Cesta k profesionalitě vede přes sebepoznání a osobní rozvoj

Jako malá - tedy velmi dávno - jsem si přála do družiny chodit, ale rodiče mi to rozmluvili. Už nevím proč. Ani nevím, jaké to tehdy v té naší družině na jižní Moravě bylo. Jen si vzpomínám, že tam po vyučování zůstávalo hodně dětí, a to se mi líbilo. Já jsem chodila po škole domů. Možná to tak bylo lepší, opravdu nevím. Jisté je, že jsem tudíž jako dítě o životě ve školní družině nic nevěděla. Díky četbě pohádek a sledování jediného televizního černobílého programu jsem si tehdy konkrétněji uměla představit pouze družinu královskou.

Po letech, když jsem se stala matkou, mé dvě děti do družiny chodily a zpětně si uvědomuji, že vlastně také příliš nevím, co se tam s nimi dělo. Přesně v duchu předpokladu, že mnozí rodiče vnímají družinu pouze jako místo pro bezpečné dočasné umístění dětí. Asi mi tehdy stačilo, že syn, dcera ani paní "družinářky" si nijak nestěžovali.

Po dopsání předchozích řádků jsem pocítila cosi jako náznak provinilosti. Našla jsem proto mobil a zatelefonovala synovi. Byl překvapen, jelikož si nevoláme příliš často. Ještě více ho však udivil můj dotaz ohledně toho, jak se mu líbilo v družině. Není divu, v září mu bude čtyřicet let. Trochu pozdě, mami, nemyslíš? Kousavé pobavení v jeho hlase nešlo přeslechnout. Nicméně v družině prý se mu líbilo, chodil tam docela rád, zvláště si vzpomněl na budovu, kde tehdy družina sídlila. Vybavil si zajímavé světlo prvorepublikové městské vilky na severu Moravy - a nevybavil si žádné nepříjemnosti. Jako matka jsem to i po tolika letech slyšela ráda.

Jako babička jsem se zeptala také na vnoučata - druháka a prvňačku z pražských Petřin. Tu mne mile překvapilo jednoznačně pochvalné a vcelku konkrétní hodnocení. Syn je totiž obvykle skeptický, kritický a nedůvěřivý vůči jakémukoli státem řízenému systému. V družině se však zdá být vše v pořádku, jen vnitřní prostor pro prvňáky jeví se mu trochu stísněný. Děti ale bývají co nejvíce venku nebo na různých akcích, takže to tolik nevadí. Vybavení herny mají prý velmi dobré. Vnuk si přál k Vánocům právě takovou hru, jakou hraje s klukama v družině.

Podobné dotazování jsem pak ze zvědavosti provedla též u dcery. Ta si po letech pouze vzpomněla, že ji v družině bavilo vyrábět hezké věci a zpívat, ale nesnášela, když ji nutili dojíst oběd. Na vnoučata jsem se neptala, protože jsou ještě malá, ale především proto, že dcera s rodinou žije v zahraničí.

Tolik můj rodinně orientovaný minivýzkum. Samozřejmě se nabízí otázka, proč jsem se vůbec o dění ve školních družinách začala zajímat a proč o tom zde píši. Jak jsem dříve zmínila, v poslední době již nejsou paní vychovatelky součástí mé lektorské klientely pouze náhodně a vzácně. Stále častěji se stává, že pracuji jako supervizorka s celým týmem školní družiny nebo v rámci dalšího vzdělávání (DVPP) vedu semináře určené výhradně této skupině pedagogických pracovníků, respektive pracovnic. Přesto je pro mne - ve srovnání s jinými skupinami pomáhajících profesionálů - svět vychovatelek školních družin ještě hodně nový a svým způsobem neznámý. Nu a v praxi se pravidelně stává, že na začátku spolupráce, ať už se jedná o seminář, nebo supervizní setkání, dostávám od některého z přítomných účastníků vzdělávání otázku, jaké jsou vlastně mé zkušenosti takříkajíc v jeho oboru.

