařem, či dokonce cukrářem - jsem, pevně věřím, zvrátil z pozice diabetologa, který chlapce zná a má v něj důvěru, k dobrému. O své onemocnění se stará stejně jako předtím, než se vyučil. Druhý případ jsem řešil špatně, z pozice praktika, který si o autismu přečetl pár řádek v odborné literatuře, ale psychiku konkrétního dítěte nezná. S psychologem jsem se neradil. A přiznám, že to bylo rozhodnutí nedobré.