V základní škole začneme provozovat výdejnu obědů. Obědy budeme dovážet ze ZŠ vzdálené 5 kilometrů. S osobou, která bude vydávat obědy, bude sepsána pracovní smlouva. Doba, kdy bude vydávat obědy, bude placena z normativu na žáka. Stejná osoba bude obědy dovážet svým soukromým vozidlem. Chtěla bych vědět, jakou formou můžu proplácet dovoz? Zda musím psát na každý den cestovní příkaz, nebo uzavřít dohodu o provedení práce? A jak by se v tomto případě řešila například dopravní nehoda dovozce?
Dovoz obědů
SOUVISEJÍCÍ PŘEDPISY:
-
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění
ODPOVĚĎ:
Z dotazu plyne, že zaměstnankyně bude každý pracovní den konat pracovní cestu v podstatě za totožných podmínek. Zaměstnankyně pracuje na základě pracovní smlouvy a pracovní cestu bude vykonávat právě ve vztahu k dané práci (druhu práce). Proto není možné vysílání na pracovní cestu a následně proplácení cestovních náhrad řešit na základě dohody o provedení práce.
Zaměstnavatel musí vyřešit otázku určitého systému vysílání na pracovní cestu a evidence pracovních cest. Přitom se vychází z ustanovení § 153 zákoníku práce:
(1)
Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.
(2)
Jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec.
Písemnou formou určení podmínek pracovní cesty je obvykle cestovní příkaz.
Vzhledem k tomu, že okolnosti pracovní cesty zaměstnankyně budou v podstatě stále stejné, lze dle mého soudu použít ustanovení § 153 odst. 2 zákoníku práce a netrvat na vyplňování cestovního příkazu před každou pracovní cestou (pokud na tom nebude trvat zaměstnankyně).
Řešení, při kterém by nebylo nutné před každou pracovní cestou vyplňovat cestovní příkaz (respektive podobnou dokumentaci), by logicky korespondovalo s paušalizací cestovních náhrad dle § 182 zákoníku práce. Při výpočtu paušální částky vychází zaměstnavatel z průměrných podmínek rozhodných pro poskytování náhrad zaměstnanci nebo skupině zaměstnanců. Pokud se změní podmínky, za nichž byla paušální částka stanovena, je zaměstnavatel povinen tuto částku přezkoumat a upravit.
I když právní předpis nepředepisuje formu stanovení paušalizace cestovních náhrad, lze doporučit formu písemnou (např. kolektivní smlouva, interní směrnice). Stanovení paušalizace cestovních náhrad by mělo obsahovat:
-
vymezení okruhu zaměstnanců, kterých se paušalizace cestovních náhrad týká (např. kuchařka),
-
pracovní cesty, na které se paušalizace cestovních náhrad vztahuje (např. dovoz jídel do výdejny stravy),
-
použitý cestovní prostředek (např. osobní automobil),
-
druh paušalizovaných cestovních náhrad (stravné, pohonné hmoty atd.),
-
časový interval proplácení paušalizovaných cestovních náhrad (týdně, měsíčně atd.).
Podmínky použití soukromého vozidla
Použití soukromého vozidla při pracovní cestě umožňuje a podmínky stanoví ustanovení § 157 odst. 3 zákoníku práce: Použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu.
Havarijní pojištění
Žádný obecně platný právní předpis nestanoví jako podmínku použití soukromého vozidla na pracovní cestě havarijní pojištění.
Jestliže však zaměstnavatel nebude vyžadovat havarijní pojištění soukromého vozidla, které určil jako způsob dopravy zaměstnanci pro pracovní cestu, pak musí počítat s případnou povinností plně uhradit škodu na vozidle (mimo spoluúčast vlastníka vozidla), pokud v průběhu pracovní cesty dojde na tomto vozidle ke vzniku škody (§ 265 odst. 1 zákoníku práce).