Jsem tedy momentálně ve fázi získávání lepšího přehledu ohledně současného profesního života vychovatelek školních družin. Takové informace potřebuji, abych mohla do rozhovorů, které společně v seminářích vedeme, přispět vlastními poznatky, autentickými zážitky a svým specifickým úhlem pohledu. Vytvářím si tak zásobník, chcete-li portfolio, motivačních příběhů, příkladů dobré praxe a podnětů k diskuzi (někdy záměrně trochu kontroverzních či mírně provokujících). Z ohlasů frekventantů školení se opakovaně dovídám, že přenos a sdílení informací, zážitků, zkušeností či příběhů vnímají jako mimořádně cenný prostředek pro sebereflexi a motivaci k dalšímu profesnímu i osobnímu rozvoji.

Takto formulováno mohlo by výše uvedené znít jako fráze z metodické příručky nebo reklamní slogan vzdělávací agentury, ale skutečnost je jiná. Pokusím se o vysvětlení na příkladu. Paní vychovatelky se přihlásí (v horším případě jsou přihlášeny) na školení s určitým názvem, řekněme třeba na seminář Efektivní komunikace s rodiči žáků ve školní družině. To ovšem zdaleka neznamená, že všechny potřebují a očekávají od školení totéž. Naopak. Kolik vychovatelek, tolik očekávání a potřeb, tolik profesních i osobních příběhů. K tomu navíc přistupuje moje lektorská ambice, aby pokud možno všechny dostaly právě to, pro co si přišly. A aby toho nebylo málo, je třeba počítat s obligátním vstupním předpokladem mnoha příchozích, že na školení získají univerzální, stručný, a hlavně zaručený návod jako od kouzelného dědečka z pohádky: Děvenko, když přesně tato slova vyřkneš, dobře se ti povede.

Těžká výchozí pozice lektora, a přesto ty okamžiky miluji. Tady pro mne začíná společná tvůrčí práce. Nenásleduje ani přednáška, ani cvičení, ani prezentace v powerpointu. Co tedy děláme? Mluvíme spolu, nasloucháme si, ptáme se, stěžujeme si, svěřujeme se s trápeními, žádáme o radu, sdělujeme zkušenosti, vyprávíme příběhy, dovídáme se nové věci o jiných i o sobě. A potom se zpravidla všechny loučíme obohaceny, naplněny a spokojeny.

Na základě tohoto téměř poetického popisu se může naše počínání jevit případnému čtenáři jako asi nedostatečně profesionální, zřejmě neefektivní a patrně málo odborné. Opak je však pravdou. Postupy, techniky a nástroje, kterých při práci užívám, jsou z velmi sofistikovaných dílen inovativních vědních směrů a poststrukturalistických přístupů, jako jsou konstruktivismus, systemika nebo sociální konstrukcionismus. V duchu tohoto vědění se při své práci vědomě vzdávám takzvané expertní role jediného přítomného odborníka a nositele správných odpovědí, pravd či řešení. Vnímám účastníky vzdělávání jako rovnocenné partnery v rozhovoru. To samozřejmě neznamená, že nemám připraveny žádné odpovědi, návody nebo řešení. Mám je, vím přesně, které to jsou, a v rámci společného diskurzu, tedy specifické rozpravy, je postupně kolegyním a kolegům předávám. Pokud se práce daří, oni během tohoto procesu (většinou každý v jiném okamžiku) uslyší, prožijí a přijmou právě to, pro co si vlastně ve skutečnosti přišli.

