MasterChef se ze mě stal úplnou náhodou...

Vaření rozhodně bylo mým koníčkem a MasterChef se ze mě stal úplnou náhodou. Jakmile se přihlásíte do takovéto soutěže a nastoupíte do toho vlaku, už z něho nejde vystoupit a vy prostě musíte jet dál. Přihlásil jsem se hlavně proto, že mě zajímalo, jak funguje taková reality show, to natáčení a zákulisí soutěže. Pro mě už dostat se do Top 16 byla vlastně výhra. Moje povaha mi ale nedovolí nedělat věci na sto procent, takže když už jsem se prokousával soutěží dál, snažil jsem se vše dělat, jak nejlépe umím.

Vždycky jsem říkal, že nejsem, ale když se nad tím zamyslím, tak určitě nějakým způsobem soutěživý jsem. Velká část soutěží, ve kterých jsem kdy v životě soutěžil, mi byla ukradená, ale MasterChef ne, ten mě začal bavit a od určité chvíle už jsem chtěl opravdu vyhrát.

Najdete v ní hlavně recepty, které mám rád a dají se jednoduše uvařit doma, všechny suroviny se dají lehce sehnat a jsou to prostě recepty, které zvládne každý. Na vyváženou stravu rozhodně nedbám, věřím zdravému selskému rozumu. Zároveň si myslím, že nejím úplně nezdravě a vařím to, co mi chutná. Nikdy bych nevařil ani bych nedal do kuchařky jídla, které nemám vyzkoušené a sám je nejím.

Vedly mě k tomu myšlenky, že nechci být v restauraci. Věděl jsem celkem dlouho dopředu před vysíláním finále v televizi, že to dopadne dobře a ze soutěže si odnesu titul MasterChefa, takže jsem přemýšlel, co s tak velkou šancí udělám. A tak postupně vznikl projekt #BEZADRESY.

To,, že v restauraci opravdu asi nikdy nebudu, bylo jasné, když jsem jednou byl na stáži v restauraci u Honzy Punčocháře a po třech hodinách jsem odložil nůž a poprosil jsem ho, abych už tam nikdy nemusel přijít. Restaurace je obrovská rutina a dřina, kde jsou běžné šestnáctihodinové směny a než bych se někam vypracoval a vytvořil si svůj vlastní tým, tak by to dalo hrozně práce a vzalo moře času. Paradoxně podle mě to poslední, co šéfkuchař v restauraci řeší, je jídlo na talíři. Proto tedy vznikl projekt #BEZADRESY, protože nechci, aby moje práce byla jen rutina, což se mi u lidí doma rozhodně nestane. Pokaždé vařím v jiném prostředí a s novými lidmi. Celý projekt je pro mě hlavně o setkávání se s lidmi a o společném zážitku z vaření a jídla.

S kuriózními situacemi jsem se díky #BEZADRESY několikrát setkal. Dvakrát se mi stalo, že jsem vařil na kamnech, kde jsem si musel přikládat dřevo. To není úplně super, když se snažíte připravit tříchodové menu. Ona totiž kamna nefungují jako indukce. Jednou jsem byl třeba vařit holkám na rozlučce se svobodou někde uprostřed lesa, kde měly prkénko 20 × 10 cm a to bylo všechno. Já jsem si přivezl argentinskou svíčkovou, kterou jsem ale neměl na čem udělat. Musel jsem celé menu překopat a udělat brambory v uhlí a podobné věci. Ale všechny „překvapení“ a kuriozity byly vždycky moc milé, nic nepříjemného mě nepotkalo. Tak snad jsem to teď nezakřiknul

To si pamatuji úplně přesně, těstoviny. Bylo mi 14 let a bylo to pro holku. Taky si pamatuju, že jsem ty těstoviny dal do studené vody. Co na ten můj kuchařský výtvor říkala ona slečna, to už si bohužel nepamatuji.

Nemám. Já jsem nikdy žádné vzory v životě neměl. Ani v hokeji, ani ve vaření. Myslím si, že každý jsme něčím jedinečný. Kdybych měl vypíchnout někoho, kým se inspiruji, tak potom asi šefkuchař izraelského původu Yotam Ottolenghi, ten vaří kuchyni, kterou já miluji, vaření z jednoho hrnce - rodinné, hezké, chutné a jednoduché.

Honza Punčochář. Jednoznačně a nejen z důvodu přátelství, které mezi námi po soutěži vzniklo, ale hlavně protože sdílím jeho vášeň a lásku k dobrému jídlu.

