Bezpečné zabarikádování se v budově školy anebo školní družiny není jen pouhý termín „odcizování dětí přírodě“. Je potřeba vnímat tuto přemíru péče i jako ochuzování dětí o osobní zkušenosti a prožitky, na které chtějí samy přijít a chtějí si je samy vyzkoušet a poznat, a to navíc v přirozeném prostředí. Tedy normálně se naučit chodit volným lesem, a ne po asfaltovém chodníku, lézt po stromě, a ne po prolézačce nad molitanovým bazénem anebo se naučit pozorovat živé zvíře a umět si je i pohladit.
Kráva není fialová, kuře není vždy žluté a maso opravdu neroste v mrazáku
Mgr.
Vlastimil
Jura,
pedagog volného času, člen představenstva ČRDM
Samotné školní vyučování má, díky velkému množství informací a dovedností, které si klade za cíl naučit žáky, trochu svázané ruce. A ne každý pedagog na základní škole je otevřen novým konstruktivistickým metodám, které nejsou tak dobře měřitelné, ale jsou pro žáky daleko více rozvíjející. V zájmovém a neformálním vzdělávání tyto omezení nejsou taková a záleží jen na nás samých, zda si na ně troufneme či zůstaneme v bezpečí tříd, tělocvičen, vyhřívaných místností plných deskových her, obrázků a videí nebo dalších náhražek skutečného světa.
Fáze konstruktivistické výuky můžeme popsat pomocí prekonceptů následovně:
Prekoncept zde chápeme jako dětské pojetí informace
-
konstrukce naivních prekonceptů - utváří se soustavně od dětství<