Jako například paní vychovatelka z jedné školy - říkejme jí třeba paní Miluše, která si v úvodním "kolečku" stěžovala na změny, jež dnešní doba přináší, a tak trochu si vlastně stěžovala úplně na všechno. Cítí prý už jenom únavu a k tomu špatně spí. Dlouhá léta pro ni byla práce v družině spíše zábavou než povinností a ani by ji nenapadlo, že se jednou nebude mezi děti těšit. Typický syndrom vyhoření, pomysleli by si mnozí. Kdeže. Ve čtyři hodiny odpoledne po školení odcházela paní Miluše plná energie a hovořila o velkém vnitřním uvolnění. To by se jí "se syndromem vyhoření" nejspíš nepodařilo. My systemici, tedy reprezentanti systemického přístupu, se držíme zásady, že všechno je zpravidla jinak, než si myslíme. Nelze zde popsat proces, díky němuž v průběhu semináře paní vychovatelka dokázala změnit svůj postoj a své pocity. Mohu však popsat výsledek naší společné práce.

Paní Miluše se původně vlastně domnívala (díky nastalým změnám ve škole), že nově zavedený školní vzdělávací program je třeba dodržovat do detailu a stůj co stůj. Že si za nového vedení už nemůže dovolit jen tak používat zdravý rozum a přizpůsobovat plán aktuálnímu dění v družině či potřebám dětí, jak to léta dělala. Miluše přitom není nezkušená ani hloupá, není líná ani nezodpovědná. Naopak. Když jsem se jí ptala, jestli v novém vzdělávacím programu stojí více, než je možné uskutečnit, řekla, že v tom to není. Stihne s dětmi zpravidla ještě něco navíc. Hm. Tak v čem je potíž? Po chvíli přemýšlení (a předchozí společné práci ve skupině) se paní Miluše začala úlevně smát. No vlastně v ničem. Vždyť já přece můžu dělat to co dřív. Stejně jsou v ŠPV jen věci, které tak jako tak děláme, akorát když bude pršet, tak nepůjdeme na výzkumnou výpravu, tam půjdeme jindy, a podobně, že.

Ano. To dá rozum. Ještě však není konec. My systemici máme totiž v popisu práce zpochybňovat příliš rychlé a snadné závěry, abychom se ujistili o jejich opravdovosti či trvanlivosti. Proto jsem ji trochu popíchla. Nojo, ale co na to řekne nová paní ředitelka, vždyť s ní podle vás není rozumná řeč, všechno musí být po jejím, příliš nenaslouchá. Tu se paní Miluše ještě více napřímila a s klidným úsměvem svědčícím o znovunabyté sebedůvěře odpověděla. To není problém, já si to určitě obhájím. Jistota a klid, které v tu chvíli vyzařovala, nám ostatním dovolily "uvěřit" paní Miluši její právě se rodící změnu postoje. Takže žádné vyhoření. Jen velká zodpovědnost a respekt, možná trochu nepochopení, k tomu vnitřní nejistota a (naštěstí dočasný) nedostatek zdravé sebedůvěry vůči nové šéfové...

V úvodu jsem napsala, že jsem jako malá chtěla do družiny, ale nebylo mi dáno. Jsem ráda, že to mohu dohnat ve zralém věku. Těší mne také, že prostřednictvím těchto řádků mohu podat autentickou zprávu o všech "mých" dosud poznaných vychovatelkách ze školních družin: Jsou zvídavé, chtějí se učit novým věcem, jsou obětavé, zodpovědné, je s nimi legrace, mají rády děti... a někdy mají v práci starosti. Já potom mám díky tomu příležitost povídat si s nimi - jako lektorka a supervizorka - o jejich potřebách, nalézat společně možnosti pozitivních změn a doprovázet je na cestě k ještě větší profesionalitě. Je skvělé, že se navzájem můžeme učit novým věcem. Ony třeba tomu, jak efektivněji jednat s rodiči nebo jak zůstat zdravě sebevědomými, a já konečně tomu, jaké to vlastně je ve školní družině, kam jsem nemohla chodit.

Děkuji všem dosavadním i budoucím účastnicím společných seminářů a supervizí. A s ostatními si v příštím čísle povíme, co to ta supervize vlastně je.

Více informací na www.ppsp.cz.