Záleží na tom, kde ty buchtičky jíte a kdo vám je dělá. Já si vzpomínám na jedno jediné jídlo ze školní jídelny, respektive ze školky. Neuvěřitelně hořká odporná ryba a ve školce zároveň platilo „dokud to nesníš, tak nejdeš spát“. Já jsem tam vždycky seděl jako poslední a prostě jsem to nesnědl. Ty buchtičky si ze školy taky pamatuji, byly příšerný, ale teď si je v dobré restauraci rád dám.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, tak ne. Ale určitě jsou jídla, která jsem jako malý v lásce neměl a dnes si je moc rád dám. Třeba českou klasiku, koprovku.

Svačiny mi hnily v batohu. My jsme byli hokejová třída a často jsme soutěžili právě o jídlo a já jsem často vyhrával. Pamatuji si, že jsem vždycky kluky porazil a oni mi chodili kupovat do automatu jídlo, takže moje vlastní svačiny moc nefungovaly a zůstaly v aktovce. V tom jsem byl trošku ostuda.

O tom, že se stal smažák číslem jedna, vůbec nevím, kdo to kdy spočítal? Nejtradičnější české jídlo je podle mě knedlo vepřo zelo anebo svíčková.

Podle mě existují dobré suroviny, které se dají udělat dobře. Hrozně mě štve, když dostanu třeba dobrý steak, ve smyslu dobrého masa, a je špatně udělaný, nebo třeba burger, který by měl být teoreticky dobrý, ale dostanu špatně udělanou bulku a dvakrát mrtvé maso. To mi vadí, protože je jednoduché to udělat dobře. Takže jestli něco nesnesu, tak to není žádná konkrétní surovina, ale spíš to, když je jídlo připravené špatně.

Určitě je to dobrý párek s hořčicí nebo chleba s máslem, šunkou a sýrem, ke kterému přikusuji čerstvou cibuli jako jablko. No a v mladí jsem určitě jako všichni míval blízko k fastfoodovým burgerům.

Moje nejoblíbenější jídlo, které si dávám nejčastěji, je vietnamská polévka Pho Bo. Nejlepší jídlo, které jsem kdy v životě jedl, bylo ale tacos s trhaným masem od paní na ulici v Mexiku. Zkoušel jsem to doma napodobit, ale vůbec jsem nepřišel na to, z čeho ty placky dělala.

Nikdy! Nebo aspoň já bych si pizzu takhle nikdy nedal. Na druhou stranu, jestli někomu taková kombinace chutná, tak proti gustu... Vždyť to znáte.

Podle mě člověk nemusí být nutně vyučeným kuchařem. S jedním takovým kuchařem jsem vařil a bylo to naprosto příšerné. On třeba začal dělat vývar tím způsobem, že cpal zeleninu do studené vody, a to mě vyděsilo. Budoucnost gastronomie by ale určitě měla být založená na dobrých školách, jen by měly být opravdu kvalitní s větším důrazem na praxi, aby měli studenti možnost si vyzkoušet a naučit se co nejvíce kuchařských technik a poznat pestrou škálu surovin. Měli by tam také pracovat učitelé, kteří skutečně něco umí, milují jídlo a sami se v gastronomii stále vzdělávají. Myslím si, že na většině našich kuchařských škol se naučíte krájet. Samozřejmě to ale je škola od školy, já s tím nemám zase takovou zkušenost, spíš vycházím z toho, co jsem slyšel od kamarádů kuchařů. Spousta vyučených kuchařů něco dokázala hlavně proto, že vyjeli do zahraničí a tam se něco naučili. Ale jak vidíte u mě, tak se do gastronomie dá dojít i jinou cestou.:-)

Myslím, že hlavní problém je v tom, že školní jídelny nemají dostatek peněz. Takže i když jsou tam často velmi dobří kuchaři a kuchařky, nemůžou být schopni pokaždé udělat dobré jídlo za tak málo peněz. Na dobré jídlo jsou potřeba dobré suroviny. Příkladem jsou třeba rajčata, ta největší a zároveň nejlevnější nemají chuť a na skus jsou jako plast, tak jak z nich potom člověk může udělat dobrou tomatovou omáčku? Všechno, z čeho člověk vaří, musí mít svoji chuť, to je to nejpodstatnější. Vzkázal bych jim snad jen to, že jim držím palce a mají můj velký respekt, protože ty podmínky jsou opravdu často hodně složité a vím, že bez osobního nasazení všech, kteří školní jídelnu vedou, by se to jednoduše neobešlo. Ale tajně doufám a věřím, že se zvedající se životní úrovní v Česku se brzo zlepší i pohled na to, že peníze by se měly v této oblasti přidat.

Dobrý kuchař musí mít v první řadě pokoru, zároveň musí být ochotný se učit od druhých lidí, a hlavně musí být trpělivý, protože člověk se nemůže naučit vařit hned. Musí mít dobrou představivost a umět si jídlo představit na talíři, ale nejdůležitější vlastností správného kuchaře je láska k surovinám a neustálá snaha o vaření lepších a chutnějších jídel.