Jak se vaří úsměv a jak se nezadusit trémou

Vydáno:

Je Zdeněk Pohlreich slavný, protože umí vařit, nebo protože umí mluvit? Určitě by mu ke slávě jen ta kuchařská dovednost nestačila. Dokonce si myslím, že mnozí kuchaři z různých televizních zábavných pořadů bývají na první pohled zajímaví lidé, kteří se prostě nebojí mluvit. O to jídlo a vaření tam vlastně nejde. Vy nepotřebujete být potravou pro televizní kamery. Vy umíte vařit, jen je škoda, že se někdy zdráháte mluvit. Určitě by bylo o čem. Každý člověk je jedinečný, každý v sobě schovává „koření“, kterým se odlišuje od ostatních.

Jak se vaří úsměv a jak se nezadusit trémou
Mgr.
Dita
Fuchsová,
lektorka a poradkyně v oblasti komunikace, držitelka titulu „Mluvčí roku 2007“
Příprava - zjistěte, kdo je podle vás dobrý řečník
Sledujte lidi, se kterými se vám dobře mluví. Sousedka, kolegyně, pošťák či švagr. Dívají se na vás? Ne upřeně, ale poměrně často? Pokud ano, dělejte to taky. Dívat se lidem, s nimiž mluvíme, do očí je důležité. Z očí vyčtete mnohé. Zírat a doslova přišpendlit svůj pohled na druhého člověka a „nespustit z něj oči“ už ale příjemné není.
Poslouchejte lidi, se kterými vám je dobře. V čem se vám líbí jejich hlas, jejich projev? Hlas je jako písnička, má melodii. Můžeme mluvit rychle či pomalu, tiše nebo nahlas, vysokým hlasem či nízkým. Začneme od konce - pištivé hlasy lidé poslouchají neradi, všimněte si, že televizní dokumenty vesměs provází muži a ženy s hlasy hlubšími. Pisklavé hlásky patří ve filmech dámám, které jsou hloupoučké nebo je někdo brzy zabije. Dostaňte i vy svůj hlas co nejhlouběji, zkuste si zpívat nejen ve výškách, ale i huboko.
Tichá mluva je pro posluchače nepříjemná, stejně jako když na ně křičíte, i když si to třeba neuvědomujete. Stačí zdůraznit (tedy říci trochu více nahlas) jen slovo či část věty, kterou považujete za důležitou.
A teď k rychlosti, tedy tempu vaší řeči - když budete drmolit, u lidí nepochodíte. Nebudou vás vnímat. Stejně jako dobré jídlo by se mělo vychutnávat, a ne hltat, i při mluvení dávejte přednost spíše pomalému projevu. Máte-li pocit, že váš temperament vás nutí mluvit rychle, tak alespoň občas mlčte, dejte sobě i lidem okolo sebe možnost vychutnat přestávku mezi větami či příběhy, které vyprávíte.
Míváte trému, když máte promluvit na veřejnosti nebo před rozhovorem s někým, koho dobře neznáte? Obáváte se, jak vás přijme okolí? Asi (občas) ano, že? Řešení může být jednoduché, stačí si uvědomit, že:
1)
Mít trému v těchto situacích je normální. Každého občas polije horko, v krku se mu usadí knedlík a zrychlí se mu dech. V tu chvíli nejstarší část našeho mozku reaguje na nebezpečí, neznámý pocit.
2)
Přiznat vhodným způsobem, že máte trému, může být taktické a vzbudí v posluchačích sympatie.
3)
Pokud máte trému z toho, že řeknete něco jinak, než jste si připravili, je to jedno, protože nikdo kromě vás přesně neví, co a jak jste zamýšleli říci.
4)
A to je hlavní a dobrá zpráva - tréma se časem ztrácí. Starší lidé bývají podle mých zkušeností vesměs uvolnění a rádi se podělí o své zkušenosti i poslouchají druhé.
Naučte se dýchat
Jak tu praxi řečníka, který nemá trému, trochu urychlit? Zkusme si uvědomit, co bylo na začátku. Říkáte, že slovo? Ne, na začátku všeho je dech. Bez nadechnutí bychom se po příchodu na tento svět nemohli rozkřičet, což je prazáklad další komunikace. Novorozenec nám sděluje „jsem tady“. A my si to překládáme - je to dobré, dýchá.
Při výdechu z nás vycházejí hlásky, práce s dechem dá našemu projevu výraz, zrychlený dech prozradí naši nervozitu. Při dýchání často chybujeme, když dýcháme špatně, dech si nedostatečně pouštíme do těla. Co s tím?
-
Dbejte hlavně na úplný výdech a teprve po něm se naplno nadechněte. Buďte přitom narovnaní, vytvářejte co největší svislý trojúhelník z 3 bodů: temeno hlavy a každé z ramen.
-
Dýchejte i do břicha, to je jakási spíž vašeho dechu. Nacvičte si dýchání dolů do trupu třeba vleže na zádech, s rukou položenou pod pupíkem. Tu pohybem břišní stěny nádechem zvedáte a pomaličku necháte klesnout výdechem. Zklidníte tak dech i sebe. Pomáhá to na uklidnění i pro klidné usínání.
-
Nenoste příliš těsné oblečení. Do kůže zaryté spodní prádlo, upnutý límeček i utažený pásek na kalhotách či sukni nám brání ve správném dýchání.
Latina má pro vdechnutí pojem „inspirare“. Ne náhodou, dech nás opravdu může inspirovat. Účastníci mých komunikačních školení začínají právě prodýcháním. Ke správnému dýchání potřebujeme správný postoj, tedy způsob, jak se postavíme před lidmi. Uznejte prosím sami, že podvědomě nevěříme lidem, kteří jsou „stažení do sebe“. Cítíme, že jsou tak trochu křiví, nejsou rovní i v přeneseném slova smyslu. Malý člověk v našich očích vyroste už jen tím, že se narovná.
Další účinnou zbraní proti naší nervozitě i možná nepřátelsky naladěným posluchačům je úsměv. Poznáte ten opravdový? Ano, podle očí. Pokud se nedostaví nezbytné vrásky u očí doprovázející upřímný úsměv, je úsměv hraný. Ale i nucený úsměv někdy může roztát v ten nehraný. Technik, jak jej dosáhnout, je více. Já doporučuji si udělat „konzervu“ na vzpomínky a tu v pravý čas otevřít. Vybavení si okamžiku první pusy, chuť máminy bábovky či trylek smíchu vašeho dítěte - to jsou všechno momenty, s nimiž ne náhodou pracuje i reklama. Spouští v nás libé pocity, které se derou ven na obličeji v podobě úsměvu. I když se nám náhodou stane, že při projevu budeme „mít okno“ nebo něco spleteme, okolí nám to odpustí, když se pokusíme o úsměv. Tyto a další recepty na JAK LÉPE MLUVIT a JAK NEMÍT TRÉMU se dozvíte třeba na mých školeních.
Milý projev je jako dobré jídlo, časem se dá naučit. Vyzkoušíte si zapomenout na ostych a trému. Dokáže to každý, i kuchařka může být vnímána jako paní, kterou je radost poslouchat a se kterou je radost si promluvit.
(S)mějte se.

Související dokumenty